Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2875/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2875.19.1
Datum podání02.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2875/19 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kubeše, zastoupeného JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem Pod Rovinou 15, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019 č. j. 22 Co 83/2019-152 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 1. 2019 č. j. 12 C 65/2017-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "nalézací soud") bylo rozhodnuto o zvýšení výživného na zletilého syna stěžovatele (dále jen "vedlejší účastník"). Namísto původních 3 000 Kč měsíčně byla stěžovateli uložena povinnost platit od 1. 5. 2017 na výživu vedlejšího účastníka částku 5 000 Kč měsíčně. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 42 000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 2 000 Kč. Ve zbytku byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta. Vzájemný návrh stěžovatele na zrušení výživného byl zamítnut. Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že ve věci se nejpozději od 1. 9. 2016 změnily poměry vedlejšího účastníka. K danému dni byl vedlejší účastník studentem střední školy, přičemž toto studium, jakož i pozdější studium na vysoké škole v prezenční formě mu brání, aby si prostředky na svou výživu opatřoval výhradně sám. Vedlejší účastník je dle nalézacího soudu osobou s vynikajícím intelektem, studium na vysoké škole mu tak nelze zásadně upřít. Ukončené vysokoškolské vzdělání zvýší jeho kvalifikaci, a tím i pravděpodobnost jeho budoucího uplatnění na trhu práce. Z toho, že vedlejší účastník dosáhl stipendia, vyplývá, že školu studoval řádně a s výbornými výsledky. Skutečnost, že vedlejší účastník odmaturoval v říjnu 2017 namísto června 2016, je odůvodněna časovou náročností studia v zahraničí a jeho odlišnou strukturou. Zvýšené náklady na studium vedlejšího účastníka v zahraničí nese z převážné části jeho matka. Od doby posledního rozhodnutí o výživném se změnily i poměry stěžovatele. Od května 2017 má čistý příjem 44 873 Kč (namísto původních 28 849 Kč). Výše stěžovatelova příjmu dle nalézacího soudu stěžovateli umožňuje hradit výživné ve výši 5 000 Kč, a to i přestože má další dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil, pouze změnil způsob úhrady dlužného výživného (namísto splátek stanovil fixní datum, ke kterému je třeba dlužné výživné uhradit) a částku zvýšil o 8 000 Kč vzhledem k uplynulému času od rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud konstatoval, že vedlejšího účastníka nelze v žádném případě považovat za tzv. "věčného studenta". Skutečnost, že studuje v zahraničí, nemůže být důvodem pro odepření práva na výživné; zvýšené náklady spojené se studiem v zahraničí přitom vedlejší účastník po stěžovateli kompenzovat nepožaduje. Námitka, že nalézací soud nezjišťoval, kdo studium vedlejšího účastníka v zahraničí hradí, je podle odvolacího soudu irelevantní. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že vedlejší účastník již v srpnu 2017 nebyl studentem americké střední školy. Že na sebe jednotlivé etapy studia přímo nenavazovaly, je dáno jednak pravidelnými prázdninami, jednak přípravou vedlejšího účastníka na další studium. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy. Řádná a soustavná příprava na budoucí život na střední a vysoké škole je předpokladem budoucího spokojeného a úspěšného života jednotlivce, a zní vyplývající vyživovací povinnost rodiče je tak zcela standardní. Vedlejšímu účastníku ani nelze vyčítat, že při studiu nepracuje a zcela se soustředí na plnění studijních povinností; při svém studiu dosahuje nadprůměrných výsledků, za což mu bylo zahraniční vysokou školou přiznáno stipendium. Intenzity rozporu s dobrými mravy nedosahuje ani skutečnost, že vedlejší účastník detailně neinformuje stěžovatele o svém studiu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že během řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že vedlejší účastník na středních školách v zahraničí skutečně studoval. Rozpory v dokazování obecné soudy neodstranily a stěžovatelovým návrhům na provedení důkazů bez řádného odůvodnění nevyhověly. Stěžovatel důrazně nesouhlasí s tím, že je povinen platit výživné (dokonce nyní zvýšené), ale nemá žádné informace o studiu vedlejšího účastníka. Řízení před obecnými soudy považuje za nespravedlivé.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

8. Ústavním rámcem posuzování interpretace a aplikace rozhodnutí obecných soudů ve věcech určení výživného se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593). Dospěl v něm k závěru, že ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a dětem se zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008 (N 32/48 SbNU 415)].

9. Vyživovací povinnost je dána ex lege, přičemž obvyklým způsobem plnění je jeho naturální forma v případě, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016 (R 110/2016 civ.)]. V případě, že rodiče nežijí ve společné domácnosti - např. v případě jejich rozvodu - přistoupí soud ke stanovení konkrétní výše výživného, a to takovým způsobem, aby trvala jejich vyživovací povinnost v zásadě ve stejném rozsahu jako doposud. Soud je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče povinen vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných poměrů, ale také z potenciality příjmů [nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. září 2016 (N 170/82 SbNU 647)].

10. Zákonodárce nestanovil striktní způsob výpočtu výživného. Místo toho mají soudy v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria (viz zejména § 913 a § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i smyslu a účelu výživného [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. V souzené věci obecné soudy vysvětlily, jak hodnotí skutkový stav věci a na základě jakých úvah dospěly k samotným právním závěrům. Tyto závěry nejsou svévolné a svým smyslem odpovídají výše uvedeným kritériím. Ústavní soud není oprávněn v takovém případě do posouzení obecných soudů zasahovat.

11. K námitce týkající se provedeného dokazování, Ústavní soud konstatuje, že není v jeho pravomoci přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů ani způsob hodnocení provedených důkazů. V posuzované věci obecné soudy provedly podrobné dokazování, z nějž vyvodily skutkové závěry, které odůvodnily. Neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů odůvodnily buď jejich nadbytečností, nebo irelevantností ve vztahu k předmětu řízení. Zásah do práva na soudní ochranu proto Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru