Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2858/13 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
Autorské právo
autorské dílo
mezinárodní smlouva
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2858.13.1
Datum podání18.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10

133/1980 Sb./Sb.m.s., čl. 11 bis odst.1 písm.ii

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 23

168/2008 Sb., § 23


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2858/13 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 5 - 7, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 Cdo 1130/2013-129, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Co 32/2012-107, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011, č. j. 31 C 193/2009-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2013, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 16. 1. 2015 a jež splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

II.

2. Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarných umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. (zde vedlejší účastnice), se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 55.899,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout na úkor vedlejší účastnicí zastupovaných osob tím, že stěžovatelka ve své provozovně zpřístupňovala chráněná autorská díla svým hostům na hotelových pokojích, a to bez licenčního oprávnění.

3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011, č. j. 31 C 193/2009-74, tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 55.899,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za období od 2. 1. 2010 do zaplacení (výrok I.), řízení bylo částečně zastaveno co do úroku z prodlení za období od 19. 5. 2008 do 1. 1. 2010 (výrok II.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19.430,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka zasáhla do práva spravovaného vedlejší účastnicí, a sice do práva sdělovat dílo veřejnosti provozováním rozhlasového či televizního vysílání ve smyslu § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), tím, že v rozhodné době zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích ve své provozovně, aniž by pro toto období uzavřela s vedlejší účastnicí licenční smlouvu, kterou by byla stanovena výše odměny za užití autorských děl a způsob jejího placení. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že podle ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 (tj. ve znění účinném v rozhodném období, když vedlejší účastnice po stěžovatelce požadovala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelce vzniknout v období od 13. 11. 2006 do 18. 5. 2008), nebylo za sdělování díla veřejnosti považováno zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání osobám ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, byly-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání těmito osobami, soud prvního stupně uvedl, že tato právní úprava byla v rozporu s Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1886 (dále jen "Bernská úmluva"), kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena pod č. 133/1980 Sb. Vzhledem k tomuto rozporu proto bylo dle názoru soudu prvního stupně třeba posoudit nárok vedlejší účastnice podle úpravy obsažené v Bernské úmluvě, která má dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. V této souvislosti pak soud odkázal též na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Co 32/2012-107, jako věcně správné potvrzeno. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se aplikace mezinárodního a komunitárního práva pak odvolací soud uvedl, že byť jsou tyto námitky částečně správné, nemohou v daném případě obstát, neboť jsou v rozporu mj. i se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými již v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, jak na ně správně poukázal soud prvního stupně.

5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 Cdo 1130/2013-129, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. K námitce stěžovatelky, jíž tato polemizovala se závěry soudů nižších stupňů stran přednostní aplikace Bernské úmluvy, dovolací soud uvedl, že soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování správně v úvahu jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, kde se ke střetu ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil tak, že přináší-li ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.) odchylnou právní úpravu, pak podle čl. 10 Ústavy by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost). Tento svůj závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010. Pokud odvolací soud ze závěrů vyslovených dovolacím soudem v těchto rozhodnutích vycházel, pak je dle názoru dovolacího soudu jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souladný s jeho ustálenou judikaturou.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to tím, že státní orgány ve věci rozhodly v rozporu s platným a účinným zákonem (tj. v rozporu s ustanovením § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 18. 5. 2008). Poukázala přitom na svou dobrou víru v tehdy platný právní řád České republiky a namítla, že pokud byla tehdy účinným právním předpisem jednoznačně stanovena výjimka stěžovatelce (jako provozovatelce hotelového zařízení) z povinnosti platit autorské poplatky za televizní přijímače v hotelových pokojích, a následně bylo soudy rozhodnuto o opaku, pak tím byla narušena důvěra stěžovatelky v právo jako jeden z atributů právního státu. Dále uvedla, že výklad právních předpisů provedený soudy není ústavně konformní. Pokud byla povinnost platit autorské poplatky i za přijímače umístěné na hotelových pokojích do autorského zákona promítnuta až novelou autorského zákona účinnou od 19. 5. 2008, pak směřování účinnosti této novely již před uvedené datum představuje dle názoru stěžovatelky pravou retroaktivitu zákona, která však není přípustná. Stěžovatelka uvedla též to, že Bernská úmluva, podle níž soudy nárok vedlejší účastnice posuzovaly, není mezinárodní smlouvou, jež by byla self-executing, když adresátem povinností z této smlouvy vyplývající jsou jednotlivé signatářské státy, které by měly zajistit její realizaci prostřednictvím národních právních předpisů. Pokud tak Česká republika neučinila, nelze toto pochybení dle názoru stěžovatelky přičítat k její tíži. Rozhodnutí soudu stěžovatelka konečně označila za nepřezkoumatelné, když soudy se v jejich rámci nezabývaly podmínkami možné aplikace čl. 10 Ústavy, tj. otázkou řádného vyhlášení Bernské úmluvy ve Sbírce mezinárodních smluv a otázkou její ratifikace.

7. V rámci doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2015 pak stěžovatelka soudům vytkla to, že tyto se nezabývaly otázkou, zda lze v případě televizních přijímačů umístěných v hotelových pokojích hovořit o "sdělování díla veřejnosti", když dle názoru stěžovatelky vybavení hotelových pokojů televizními přijímači nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy stěžovatelky, neboť tyto přijímače slouží toliko jako zvuková kulisa, která nemůže přispět ke zvýšení počtu hotelových hostů. Otázka, zda se v daném případě jedná o "sdělování díla veřejnosti", byla přitom dle názoru stěžovatelky rozhodná pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby, přičemž bylo nezbytné tuto otázku posoudit ve světle příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie, na kterou stěžovatelka ve svém podání rovněž odkázala.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudů všech stupňů, dle něhož bylo v dané věci třeba posoudit nárok vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení nikoli dle § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 18. 5. 2008, ale dle čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) Bernské úmluvy, která má ve vztahu k autorskému zákonu aplikační přednost.

10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.

11. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy své závěry o nutnosti přednostní aplikace Bernské úmluvy před ustanovením § 23 autorského zákona řádně a dostatečně odůvodnily, pokud v této souvislosti odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, v němž se Nejvyšší soud již k otázce kolize § 23 autorského zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb., tj. ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008, a Bernské úmluvy vyjádřil, když uvedl následující: "[d]ne 9. září 1886 byla uzavřena B. úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, která byla doplněna v P. dne 4. května 1896, revidovaná v B. dne 13. listopadu 1906, doplněná v B. dne 20. března 1914 a revidovaná v Ř. dne 2. června 1928, v B. dne 26. června 1948, ve S. dne 14. července 1967 avP. dne 24. července 1971. Tato úmluva, k jejíž ratifikaci dalo souhlas bývalé Federální shromáždění Československé socialistické republiky, jíž je Česká republika vázána, byla vyhlášena pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb. Zmíněná úmluva jako mezinárodní smlouva v čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) stanoví bez přímých výjimek, že "Autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli veřejnému sdělování" (toute communication publique) "po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní". Pokud by proto snad bylo vyvozováno, že ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu, pak podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 cit. B. úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost). Lze proto konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že užití výkonů výkonných umělců a zvukových a zvukově obrazových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (rozhlasových) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů, chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání televizí či rozhlasem, z čehož vyplývá právo výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů na odměnu."

12. Z právě uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2277/2007 dovodil nutnost přednostní aplikace čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) Bernské úmluvy před ustanovením § 23 autorského zákona dle čl. 10 Ústavy. Pokud tak učinil, je zároveň zřejmé, že v této otázce považoval všechny podmínky pro přednostní aplikaci předmětné mezinárodní smlouvy vyplývající z čl. 10 Ústavy za kumulativně splněné. Ústavní soud přitom neshledal nic, co by svědčilo o opaku, a to ani pokud jde o stěžovatelkou namítanou otázku ratifikace Bernské úmluvy, ani o otázku jejího vyhlášení. Ostatně ani sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla ve vztahu k právě nastíněným otázkám ratifikace a vyhlášení Bernské úmluvy žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možno učinit závěr, že k ratifikaci a vyhlášení předmětné úmluvy nedošlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 191/11 ze dne 15. 3. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, dle níž soudy pochybily, pokud aplikovaly příslušné ustanovení Bernské úmluvy, přestože se jedná o mezinárodní smlouvu, která dle názoru stěžovatelky nemůže být považována za přímo použitelnou (tzv. self-executing treaty). Ve vztahu k této námitce považuje Ústavní soud za potřebné nejprve v obecné rovině odkázat na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, dle nichž "[z] povahy mezinárodních smluv vyplývá, že ne všechny mezinárodní smlouvy, resp. ne všechna jejich ustanovení, budou v praxi přednostně aplikovatelná před ustanovením vnitrostátních zákonů. Teorie mezinárodního práva veřejného se shoduje na závěru, že přímá použitelnost (aplikovatelnost) normy mezinárodní smlouvy je dána nejen existencí okolností předpokládaných její hypotézou, ale i její povahou. Konkrétní norma obsažená v mezinárodní smlouvě totiž musí být schopná a způsobilá k přímé vnitrostátní aplikaci, tj. musí být tzv. self executing (srov. např. Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho část obecná, a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2004, str. 384-385, nebo Kysela J., Kühn Z. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 308-309). Takovou povahu mají podle právní teorie zpravidla ty právní normy, jejichž přímou aplikovatelnost výslovně nevyloučily smluvní strany dané mezinárodní smlouvy a které zároveň obsahují bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité pravidlo, přičemž z těchto právních norem vyplývají práva nebo povinnosti subjektům vnitrostátního práva." Posouzení, zda je mezinárodní smlouva (resp. její jednotlivá ustanovení), která je součástí právního řádu České republiky, způsobilá k přímému použití, pak vždy závisí na posouzení orgánu aplikujícího právo v konkrétní věci. Ze skutečnosti, že soudy v nyní souzené věci dovodily nutnost přednostní aplikace předmětného ustanovení Bernské úmluvy, plyne, že tyto dospěly též k závěru, že předmětné ustanovení úmluvy bezprostředně použitelné je, neboť v opačném případě by musely uzavřít, že Bernská úmluva je sice součástí právního řádu České republiky, avšak její ustanovení čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) nelze ve věci aplikovat. To se však nestalo. Námitka stěžovatelky, že tato otázka měla být soudy posouzena odlišně, pak nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, neboť stěžovatelka se jejím prostřednictvím po Ústavním soudu fakticky domáhá přezkumu věcné správnosti shora uvedeného závěru obecných soudů, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.

14. Pokud stěžovatelka soudům vytýkala, že tyto se nezabývaly otázkou, zda lze v případě televizních přijímačů umístěných v hotelových pokojích hovořit o "sdělování díla veřejnosti", přičemž se domáhala, aby tato otázka byla posouzena ve světle příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie, pak Ústavní soud v této souvislosti pouze odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora ze dne 7. 12. 2006 ve věci C-306/05 SGAE proti Rafael Hoteles SA, v němž se Soudní dvůr touto otázkou zabýval. Dospěl přitom k závěru, že "ačkoli pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje, jako takové, sdělování ve smyslu směrnice 2001/29, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ...". S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by soudy v nyní souzené věci nevyložily otázku, zda se v daném případě jednalo o "sdělování díla veřejnosti" či nikoli, v souladu s příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění výše citovaného rozsudku pro stručnost pouze odkazuje.

15. Důvodnou nemůže být konečně ani námitka, že soudy se dopustily nepřípustné pravé retroaktivity, pokud směřovaly účinnost novely ustanovení § 23 autorského zákona, která byla provedena zákonem č. 168/2008 Sb. a jíž bylo ze zákona vypuštěno ustanovení vyjímající zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání, umístěných v hotelových pokojích, z definice provozování rozhlasového či televizního vysílání. To proto, že stěžovatelce byla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zpřístupňování televizního vysílání hostům v hotelových pokojích v provozovně stěžovatelky bez uzavřené licenční smlouvy uložena nikoli na základě novelizovaného ustanovení § 23 autorského zákona, ale na základě příslušného ustanovení Bernské úmluvy, které bylo součástí právního řádu České republiky již v rozhodném období. O retroaktivitě v této souvislosti proto zjevně hovořit nelze.

V.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru