Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2829/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Bohutínský Jan
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkOdvolání
Exekuce
konkurz a vyrovnání/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2829.15.1
Datum podání18.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 336f odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2829/15 ze dne 16. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Parpela, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Jana Bohutínského ze dne 30. 6. 2015, č. j. 158 EX 99/15-40, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2015, č. j. 20 Co 287/2015-51, za účasti soudního exekutora JUDr. Jana Bohutínského a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla odmítnuta jím podaná přihláška pohledávky do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským pod sp. zn. 158 EX 99/15. Důvod k odmítnutí přihlášky shledal soudní exekutor ve skutečnosti, že k této přihlášce advokátka, která ji podávala jménem stěžovatele, nedoložila plnou moc jí stěžovatelem udělenou. Odvolání stěžovatele proti tomuto postupu exekutora krajský soud odmítl, neboť podle ustanovení § 336f odst. 4 občanského soudního řádu není proti dotčenému usnesení odvolání přípustné. Pouze okrajem pak krajský soud dodal, že pokud soudní exekutor při rozvrhu k pohledávce odvolatele nepřihlédne, může se ten bránit odvoláním proti rozvrhovému usnesení.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že účastníci řízení napadenými rozhodnutími nesplnili řádně svou povinnost danou v ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu, postupovali ryze formalisticky a vykládali občanský soudní řád nepřípustně restriktivním způsobem. Konkrétně stěžovatel namítá, že odmítli přihlášku jeho pohledávky pouze z důvodu nepřiložení plné moci, a to aniž by ho vyzvali k odstranění této vady. Takový postup je dle stěžovatele zcela v rozporu s účelem občanského soudního řádu a exekučního řádu, vykazuje znaky libovůle výkonu veřejné moci a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud nejprve připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tak neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu tak není zjišťovat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (a nenáleží mu tedy ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností), nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v posuzované věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

6. Vylučuje-li přitom občanský soudní řád u určitých věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz například judikatura vztahující se k ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu: nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149) nebo nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikaturu zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], jako v případě ustanovení § 336f odst. 4 občanského soudního řádu, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

7. Takovýto zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Z napadeného rozhodnutí soudního exekutora totiž nelze dovodit postup, který by byl stižen takovým pochybením, jež by ve svém důsledku znamenalo neúnosnou svévoli rozhodujícího orgánu. Rozhodnutí soudního exekutora o odmítnutí přihlášky stěžovatelovy pohledávky do exekučního řízení totiž vycházelo z příslušných zákonných ustanovení a nebylo tedy vydáno v rozporu se zákonem (byť se na první pohled jistě může zdát poměrně přísné, pokud k vyloučení pohledávky exekutor přistoupí pouze z důvodu nepřiložení plné moci pro zastupování, aniž by na tuto vadu účastníka řízení dříve upozornil). Podle ustanovení § 336f odst. 4 o. s. ř. totiž skutečně platí, že "opožděné nebo neúplné přihlášky soud usnesením odmítne; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné." K podobnému závěru dospěl Ústavní soud již v minulosti, srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2527/14 ze dne 12. 11. 2014. Ustanovení § 336f odst. 4 o. s. ř. je tu k ustanovení§ 43 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu speciality.

8. Ústavní soud totiž ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů tak Ústavní soud nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadených rozhodnutí, kdy rozhodnutí krajského soudu již plně vycházelo z ustanovení § 336f odst. 4 občanského soudního řádu, které zapovídá přezkum dotčených věcí před obecnými soudy. Ostatně, Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž uvedl, že pokud exekutor při rozvrhu k pohledávce stěžovatele nepřihlédne, může se bránit odvoláním proti rozvrhovému usnesení.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož dotčená rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru