Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2829/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
zdravotní péče
lékař
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2829.17.1
Datum podání06.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 31, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

372/2011 Sb., § 48

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2829/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, se sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 1754/2017-429, proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Co 377/2016-357, a proti výroku I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 5 C 98/2014-305, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči podle čl. 31 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se především podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 350.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované společnosti AA ASKLEPIOS s.r.o. na náhradě nákladů řízení 72.600 Kč (výrok II). Vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (společnosti Uniqa pojišťovna, a. s.) prvostupňový soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Prvostupňový soud vyšel z toho, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady škody za poškození zdraví a náhrady za nemajetkové újmy, k níž podle něho došlo nekonáním lékaře. Tvrdil, že žalovaná jej převzala jako pacienta do své péče. Dne 30. 4. 2014 provedla žalovaná prostřednictvím své lékařky MUDr. Adriany Albertové u stěžovatele doma vstupní lékařskou prohlídku. Již dne 23. 5. 2014 však žalovaná zrušila stěžovatelovu registraci s tím, že mu dále nebude poskytovat zdravotní péči. Tímto jednáním žalované měl stěžovatel utrpět psychickou újmu ve formě posttraumatické stresové poruchy a jako náhradu škody v tomto rozsahu částku požadoval částku 100.000 Kč. Dále tímto jednáním žalované měl utrpět fyzické zhoršení zdravotního stavu, za což požadoval náhradu škody ve výši 100.000 Kč, a konečně tímto jednáním měl utrpět nemajetkovou újmu, za jejíž odčinění požadoval 150.000 Kč, když prý bylo zasaženo do jeho práva na zdraví, na život a tělesnou integritu. Soud prvního stupně ovšem dovodil, že pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu a nemajetkovou není naplněna podmínka porušení právní povinnosti. Žalovaná totiž v řízení před soudem prokázala, že poskytovala stěžovateli lékařskou péči až do doby, kdy stěžovatel přestal lékařce poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb, aniž by to souviselo s jeho zdravotním stavem, zejména pak odmítal lékařkou navrhovaný léčebný postup (nemocniční hospitalizaci) a naopak lékařce opakovaně vyslovil nedůvěru a porušoval práva chránící osobnost lékařky. Lékařka proto postupovala v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, a ukončila péči o stěžovatele, když tímto úkonem nedošlo k bezprostřednímu ohrožení života stěžovatele ani k poškození jeho zdraví.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a výrokem III rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud totiž - k odvolací námitce stěžovatele - shodně se soudem prvního stupně považoval za nadbytečný zejména stěžovatelův návrh na vypracování lékařského posudku k posouzení zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu. Stěžovatel totiž netvrdil nic konkrétního o tom, jakým způsobem se měl jeho zdravotní stav v příčinné souvislosti s jednáním žalované zhoršit, resp. netvrdil nic, z čeho by bylo možno dovodit závěr o vzniku škody v příčinné souvislosti s tvrzenou nečinností žalované. Naopak pro závěr, že u stěžovatele ke zhoršení zdravotního stavu v jím líčených souvislostech nedošlo, svědčí podle odvolacího soudu zjištění, že stěžovatel po ukončení poskytování zdravotnické péče žalovanou nebyl nucen vyhledat žádné další lékařské ošetření. Nadto je podle městského soudu zásadní, že nebylo zjištěno žádné protiprávní jednání žalované. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neporušila svou povinnost, respektive skutečnost, že stěžovatel přestal lékařce žalované poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb, byla v řízení před soudem prvního stupně řádně prokázána. Městský soud tedy naopak uzavřel, že žalovaná ukončila péči o stěžovatele v souladu se zákonem.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I), když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu totiž dovolání stěžovatele nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v něm uplatněné námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo dovoláním napadené rozhodnutí.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení, jímž odmítl jeho dovolání, vůbec nezabýval tím, zda stěžovatelem předestřené námitky (byť se jednalo o námitky skutkové) nezaložily porušení jeho základních práv a svobod. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, ve kterém by se znalec vyjádřil k tomu, jak se zhoršil zdravotní stav stěžovatele po fyzické a psychické stránce v přímé souvislosti s nekonáním lékařky žalované. Naopak obvodní soud při svém rozhodování vycházel ze zastaralých lékařských zpráv a nehodnotil aktuální zdravotní stav stěžovatele. Dále stěžovatel uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na ochranu zdraví tím, že lékařka žalované porušila své zákonem stanovené povinnosti, když ponechala stěžovatele bez potřebné lékařské péče a dále se o něho nezajímala. Žádná vyšetření ani hospitalizaci stěžovateli nenabídla, pouze si ponechala čas k prostudování zdravotní dokumentace stěžovatele, aby následně - po měsíčním nekonání - stěžovateli vypověděla poskytování zdravotních služeb. Naopak ze stěžovatelem předkládaných důkazů obecným soudům prý jednoznačně vyplynula závažnost jeho zdravotního stavu a nutnost provedení dalších konkrétních odborných lékařských vyšetření.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Předně musí Ústavní soud poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již řádně vypořádaly v předchozím řízení. Stěžovatel přitom závěry a argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti nereflektuje a jeho argumentace nemá ústavněprávní rozměr. Z řízení před obecnými soudy přitom jasně vyplynulo, že stěžovatel neměl -is ohledem na rysy své osobnosti - k lékařce žalované důvěru a odmítal s ní spolupracovat (srov. například stěžovatelova stížnost nebo dopis určený lékařce žalované z 29. 5. 2014). Odkazuje-li stěžovatel na soudům předkládaná odborná lékařská vyjádření, pak z nich i podle Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatelův zdravotní stav vyžadoval hospitalizací v nemocnici za účelem komplexního vyšetření. Hospitalizaci však stěžovatel odmítal a naopak lékařku žalované nutil, aby mu vystavovala další "omluvenky" s tím, že není schopen účastnit se jednání před trestním soudem. To ale lékařka žalované odmítala, neboť soud stěžovateli vytvořil zcela nadstandardní podmínky jeho účasti na jednání, maximálně konvenující jeho zdravotnímu stavu.

9. Pokud se stěžovatelův nepříznivý zdravotní stav zhoršoval, pak i Ústavní soud souhlasí se závěrem, že se tak nestalo pochybením lékařky žalované (žalovaná tak stěžovateli nezpůsobila škodu ani újmu), nýbrž proto, že stěžovatel odmítal opustit byt a odmítal vyšetření v nemocnici. Nepřistoupily-li obecné soudy v této souvislosti například ke stěžovatelem žádanému vypracování revizního znaleckého posudku jeho zdravotního stavu, pak svůj postup právě s odkazem na vylíčené okolnosti odůvodnily a jejich postup je podle Ústavního soudu zcela ústavně konformní. Za této situace postupovala rovněž lékařka žalované v souladu se zákonem, ukončila-li stěžovateli poskytování lékařské péče. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by alespoň naznačovalo, že během řízení před obvodním a městským soudem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Proto ani zcela obecná stěžovatelova výtka vážící se k posouzení přípustnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem nemůže mít jakoukoliv ústavněprávní relevanci.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru