Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2874/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hradec Králové
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2874.10.1
Datum podání04.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2874/10 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Statutárního města Hradec Králové, tř. Československé armády 408, právně zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci králové ze dne 12. 4. 2010 sp. zn. 18 C 69/2009 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 21 Co 270/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Napadeným usnesením Okresní soud v Hradci Králové zastavil řízení o žalobě podané vedlejším účastníkem o nahrazení vůle stěžovatele jako prodávajícího na uzavření kupní smlouvy. Před prvním jednáním ve věci samé vzal žalobce návrh zpět a navrhl zastavení řízení, a to z důvodu, že stěžovatel dobrovolně splnil svoji povinnost a uzavřel se žalobcem kupní smlouvu. Současně se zastavením řízení uložil soud stěžovateli náhradu nákladů žalobci ve výši 10 320 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud I. stupně z ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, neboť se stěžovatel zavázal uzavřít kupní smlouvu do 2 měsíců od schválení prodeje zastupitelstvem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dostal do prodlení s uzavřením kupní smlouvy, došlo z jeho strany k procesnímu zavinění.

Proti usnesení soudu I. stupně ve výroku III. o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že žaloba nebyla podána po právu, neboť mu nikdy nevznikl závazek vůči žalobci uzavřít s ním kupní smlouvu. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí pak pouze mírně korigoval názor soudu I. stupně, když uvedl, že "důvodnost žaloby v případě aplikace § 146 odst. 2 věta druhá se uvažuje procesně, tedy z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce v žalobním návrhu, a návrh je tedy podán z tohoto pohledu důvodně i tehdy, pokud žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost".

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti aplikaci ustanovení § 146 o.s.ř. obecnými soudy, které dovodily, že žalobce má právo na náhradu nákladu řízení vždy, když je jím tvrzený nárok uspokojen, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Toto právo má žalobce dle odvolacího soudu i tehdy, jestliže je již z žaloby zřejmé, že není podána důvodně, resp, že je podána předčasně. Hmotněprávní stránku věci, resp. jí odpovídající odvolací námitky proto odvolací soud považuje za irelevantní a nevyžadující žádnou reflexi ze strany soudu. Interpretaci podústavního práva provedenou obecnými soudy stěžovatel považuje za protiústavní proto, že ve svých důsledcích nastoluje stav, který by běžný zákonodárce nemohl stanovit jako obecnou právní normu. Pokud by tak učinil, musela by taková úprava být zrušena pro rozpor s čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zavazuje žalovanou stranu povinností nést náklady soudního řízení, které bylo vyvoláno výhradně žalobcem bez jakéhokoli zavinění (v nejširším slova smyslu) žalovaným.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatel svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, resp. v řízení odvolacím, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.

V projednávané věci Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Argumentační báze stěžovatelova podání, jež je fakticky prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, tak zařazuje návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.

Stěžovatel zjevně nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Konstrukce tohoto ustanovení vychází ze zásady, že v případě zastavení řízení je třeba pro účely rozhodnutí o nákladech řízení zkoumat, kdo zastavení zavinil. Zavinění je však třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, ne dle hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé. Druhá věta citovaného ustanovení pak dopadá na případy, kdy žaloba byla podána důvodně a vzata zpět byla v důsledku chování žalovaného, typicky tedy v případech, kdy po podání žaloby nárok žalobce uspokojil.

Odvolací soud, který výrok o nákladech řízení potvrdil, avšak mírně korigoval odůvodnění provedené soudem I. stupně, postupoval zcela v intencích § 146 odst. 2 o. s. ř., jehož výklad provedl ústavně konformním způsobem.

V souvislosti s částkou, která je předmětem ústavní stížnosti a velmi se blíží hranici tzv. bagatelních věcí, Ústavní soud považuje za vhodné upozornit rovněž na svou již ustálenou judikaturu, např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, v němž vyslovil s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru