Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 287/96Nález ÚS ze dne 29.10.1997K definici pojmu "tíseň" podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/9 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.287.96
Datum podání23.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 8 odst.1, § 30

40/1964 Sb., § 49


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 287/96 ze dne 29. 10. 1997

N 132/9 SbNU 193

K definici pojmu "tíseň" podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců

ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupené JUDr. J. N., za

účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedlejších

účastníků řízení J. V. a I. V., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 12.6.1996, č.j.18 Co 367/95-175, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.6. 1996, č.j. 18

Co 367/95-175, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6.6.

1995, č.j. 6 C 179/91-146, se zrušují.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá

zrušení rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6.6. 1995,

č.j. 6 C 179/91-146, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že na

ni přechází vlastnické právo k pozemkům p.č. 160/23, 162/2,160/24

a 162/33 v k.ú. V. nad V., které jsou zapsány v katastru

nemovitostí na LV č. 986 u Katastrálního úřadu Praha - západ jako

vlastnictví J. a I. V.

Současně se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 12.6. 1996, č.j. 18 Co 367/95-175, který potvrdil rozsudek I.

stupně.

Stěžovatelka uvádí, že oběma rozsudky bylo porušeno právo,

zakotvené v čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

Poukazuje přitom na odůvodnění obou rozsudků a z nich

vyplývajících závěrů, podle kterých postup, který byl zvolen

tehdejšími funkcionáři MNV V. nad V. před uzavřením kupní smlouvy

o převodu příslušných pozemků na stát, nevybočoval z rámce tehdy

platných předpisů a že upozornění na užití institutu vyvlastnění

nelze pokládat za nepřípustný nátlak - za protiprávní výhrůžku.

Dále uvádí, že takováto pohrůžka byla bezprávná, neboť

k vyvlastnění mohlo dojít pouze ve veřejném zájmu a o veřejný

zájem nemůže jít tam, kde se jedná o uspokojení individuelní

potřeby - výstavby rodinných domků občanů. V tomto nátlaku

spatřuje stav tísně, tak jak to má na mysli restituční zákon č.

229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku.

Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č.j. 6 C 179/91-146,

který nabyl právní moci dne 4.9. 1996, vyplývá, že se tento soud

velmi pečlivě zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi. Soud

I.stupně má za prokázané, že nemovitosti, které jsou předmětem

sporu, přešly do vlastnictví státu - správy MNV V. nad V. kupní

smlouvou uzavřenou dne 29.3.1984 stěžovatelkou a jejím otcem jako

spoluvlastníky ( pozemky č.k. 162/2 a 160/23) a kupní smlouvou ze

dne 31.5.1984, kterou uzavírala již pouze stěžovatelka jako

výlučná vlastnice pozemků, neboť byla jedinou dědičkou po zemřelém

otci ( pozemky č.k. 160/22 a 162/31).

K uzavření obou kupních smluv, jak dovozuje dále soud I.

stupně, došlo za situace, kdy byli vlastníci opakovaně vyzýváni

jak písemně, tak i osobně, aby převedli nemovitosti na stát za

účelem výstavby rodinných domků i s upozorněním, že budou jinak

vyvlastněny. Lze uvěřit tomu, uvádí dále okresní soud, že

upozornění na možnost vyvlastnění přinejmenším jistě přispělo

k rozhodnutí prodat nemovitosti státu, tato situace však nezakládá

objektivní vztah tísně.

Tísní, ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zák.č.

229/1991 Sb., v platném znění, podle kterého je celý případ

projednáván, rozumí okresní soud objektivní, hospodářský nebo

sociální, někdy i psychický stav ( např. rozrušení, obavy

o blízkou osobu apod.), nikoli však psychické donucení, které by

mohlo být právně relevantní z hlediska § 37 O.Z., jenž s takovým

způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající

smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní

právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň tedy musí mít základ

v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být tedy pro ni

objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle

jednající osoby tak, že tato osoba jedná ku svému neprospěchu.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl tak okresní soud

k závěru, že žalobkyni-stěžovatelce se nepodařilo prokázat

především již to, že došlo k přechodu nemovitostí na stát způsobem

uvedeným v § 6 odst.1 zákona č.229/1991 Sb. Protože soud

neshledal, že by tento přechod nemovitostí byl učiněn v tísni,

nemusel již podle § 8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb. zvažovat splnění

dalších předpokladů, a proto žalobu zamítl.

Odvolací soud převzal za správné hodnocení soudu I.stupně

v tom, že ve smyslu ustanovení § 30 zák.č. 229/1991 Sb., v platném

znění (dále také "zákon o půdě"), pro posuzování věci je

rozhodující povaha pozemků v době odnětí. V době převodu byly tyto

pozemky součástí zemědělského půdního fondu a sloužily jako

zahrady. Rovněž tak převzal jako správný závěr okresního soudu

zjištění, že podle § 8 odst. 1 zákona o půdě se přechodu

vlastnictví může domáhat jen oprávněná osoba, a to žalobou, kterou

je nutno podat do 31.12. 1992. V předmětné věci žaloba došla soudu

I. stupně dne 7.10. 1991, tedy v otevřené lhůtě. V dalším, při

kvalifikaci smluv, jak to má na mysli § 6 odst.1 písm. k) zákona

o půdě, je třeba zkoumat, zda tak bylo učiněno v tísni a za

nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň i nápadně nevýhodné podmínky

musí existovat společně. Uzavření kupní smlouvy jen v tísni, aniž

by byla splněna podmínka nápadné nevýhodnosti a naopak, pro

restituční účely nepostačuje.

Odvolací soud plně přejímá okresním soudem provedenou

kvalifikaci tísně, jejíž definice, jak uvádí, je v souladu se

stávající judikaturou. Doplňuje ji pouze v tom směru, že tu jde

o duševní stav postiženého subjektu, posouditelný podle

konkrétního individuálního případu, přičemž to musí být stav

společensky uznatelný a dosti vážný.

Za takovýto stav tísně nelze považovat upozornění na možnost

vyvlastnění v případě, že pozemky nebudou vlastníky prodány.

K vyvlastnění dochází z veřejného zájmu poměrně často a tento

institut je v právním řádu všech států běžný. Nelze použití

vyvlastnění pokládat za nepřípustný nátlak - za protiprávní

výhrůžku. Odvolací soud uzavírá, že lze tedy konstatovat, že stav

tísně při uzavření obou kupních smluv nebyl spolehlivě doložen

a chybí tedy základní podmínka k tomu, aby žalobkyně-stěžovatelka

nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Proto také není třeba se zabývat dalšími zákonnými podmínkami pro

restituci.

Na výzvu Ústavního soudu se vyjádřil Okresní soud Praha-západ

k ústavní stížnosti tak, že odkázal na odůvodnění rozsudků soudů

obou stupňů s tím, že se domnívá, že ústavní práva stěžovatelky

nebyla porušena a že podaná stížnost není důvodná.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřili jako vedlejší

účastníci řízení J. a I. V., kteří ve svém podání, doručeném

Ústavnímu soudu dne 24.10. 1997, uvedli, že stěžovatelka během

uplynulých sedmi let vedla proti nim mnoho různých

občanskoprávních sporů, které však všechny vyústily v rozsudky

a rozhodnutí, znějící v neprospěch stěžovatelky.

Podle názoru vedlejších účastníků je jediným důvodem podané

ústavní stížnosti snaha získat zpět již jednou prodané pozemky

a zabránit tak vedlejším účastníkům ve stavbě jejich rodinného

domu.

Přílohou podání byly mimo napadených rozsudků rozhodnutí

pozemkového úřadu, rozsudek Městského soudu v Praze, rozsudek

Vrchního soudu v Praze, rozsudek Krajského soudu v Praze

a rozsudek Okresního soudu Praha-západ.

Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany

ústavnosti. Podle čl. 87 odst.1 písm.d) Ústavy rozhoduje mimo jiné

o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu

orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv

a svobod. Tato ústavní ustanovení blíže rozvádí § 72 odst.1 písm.

a) zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je-li proto

stěžovatelkou tvrzeno, že její základní právo zakotvené v Ústavě

a v Listině základních práv a svobod bylo porušeno a nejedná-li se

o zjevnou neopodstatněnost takovéhoto tvrzení, je povinen Ústavní

soud se podaným návrhem zabývat.

Z připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 6

C 179/91, jakož i z obou ústavní stížností napadených rozsudků

vyplývá, že zamítavá rozhodnutí opírají oba soudy o zjištění, že

se žalobkyni-stěžovatelce nepodařilo prokázat, že k přechodu

předmětných nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu došlo

způsobem uvedeným v § 6 odst.1 písm.k) zák.č. 229/1991 Sb.,

t.j. v důsledku kupních smluv uzavřených v tísni a za nápadně

nevýhodných podmínek. Pojem tísně je potom v obou rozsudcích

definován podle § 49 O.Z. Tato definice ovšem nepřihlíží k době,

která byla zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu, prohlášena za dobu,

m.j. vyznačující se programovým ničením tradičních hodnot evropské

civilizace a pokud se týká charakteru vládnoucího režimu v době od

25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl tento režim prohlášen za

zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Pro tuto dobu, na kterou se vztahují restituční zákony a tedy

i zákon č.229/1991 Sb., byl Ústavním soudem zvlášť a opakovaně

definován pojem tísně. Ústavní soud vyslovil právní názor, že

pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy

i v souvislosti s výše uvedeným politickým nátlakem let

1948-1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako

jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož

výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila

ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.

K posouzení pojmu tísně pod tímto zorným úhlem oba soudy vůbec

nepřistoupily. Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku

poukazuje na to, že oběma soudy definovaný pojem tísně je

v souladu s judikaturou a příkladem uvádí stanovisko Nejvyššího

soudu publikované pod Cpjn 50/1993, popř. rozhodnutí č. 36/1992

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze předpokládat, že

oběma rozhodujícím soudům nejsou známy nálezy Ústavního soudu,

m.j. také řádně publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu, z nichž některé jsou publikovány ve Sbírce zákonů.

Obecné soudy poukazují na svoji přetíženost. Je potom

nepochopitelné, i z hlediska procesní ekonomiky, že nepřihlíží

k nálezům Ústavního soudu a berou na sebe riziko opakovaných

projednávání případů, které v intencích právní kvalifikace svých

nálezů musí Ústavní soud zrušit.

Proto lze jen uvítat, že ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, sešit 8/1997, v příloze na str. 259 a násl., je

k závaznosti nálezů Ústavního soudu uvedeno, že rozhodnutí

Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.2 Ústavy závazné

pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace kdy je Ústavní

soud nejvyšším orgánem ústavnosti ( srov. hlava čtvrtá, čl.83, čl.

87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány názorem

Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 o.s.ř.

Oba soudy proto, že neshledaly, že by k přechodu nemovitostí

na stát došlo v tísni a tím, že nebyl splněn prvý předpoklad,

t.j. uzavření kupní smlouvy v tísni [§ 6 odst.1 písm.k) zák.č.

229/191 Sb.], nezabývaly se již dalšími podmínkami pro restituci.

Stěžovatelce nebyla tak oběma soudy poskytnuta ochrana jejích

práv, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 90 věta prvá Ústavy

a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a Ústavnímu soudu

nezbylo než oba rozsudky, t.j. rozsudek Krajského soudu v Praze ze

dne 12.6. 1996, č. j. 18 Co 367/95-175, a rozsudek Okresního soudu

Praha- západ ze dne 6.6. 1995, č.j. 6 C 179/91-146, zrušit podle

ustanovení § 82 odst.3 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k takto:

zjištěné neústavnosti se již nezabýval dalšími námitkami

stěžovatelky, neboť jejich hodnocení přísluší obecným soudům,

které tak dosud neučinily.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29.10. 1997

ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudkyně I. B. k ústavní stížnosti ing. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.6. 1996, č.j. 18 Co 367/95-175

Rozhodnutí Ústavníhosoudu je zavádějící v tom smyslu, že presumuje tíseň u každé kupní smlouvy jenom proto, že byla doba nesvobody, čímž současně popírá podstatu restitučních předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění, navíc některých křivd.

V zásadě měla být ústavní stížnost zamítnuta jednak proto, že stěžovatelka stav tísně, vyjma možnosti, že předmětné pozemky budou vyvlastněny, ničím nedoložila, a navíc proto, že šlo o pozemky určené k výstavbě rodinných domků, což je skutečnost, která nijak nesouvisí s politickým nátlakem v době nesvobody.

V Brně dne 29.10. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru