Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 286/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodn... více
Věcný rejstříkújma
Stát
úřad práce
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.286.17.1
Datum podání30.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

221/1999 Sb., § 131

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 286/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rostislava Matečky, zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem se sídlem Vídeňská 153/119b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 44 Co 332/2016, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto se domáhá jeho zrušení.

2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byl stěžovatel rozhodnutím úřadu práce ze dne 10. 1. 2012 vyřazen z evidence uchazečů ke dni 7. 12. 2011 a toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí potvrzeno. Na základě žaloby stěžovatele však Krajský soud v Brně toto rozhodnutí ministerstva rozsudkem ze dne 26. 5. 2014 pro nezákonnost zrušil a následně bylo řízení o vyřazení stěžovatele zastaveno. Stěžovatel se poté domáhal přiměřeného peněžního zadostiučinění za náhradu újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím.

3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 32 C 35/2015-32, rozhodl o povinnosti žalované České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 32.774 Kč s příslušenstvím a také náklady řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tento rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu stěžovatele co do částky 26.774 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že krajský soud dostatečně nezdůvodnil svůj odlišný právní závěr oproti rozhodnutí soudu I. stupně, neboť se prý omezil na konstatování, že k zásahu do subjektivních práv stěžovatele nedošlo, avšak bez vysvětlení, proč konkrétně nebylo do jeho cti a důstojnosti zasaženo. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Krajský soud byl prý navíc povinen stěžovatele upozornit na odlišný právní názor a poučit jej podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu ("o. s. ř.").

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Logika citovaného ustanovení vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže být proto ani další instancí, která by měla jejich rozhodnutí přezkoumávat z hlediska správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Proto zákonodárce institutem zjevné neopodstatněnosti zavedl posuzování přijatelnosti podaných návrhů, tedy možnosti jejich určité selekce prováděné v této fázi řízení zpravidla jen na základě uplatněné stížnostní argumentace a obsahu napadených soudních rozhodnutí. Ke skutečně meritornímu přezkumu pak Ústavní soud přistupuje jen tehdy, pokud je již z obsahu samotné ústavní stížnosti patrno, že tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mají věcnou relevanci, resp. je namístě poskytnout ústavněprávní výklad předestřených otázek, a je proto žádoucí, aby se k nim Ústavní soud v souladu se svojí rolí orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vyslovil. Tato potřeba však v nyní projednávaném případě dána není.

6. Z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu se totiž podává, že námitka nepřezkoumatelnosti jeho odůvodnění není opodstatněná. Odvolací soud se s argumentací soudu I. stupně vypořádal, a to zejména poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Konstatoval, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, nicméně mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat tehdy, je-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu. Kromě těchto případů musí poškozený vznik újmy tvrdit i prokázat. Protože však stav mysli poškozeného lze prokazovat jen obtížně (jde o újmu morální), zjišťuje se obvykle jen to, zda jsou dány objektivní důvody, pro které by se daná osoba mohla cítit poškozenou. Neprokazuje se proto, jak se poškozený cítí, nýbrž zda má důvod se cítit poškozeným.

7. V nyní projednávaném případě krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o situaci, kdy je bez dalšího dána zjevnost relutárního nároku stěžovatele, neboť nebylo zasaženo do jeho žádného subjektivního práva. Krajský soud rovněž dostatečně vyložil, proč nelze dovozovat souvislost mezi původní profesí stěžovatele (voják z povolání) a jeho postavením uchazeče o zaměstnání, kdy specifikum jeho postavení je řešeno ustanovením § 131 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Soud rovněž vysvětlil, proč neshledal postup úřadu práce šikanózním (zařazení do systému DONEZ) a v čem se stěžovatel mýlí, pokud z vyřazení z evidence uchazečů dovozoval ztrátu možnosti zprostředkování vhodného zaměstnání. Ze zařazení do tohoto seznamu totiž neplyne žádná záruka úspěchu na trhu práce; žalovaný navíc poukázal na zákonnou možnost stěžovatele a povinnost státu jej do této evidence nově zařadit po uplynutí šesti měsíců.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že se krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně zabýval všemi relevantními aspekty případu a v napadeném rozhodnutí proto nelze spatřovat stěžovatelem tvrzené deficity spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Ta by totiž mohla být dána pouze tehdy, pokud by soud ponechal některé podstatné tvrzení či argument stěžovatele zcela bez povšimnutí, což se však zjevně nestalo. Stěžovatel se ostatně mýlí, když uvádí, že se krajský soud omezil toliko na popření zásahu do namítaných subjektivních práv bez jakéhokoliv odůvodnění. Jak se totiž podává shora, krajský soud zasadil případ stěžovatele do kontextu ustálené judikatury k těmto otázkám a teprve na tomto základě dovodil a dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč nebyly dány žádné objektivní důvody, pro které se stěžovatel mohl cítit být poškozen.

9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatele ohledně porušení ustanovení § 213b (případně § 118a) o. s. ř., jelikož v odvolacím řízení nedošlo k uplatnění nových skutečností nebo důkazů, nýbrž pouze k odlišným právním závěrům ve srovnání s rozhodnutím soudu I. stupně. Odvolací soud tedy vycházel ze stejných skutkových zjištění, neboť skutkový stav byl nesporný (což stěžovatel nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti), v řízení před oběma soudy měl stěžovatel dostatečnou možnost uplatnit veškerou potřebnou právní argumentaci a bylo mu poskytnuto k vyjádření i odvolání žalované. S ohledem na tyto konkrétní okolnosti proto Ústavní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu pro stěžovatele nebyl nepředvídatelný ve smyslu protiústavního porušení práva na spravedlivý proces, nýbrž pouze - co do svého výsledku - nepříznivý, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany.

10. Lze tak uzavřít, že nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu není možno označit za svévolné či jinak porušující základní práva stěžovatele, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru