Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2845/08 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2845.08.1
Datum podání20.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2845/08 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti, UNEX a.s., se sídlem Brníčko 1032, Uničov, právně zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, Hlinky 118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3818/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007 č. j. 16 Co 367/2006-141, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2006 č. j. 19 C 145/2005-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k zaplacení žalované částky.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích vyplývá, že žalobce se domáhal, aby mu stěžovatelka (v řízení u obecných soudů žalovaná) zaplatila celkem částku 543 301,90 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představovala jednak nevyplacenou odměnu ke smluvní mzdě žalobce ve výši 441 830 Kč, která měla žalobci náležet na základě Smlouvy o mzdových podmínkách v závislosti na plnění stanovených ukazatelů dle příloh, včetně dodatků, uzavřených k uvedené smlouvě (za období od 1. 1. 2001 do 31. 5. 2003) a jednak nedoplatek ve výši 101 471 Kč na náhradě mzdy za čerpanou dovolenou a dobu překážek v práci na straně žalované za I. a II. čtvrtletí roku 2003, vzniklý tím, že nárok na odměnu nebyl zahrnut do průměrného výdělku žalobce.

Okresní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že ze strany žalobce byly dodrženy v dodatcích uvedené ukazatele, přičemž "zvláštní dodatky" k příloze, kterými byly stanoveny ukazatele pro jednotlivé projekty významné pro výši odměny žalobce (tj. včasné dokončení projektu a dodržení plánovaných nákladů), nelze považovat za neplatné z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci částku 441 830 Kč s přísl. a zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci částku 101 471,90 Kč (rovněž zrušil výrok o nákladech řízení státu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že "zvláštní dodatky" k příloze č. 1 ze dne 6. 8. 2001, ze dne 9. 10. 2001 a ze dne 25. 6. 2002 jsou platnými právními úkony.

Dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podané proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, bylo odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že námitky stěžovatelky neskýtají způsobilý podklad pro úvahu, zda napadené rozhodnutí je zásadního právního významu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud se jen omezeně zabýval jejími námitkami, že dodatky smlouvy, o niž žalobce opírá svůj nárok, umožňují v řadě ustanovení různé výklady, a jsou tedy neurčité a z tohoto důvodu neplatné. Závěr, že se jedná o platné úkony nebyl odůvodněn. Přesvědčivě ani nebyl odůvodněn závěr, že žalobce splnil potřebné ukazatele pro přiznání odměn. Rovněž odvolací soud se zabýval námitkami o nejednoznačnosti, neurčitosti a tedy neplatnosti smlouvy jen v omezeném rozsahu. Krajskému soudu dále vytýká, že rozhodnutí soudu prvého stupně částečně zrušil a částečně potvrdil. Dle stěžovatelky takovýto postup, v jehož důsledku jedno řízení fakticky rozpadá do dvou, zákon neumožňuje. Povinností odvolacího soudu bylo zrušit celý rozsudek a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka ani nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž "případná vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud neměl vydat částečně potvrzující rozsudek, i když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné jen v části výroku o věci samé, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, a nelze ji považovat za způsobilý podklad pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř."

Stěžovatelka se domnívá, že vada řízení spočívající v částečném potvrzení a částečném zrušení rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem, je zcela bezprostředním důsledkem řešení právní otázky, jak má postupovat odvolací soud v případě, kdy dojde k závěru, že rozhodnutí je zčásti správné a zčásti nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud proto pochybil, pokud vůbec neposoudil, zda tato otázka má zásadní právní význam.

Podle stěžovatelky z žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že o nesprávné právní posouzení věci jako podmínky přípustnosti dovolání může jít jen v případě, kdy "nesprávné rozhodnutí ve věci je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy", jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Aplikovaný výklad přípustnosti a podmínek dovolání je podle stěžovatelky natolik restriktivní, že nepřijatelně omezuje přístup k Nejvyššímu soudu a plnění jeho hlavní funkce sjednocovatele judikatury.

Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení nepřinesla nic podstatně nového, nedoručoval Ústavní soud tato vyjádření z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku k replice stěžovatelky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně posuzovaly, zda na základě smlouvy o mzdových podmínkách, příloh ke smlouvě (včetně dodatků) a splnění v nich stanovených ukazatelů, vznikl žalobci nárok na pohyblivou částku odměny za práci, přičemž jako předběžnou otázku vyřešily, zda se jedná o platné právní úkony. Ústavní soud má za to, že obecné soudy vzaly v úvahu všechny podstatné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a objasnily, na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým závěrům Srozumitelně a logicky soudy rovněž uvedly, jakými úvahami se řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud se tedy neztotožňuje s námitkami stěžovatelky, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna a přijaté závěry z nich nevyplývaly. Neústavnost rozhodnutí totiž nemůže být dána pouhým požadavkem stěžovatelky na podrobnější či konkrétnější odůvodnění jednotlivých závěrů soudů, pokud jsou z kontextu odůvodnění rozhodnutí zcela zřejmé.

Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Jako opodstatněnou Ústavní soud ani neshledal námitku týkající se způsobu rozhodování odvolacího soudu, který prvostupňové rozhodnutí částečně potvrdil a částečně zrušil. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, dle nějž zákon neumožňuje, aby odvolací soud došel ke shodě o věcné správnosti pouze ohledně části rozhodnutí soudu prvního stupně. V projednávané věci bylo navíc rozhodnuto o dvou různých, byť společně žalovaných nárocích, tj. jednak o nároku na pohyblivou část mzdy vyplývající se smlouvy o mzdových podmínkách a jednak o nároku na náhradu za čerpanou dovolenou a za dobu překážek v práci na straně žalované. Rozhodnutí o nároku na pohyblivou část mzdy přitom nebylo závislé na posouzení opodstatněnosti nároku na náhradu mzdy, kterým se měl soud prvého stupně opětovně zabývat.

K námitkám směřujícím proti rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že dovolací soud posuzoval věc výhradně z hlediska přípustnosti dovolání, přičemž ani jeho závěrům, dle nichž stěžovatelka neuplatnila námitky zakládající přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ale námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění, nelze z ústavního hlediska nic vytknout (resp. nic, co by způsobilo porušení ústavnosti v intenzitě opravňující kasační zásah Ústavního soudu).

Ústavní soud pouze dodává, že dovolací soud, ani s ohledem na argumentaci stěžovatelky, v odůvodnění rozhodnutí nereagoval na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a navazující judikaturu Nejvyššího soudu ohledně uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy procesních vad v případě dovolání podaného dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí obvodního a městského soudu přezkoumal a žádnou vadu, mající za následek porušení práv stěžovatelky, nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze z důvodu nereflektování uvedené judikatury i ve vazbě na závěr, dle nějž se v projednávané věci nejedná o bezprostřední důsledek řešení otázky procesně právní povahy, pouhým formalismem. Ústavní soud připomíná, že posuzuje řízení, které proběhlo před obecnými soudy jako celek a jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka se v podstatě ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud uzavírá, že učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka (dle obsahu podání) především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru