Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2831/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
zasedání/neveřejné
trestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2831.16.1
Datum podání23.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2831/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 14/2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 9 To 224/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2014, č. j. 2 T 14/2013-625, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným přečiny nebezpečného pronásledování podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku a pomluvy podle ustanovení § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let při současně uložené přiměřené povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou jí trestným činem způsobil.

2. Ke stížnosti stěžovatele Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že nalézací soud nepochybil, pokud zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť důkazy, kterými svůj návrh podmínil, zcela jistě nejsou takovými novými skutečnostmi či důkazy, soudu dříve neznámými, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Nadto městský soud uvedl, že nalézací soud své rozhodnutí dopodrobna odůvodnil, přičemž stížnostní soud se s jeho závěry plně ztotožnil a na ně také pro stručnost odkázal.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip presumpce neviny zaručený čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a právo na ochranu základních práv ze strany soudní moci dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci se jedná o exces městského a obvodního soudu, které fakticky popřely smysl institutu obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že soudy zamítly návrh na obnovu řízení navzdory tomu, že předložil znalecký posudek, který zásadně znevěrohodnil jediný přímý důkaz obžaloby (údajnou korespondenci) v původním řízení, čímž se dopustily odepření spravedlnosti. Dále uvádí, že porušily zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Obě napadená usnesení jsou prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy samy soudy uznaly, že předložené znalecké posudky vyvracejí listinné důkazy provedené v původním řízení, nicméně přesto uvedly, že nemají důvod pochybovat o pravosti těchto listinných důkazů. Nadto stěžovatel uvádí, že napadená usnesení jsou odůvodněna nedostatečným způsobem a soudy se nevypořádaly se všemi předestřenými argumenty, pročež trpí vadou nepřezkoumatelnosti. V závěru pak stěžovatel namítá, že městský soud rozhodoval o stížnosti v neveřejném zasedání, přestože podle judikatury Ústavního soudu tak měl učinit ve veřejném zasedání.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil soud totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se však podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii obstojí.

7. Z jejich odůvodnění se totiž podává, že obecné soudy provedly některé z nově předložených důkazů (včetně stěžovatelem zmiňovaného znaleckého posudku), přičemž po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Jejich závěry (především obvodního soudu) jsou přitom řádně odůvodněné, kdy se nalézací soud také dostatečně vypořádal s tím, zdali by tyto nové důkazy mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině v původním řízení. Takto obvodní soud výslovně uvedl, že z hlediska odůvodněnosti jiného rozhodnutí o vině posuzoval především důkazy v podobě znaleckého posudku a následné výpovědi soudního znalce V. Černého a odborného stanoviska Ing. J. Zemana, kdy shledal, že z obou těchto důkazů vyplývá především to, že elektronická data mohla být před jejich zajištěním pozměněna a není tedy zaručena jejich průkaznost. Zároveň však konstatoval, že v hlavním líčení (v původním řízení) provedené důkazy odbornými stanovisky V. Černého a Ing. J. Zemana a e-mailovou korespondencí mezi odsouzeným a poškozenou nebyly jedinými důkazy, které odsouzeného z jeho trestné činnosti usvědčovaly, neboť dále byly provedeny i důkazy v podobě výpovědí mnoha svědků, kdy ne všichni patřili mezi okruh přátel poškozené, jak stěžovatel uváděl ve svém návrhu na povolení obnovy. Ústavní soud přitom nemá důvod vyřčené závěry obvodního soudu (a též soudu městského) jakkoli přehodnocovat.

8. Obvodní soud totiž v obnovovacím řízení porovnal důkazní význam nových skutečností s tím, co již vyšlo najevo, a náležitě zvážil, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí vůči stěžovatelovi, kdy je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je především nutné posoudit jejich relevanci z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Zároveň tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěnými, kdy navíc Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nýbrž pouze chránit ústavnost [za všechny příklady srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

9. Pokud pak stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí městského (i obvodního) soudu není dostatečně odůvodněno, konstatuje Ústavní soud, že nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč neshledal návrh na povolení obnovy řízení důvodným a také se dostatečně a zřetelně vypořádal s novými návrhy a důkazy předloženými stěžovatelem, přičemž zdejší soud neshledal, že by jeho rozhodnutí bylo možno považovat za nepřezkoumatelné. Pokud se jedná o rozhodnutí stížnostního soudu, nelze než přisvědčit stěžovatelovi, že městský soud dále argumentaci nalézacího soudu příliš nerozvedl, nýbrž odkázal na závěry vyřčené ve stížností napadeném usnesení. Takovýto postup však není v rozporu s náležitostmi, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí. Jestliže se totiž přezkumná instance plně ztotožní se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem nižšího stupně, zajisté není jeho povinností znovu opakovat již vyřčenou argumentaci, nýbrž postačí, pokud odkáže na nosnou část rozhodnutí, s níž se ztotožnil. Tímto postupem přitom nezasáhne do svých povinností řádně přezkoumat napadené rozhodnutí a jeho postupu (a argumentaci) nelze z hlediska ústavněprávního nic podstatného vytknout, neboť stěžovatelovi je z takto formulovaného rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností byla shledána jím podaná stížnost nedůvodnou.

10. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout též námitku, že městský soud pochybil, pokud o jím podané stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání, kdy připomíná, že jeho rozhodnutí je nutno vnímat jako celek, a nevytrhávat z něj pouze jednotlivé části a rovněž je nezbytné vnímat tato rozhodnutí v právním a skutkovém kontextu projednávaného případu. Ústavní soud nezpochybňuje závěry své předchozí judikatury [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015], dle níž rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle ustanovení § 283 písm. d) trestního řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v ustanovení § 286 odst. 1 trestního řádu, tedy ve veřejném zasedání, neboť opačný výklad by byl v závažném rozporu s požadavkem kontradiktornosti procesu a dokazování. V těchto věcech nicméně Ústavní soud posuzoval situaci, ve které odvolací soud ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené vyhovující rozhodnutí zrušil a sám návrh na povolení obnovy zamítl dle ustanovení § 283 písm. d) trestního řádu. Uvedené tedy nikterak nedopadá na případ, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí (jak tomu bylo v případě stěžovatele), přičemž zde může rozhodnout i v neveřejném zasedání. Nijak tím totiž nedochází k porušení zásad kontradiktornosti či práva obviněného zpochybnit prováděné důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokazování již neprovádí. Tento závěr plyne i z nálezu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259). Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele bylo před obvodním soudem rozhodováno ve veřejném zasedání a městský soud závěry tohoto soudu plně akceptoval, nelze tedy hovořit o porušení základního práva stěžovatele na veřejnost projednání jeho věci (podobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2518/15 ze dne 1. 2. 2016).

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť tato rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru