Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2863/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-východ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2863.10.1
Datum podání04.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 201 odst.1

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2863/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem Advokátní kanceláře Pejchal, Nespala a spol., se sídlem pobočky v Čelákovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 425/2010 ze dne 2. června 2010, usnesení Krajského soudu č. j. 10 To 523/2009-119 ze dne 8. prosince 2009, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 2 T 111/2009-103 ze dne 12. srpna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. října 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v určité době poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a měl v krvi nejméně 1,4‰ alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvanácti měsíců. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že jejich postupem a rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. b), c) a d), čl. 7 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen za skutek, který nebyl trestným činem a vzápětí namítá, že bylo porušeno jeho právo provádět důkazní prostředky svědčící v jeho prospěch, a konečně namítá, že jeho věc nebyla objasněna bez pochybností. Konkrétně má jít o to, že se obecné soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků M. D., E. D. a M. H. (které podrobně rozebírá) a zamítly jím navrhované důkazy záznamem kamerového systému soudu prvního stupně ze dne 22. června 2009, na něj navazující expertízou k získání obsahu rozhovoru uskutečněného mezi svědky M. D. a M. H. (kteří se podle stěžovatele měli předem domlouvat na své výpovědi ohledně množství alkoholu požitého stěžovatelem), a spisem přestupkové komise Městského úřadu v Říčanech, týkající se údajného napadení svědkyně M. D. Dále obecným soudům vytýká, že spekulativně vyvodily vinu stěžovatele na základě toho, že odmítl poskytnout vzorky DNA, a následně učinily závěr o tom, že došlo ke konfliktu mezi ním a svědkyní M. D., přestože šetřením policejního orgánu nebylo nic takového zjištěno a věc byla proto postoupena k projednání přestupku. Spisem přestupkové komise pak mělo být prokázáno, že stěžovatel nebyl uznán vinným ze spáchání přestupku a považuje za nerozhodné, že věc neměla být projednávána. Poukazuje přitom na výpovědi svědků P. M., P. a N., které byly v souladu s jeho výpovědí, že motorové vozidlo neřídil. Považuje za nestandardní, že svědkyně M. D., která jako jediná měla vidět stěžovatele řídit osobní motorové vozidlo po požití alkoholu, byla v hlavním líčení vyslechnuta až jako poslední. Došlo tak ke znevýhodnění svědků vypovídajících v jeho prospěch ve prospěch svědků vypovídajících v jeho neprospěch.

3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jenž svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Takto chápané pochybení v posuzovaném případě nelze nalézt.

4. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že bylo vycházeno z existence dvou skupin důkazů, tedy ze dvou možných skutkových verzí. Podle jedné, reprezentované stěžovatelem, jeho otcem, a svědky P. a N. (děd stěžovatele) měl stěžovatele z restaurace odvážet jeho otec, byv přivolán telefonicky svědkyní M. D. Podle druhé, reprezentované svědky M. a E. D., H. a okrajově i S. měl osobní automobil od restaurace řídit stěžovatel sám. Krevní stopy na oděvu svědkyně M. D. byly považovány za důkaz toliko podpůrný. Soud prvního stupně se přitom podrobně zabýval věrohodností jednotlivých svědků a jejich výpovědí a vyložil, koho, resp. co považuje za věrohodné a koho, resp. co považuje za nevěrohodné. V té souvislosti se rovněž zabýval námitkou obhajoby, že svědkyně M. D. se svědkem H. sladila svoji výpověď o množství alkoholu požitého stěžovatelem. Předně vyšel z toho, že taková dohoda mezi svědky nemohla být zaznamenána kamerovým systémem soudu, a i kdyby svědkyně M. D. upravila svoji výpověď po znalosti výpovědi svědka H., pak svědek H. je z podrobně rozvedených důvodů svědkem objektivním. K návrhu obhajoby provedl i důkaz záznamem kamerového systému soudu zachycujícího dění před jednací síní a konstatoval, že z něj nelze rozeznat obličeje ani pohyby úst. S ohledem na to zamítl pro neproveditelnost návrh na provedení expertízy k získání obsahu rozhovoru zachyceného na záznamu kamer. Zabýval se i namítanými rozpory mezi výpověďmi, které označil za nepodstatné detaily, které nemusely svědkyně registrovat přesně a jež soud naopak přesvědčily o tom, že výpovědi nebyly secvičeny, resp. další rozpory označil za takové podrobnosti, které jsou z hlediska posouzení viny stěžovatele okrajové. Návrh na důkaz přestupkovým spisem byl zamítnut, neboť soud měl zato, že ostatními důkazy byl skutek objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. S hodnocením hodnověrnosti jednotlivých svědků, tak, jak je provedl soud prvního stupně, se posléze ztotožnil i odvolací soud. Podle něj nezpochybňuje výpověď svědkyně M. D. ani to, že netrvala na projednání svého napadení stěžovatelem v přestupkovém řízení. Rovněž poukázal na to, že údaje o konzumaci alkoholu jednotlivými účastníky setkání v restauraci předcházející vytýkané jízdě stěžovatele, jak uváděl svědek H., který obsluhoval, již policejnímu orgánu. Nemusel se tedy o tomtéž posléze domlouvat se svědkyní M. D. při hlavním líčení u soudu prvního stupně.

5. Lze tedy shodně se závěrem odvolacího soudu uzavřít, že obecné soudy hodnotily důkazy obezřetně právě při vědomí existence dvou skupin protichůdných důkazů a své závěry učinily na základě logických a přesvědčivě zdůvodněných úvah, aniž by vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a odpovídajícím způsobem se vypořádaly s návrhy obviněného směřujícími k provedení dalších důkazů. Argumentace stěžovatele je tedy polemikou se závěry obecných soudů, co do podstaty a rozsahu zcela shodnou s jeho obhajobou uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně a v opravných prostředcích, která nemůže být způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru