Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 285/97Nález ÚS ze dne 07.10.1998Odstranění represivních opatření za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti zákon označoval za trestné

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
trestní rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/12 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.285.97
Datum podání05.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1, čl. 15 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 1 odst.2, § 4, § 30 odst.2

140/1961 Sb., § 269 odst.1, § 280 odst.2

18/1992 Sb., § 2

86/1950 Sb., § 17 odst.1, § 24 odst.1, § 270 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 285/97 ze dne 7. 10. 1998

N 117/12 SbNU 159

Odstranění represivních opatření za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti zákon označoval za trestné

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. L. M. za účasti

vedl. účastníka ministra spravedlnosti ČR, proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp. zn. 2 Tzn 43/97,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp.

zn. 2 Tzn 43/97, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ministryně spravedlnosti ČR podáním ze dne 6. 5. 1997, sp.

zn. 5 Tp 25/97 podala Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení

zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu

v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, ve prospěch

stěžovatele.

Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným že dne 4. 1.

1959 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru 8039

v Jemnici, odmítl převzít stejnokroj a účastnit se vojenského

výcviku s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Tím

měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §

270 odst.1 písm.b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č.

63/1956 Sb. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání

10 měsíců nepodmíněně.

Tento rozsudečný výrok byl založen na skutkovém zjištění, že

při odmítnutí konání vojenské služby stěžovatel prohlásil, že mu

v tom brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je členem

náboženské sekty Jehovistů. Na tomto svém rozhodnutí setrval i po

rozhovoru s nadřízeným důstojníkem. V odůvodnění rozsudku se dále

uvádí, že postoj stěžovatelův byl založen nesprávnou výchovou

v rodině, neboť k tomuto fanatickému náboženskému přesvědčení byl

již vychováván od dětství a pod vlivem těchto nesprávných

ideologických předsudků se pak dopustil trestné činnosti.

Nepodmíněnost trestu byla odvozena ze zarputilosti, se kterou

stěžovatel setrvával na svých fanatických názorech, a tak neskýtal

záruku, že by se napravil.

V podané stížnosti pro porušení zákona ministryně

spravedlnosti rozebírá ustanovení § 270 odst.1 písm. b) cit.

zákona a současně upozorňuje na § 24 odst.1 téhož zákona, který

umožňoval trest odnětí svobody podmíněně odložit, nepřevyšoval-li

jeden rok a pokud by se to nepříčilo obecnému zájmu a pokud by

pachatel i bez výkonu trestu vedl řádný život pracujícího člověka.

V kvalifikační souvislosti cituje také § 17 odst.1 stejného

trestního zákona, podle něhož bylo účelem trestu zneškodnit

nepřítele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání

trestné činnosti a vychovávat ho k dodržování pravidel

socialistického soužití. Poukazuje také na znění § 1 citovaného

trestního zákona, kdy jako základní účel je vytýčena ochrana

lidově demokratické republiky, její socialistické výstavby, zájmy

pracujícího lidu a jednotlivce a výchova k dodržování pravidel

socialistického soužití.

Výše uvedená zákonná ustanovení, jak dovozuje ministryně

spravedlnosti, byla ve vztahu k stěžovateli aplikována nepřiměřeně

a tendenčně a tím byl v jeho neprospěch porušen zákon.

Tento čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl soudem označen

v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, neboť

v takové společnosti je svoboda náboženského vyznání zaručena

i v tom směru, že nikdo nemůže být donucován vykonávat vojenskou

službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským

vyznáním. Jde tedy o čin, na který se vztahuje ustanovení § 1

odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst.2 tr. zák. je

podána kromě jiného i tehdy, je-li trest ve zřejmém rozporu s jeho

účelem. Účelem trestu v demokratické společnosti nemůže být odveta

za jiný názor, myšlení, svědomí a vyznání. Proto ministryně

spravedlnosti požádala Nejvyšší soud ČR o vyslovení, že napadeným

rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, aby byl tento

rozsudek zrušen, včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok

obsahově navazující a dále aby bylo postupováno podle ustanovení

§ 271 odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud ČR, stížnost pro porušení zákona zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR nejprve uvedl,

že zcela nemohl splnit svou zákonnou povinnost, vyplývající

z ustanovení § 267 odst.1 tr. ř. a pro absenci spisového materiálu

nemohl přezkoumat správnost řízení předcházejícího napadenému

rozsudku. Mohl o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout

pouze na podkladě opisu pravomocného rozsudku, který se dochoval.

Obecně proto dovodil, že jednání spočívající v realizaci

úmyslu vyhnout se výkonu vojenské služby nebo plnění vojenských

povinností, stejně jako jejich odpírání je trestné i podle nyní

platného trestního zákona, a to podle ustanovení § 280 odst.2 tr.

zák. Základní rozdíl mezi situací v r. 1959 a současnou dobou pro

pachatele takového jednání spatřuje v tom, že pokud v minulosti

(až do 14. 3. 1990) bránilo občanovi jeho svědomí nebo náboženské

vyznání ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon

této služby odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně.

Zákon o civilní službě č. 73/1990 Sb. (nyní zák. č. 18/1992

Sb.) zabezpečuje nyní možnost realizace svobody svědomí

a náboženského vyznání v souladu s čl. 15 odst.3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto znění

citovaného článku Listiny však neznamená bez dalšího absolutní

zbavení povinnosti konat vojenskou službu u občanů, kterým v tom

brání jejich svědomí nebo náboženské vyznání, ale může se tak stát

při splnění podmínek § 2 zák. č. 18/1992 Sb. o civilní službě. Kdo

při nesplnění těchto podmínek a úmyslném nenastoupení služby

v ozbrojených silách po obdržení povolávacího rozkazu nenastoupí,

dopouští se trestného činu podle § 269 odst.1 tr. zák.

Nejvyšší soud ČR cituje dále Úmluvu o ochraně základních práv

a svobod ze dne 4. 11. 1950 a vyvozuje z ní, že ani samotná Úmluva

jednoznačně nevyžaduje, aby právní řád členské země Rady Evropy

uznával právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí,

resp., že není porušením této Úmluvy, jestliže takové právo právní

řád členské země svým občanům neposkytuje. Současná platná právní

úprava v ČR jde tedy nad rámec Úmluvy, z níž vyplývá, že právo na

odmítnutí vojenské služby, resp. právo na náhradní službu beze

zbraně dosud není součástí kodexu mezinárodně uznávaných lidských

práv.

Proto se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministryně

spravedlnosti, že popisovaný čin, kterého se stěžovatel dopustil,

byl jako trestný čin soudem označen v rozporu se zásadami platnými

v demokratické společnosti, a proto nejde o čin, na který se

vztahuje ustanovení § 1 odst.2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se Nejvyšší

soud ČR neztotožnil s námitkou, že trest uložený obviněnému byl ve

zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud ČR je toho názoru,

že trest nebyl stěžovateli uložen jako odveta za jiný názor,

myšlení, svědomí a vyznání, nýbrž proto, že odmítl splnit svoji

povinnost, vyplývající ze zákona, čímž se dopustil protiprávního

jednání naplňujícího všechny znaky skutkové podstaty trestného

činu podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona.

Naopak pachateli tohoto trestného činu hrozil trest odnětí svobody

až na 5 let, byl mu však uložen pouze v prvé pětině zákonné sazby.

Nelze proto považovat tento trest za trest, který je ve zřejmém

nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činu.

Úvaha Nejvyššího soudu ČR o názoru Ústavního soudu,

vyjádřeného v jeho nálezu č. 32/1997 Sb., je pro posouzení

projednávaného případu irelevantní, neboť řeší jinou

problematiku).

Stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podal řádně

a včas ústavní stížnost, ve které se plně ztotožnil s právními

názory ministryně spravedlnosti. Porušení svého ústavního práva

spatřuje potom v níže uvedených článcích Listiny.

a) čl. 15 odst.3 - neboť neměl jinou zákonnou možnost odmítnutí

výkonu vojenské služby b) čl. 40 odst. 6 - neboť i když nebyla

v době odsouzení stěžovatele Listina účinná, měl Nejvyšší soud ČR

při přezkoumávání případu posoudit podle čl. 40 odst. 6 Listiny

právní poměry v době stěžovatelova odsouzení s nynější právní

úpravou a postupovat podle toho, co je pro pachatele příznivější

c) čl. 38 odst. 2 - zde stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že

věc neprojednal ve veřejném zasedání a že tak neumožnil

stěžovateli, aby se vyjádřil k prováděným důkazům.

Žádá proto, aby ústavní stížností napadené usnesení

Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavním soudem zrušeno.

Ústavní soud, při včasném podání ústavní stížnosti, se byl

nucen nejprve zabývat otázkou, zda je stěžovatel oprávněn stížnost

podat, když ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí,

kterým je řešena stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení

zákona. Toto oprávnění nutno stěžovateli přiznat, neboť stížnost

pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy

účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným

rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo

nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle

ustanovení § 72 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).

Podaná ústavní stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů,

než uvádí stěžovatel.

Nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že se

na projednávaný čin nevztahuje ustanovení § 1 odst.2 zák. č.

119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Zmíněné ustanovení § 1 odst.2

cit. zákona nutno posuzovat souhrnně s jeho ustanovením § 1

odst.1, pojednávajícím o celkovém účelu zákona o soudní

rehabilitaci a s přihlédnutím k ustanovení § 4 písm. c) cit.

zákona, kde je tento trestný čin podle ustanovení § 270 tr. zák.

č. 86/1950 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících

výslovně jmenován.

Jedná se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního

práva občana, zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné

deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem

prohlášen za trestný. Odsouzení stěžovatele za čin jím spáchaný

bylo tedy provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti,

a to nerespektováním občanských a politických práv, zaručených

Ústavou a vyjádřených v mezinárodních dokumentech a mezinárodních

právních normách.

Samotný odsuzující rozsudek VOS Pardubice staví své

rozhodnutí na účelovém zaměření trestu, stanoveném v § 17 odst.1

trest. zákona č. 86/1950 Sb., podle kterého je prvořadým účelem

trestu znehodnotit nepřítele pracujícího lidu. Nepoužil proto ani

ustanovení § 24 odst.1 cit. zákona o předmětném odložení výkonu

trestu, neboť nedospěl k názoru, že vzhledem k předchozímu životu

pachatele a k okolnostem případu by mohlo být dosaženo účelu

trestu i bez jeho výkonu.

Předchozí život stěžovatele VOS kvalifikoval tak, že již od

útlého dětství byl vychováván k fanatickému náboženskému

přesvědčení a že tak si vštípil ideologické předsudky.

U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu

myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli čl. 18

Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. Ústava z roku

1948, platná v roce 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice

formálně zaručovala, ovšem norma nižší právní síly (zákon), aby

takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla a praktická

ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky

likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl

dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do

rozporu se svým vlastním svědomím. Je proto nutno chápat člověka,

který na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení je

ochoten na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení.

Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný

trestný čin. Pokud trestní právo chránilo v té době společnost

i jednotlivce, nutno společnost chápat jako společnost výlučně

socialistickou se znaky protidemokratičnosti, vůči níž ochrana

jednotlivce s jeho základními právy byla v totálním nepoměru.

O základní svobodě jedince nebylo možno již hovořit vůbec, neboť

byla vytěsňována potřebami režimu.

Pokud Nejvyšší soud ČR uvádí v odůvodnění svého usnesení

paralelu mezi ustanovením § 270 odst.1 písm.b) tr. zák. z r. 1950

a současným ustanovením § 280 tr. zák., pojednávajícího o stejné

skutkové podstatě, potom nelze přehlédnout skutkové znaky tohoto

trestného činu.

V obou případech se jedná o úmyslný trestný čin. Podle

ustanovení § 270 odst.1 písm.b) býv. trestního zákona, je skutkový

znak naplněn již tím, že se občan odvolává na své náboženské

přesvědčení. Současný § 280 tr. zák. tuto odvolávku na náboženské

přesvědčení již nemá.

Stěžovatel se na základě povolávacího rozkazu včas dostavil

do jemu určených kasáren, kde teprve se snažil vysvětlit

a uplatnit své základní právo. Nelze tedy jeho čin kvalifikovat

jako úmyslné vyhýbání se vojenské povinnosti, když předvolávací

rozkaz splnil.

Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním

ustanovení § 1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod

výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované mezinárodní

smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na

občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních

dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale

nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy.

Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace

lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl.

9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy

svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen

omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná

v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany

veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod

jiných.

V posuzovaném případě nejen, že se nejednalo o omezení tohoto

základního práva občana, ale šlo o jeho popření.

Stěžovateli nebylo možno přisvědčit v jeho námitce o porušení

čl. 38 odst.2 Listiny, neboť jak uvedl Nejvyšší soud ČR - trestní

kolegium ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 1997, v řízení

o stížnosti pro porušení zákona se před Nejvyšším soudem ČR žádné

důkazy neprováděly, a proto také nebylo třeba věc projednat ve

veřejném zasedání. Pokud se týká odkazu stěžovatele na porušení

ustanovení čl. 15 odst.3 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být

nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho

svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním, jedná se ve vztahu

k projednávanému rozsudku z r. 1959 o srovnávací, resp. výkladové

ustanovení se současným ústavním demokratickým pořádkem České

republiky.

O naléhavosti případného restitučního odstranění represivních

opatření svědčí i ustanovení § 30 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, podle kterého je podání stížností pro

porušení zákona uloženo ministrovi spravedlnosti jako povinnost.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn

43/97, podle ustanovení § 82 odst.1, odst.3 písm.a) zákona

o Ústavnímsoudu zrušit, a to pro porušení čl. 90 - věty prvé

Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru