Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2820/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2820.15.1
Datum podání18.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 5, § 13, § 31a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2820/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Dobiáše, zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2015, č. j. 30 Cdo 1024/2014-91, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. 35 Co 319/2013-79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 18. září 2015 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 35 Co 319/2013-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") zaplacení částky ve výši 324.070 Kč (resp. po rozšíření žaloby částky ve výši 330.000 Kč) z titulu náhrady věcné škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 518/2003. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovateli byla žalovaným poskytnuta náhrada ve výši 38.000 Kč, což byla z pohledu odvolacího soudu částka přiměřená. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že v předmětném řízení sice došlo k průtahům (v délce 8 let a dva a půl měsíce), avšak s ohledem na složitost věci (projednávání 3 instancemi, přičemž u soudu prvního stupně a odvolacího soudu byla věc projednávána opakovaně; navíc se rozhodovalo o věcné příslušnosti), chování žalobce (opakované žádosti o odročení jednání, nereagování na výzvy k vyjádření, mylné informování soudu o pokusu o smírné urovnání věci), i nižší význam věci pro žalobce (jednalo se o obchodněprávní spor), je na místě krácení celkové částky oproti standardně přiznávané náhradě ve výši 15.000 Kč za jeden rok průtahů, a to na částku, která je dokonce nižší, než žalovaným byla poskytnuta.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2015, č. j. 30 Cdo 1024/2014-91, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel neoznačil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, resp. v čem se odlišuje dovoláním napadené rozhodnutí od předchozí judikatury a proč má být nastolená otázka posouzena jinak, což s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu způsobuje neprojednatelnost dovolání. V předloženém dovolání dovolatel ani neoznačil předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, která by měla být dle jeho názoru přehodnocena.

II.

4. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, stěžovatel namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že jeho nárok je vzhledem k soudy konstatované nepřiměřenosti délky soudního řízení dán a neměl být tedy krácen. Soudům vytýká, že nezdůvodnily, proč byla částka, která by mu jinak náležela, snížena, přičemž neuznává prosté konstatování, že se jednalo o obtížnou věc. V jeho věci přitom došlo ke zkrácení odškodnění o více než 50%, což je maximální výše, kterou připouští ve své judikatuře Nejvyšší soud. Stěžovatel poukazuje na to, že daný spor měl pro něj velký význam, neboť jej vedl se svým bratrem, což pro něj bylo psychicky náročné. Nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že pro výši náhrady bylo určující, zda vznášel či nevznášel námitky proti věcné nepříslušnosti soudu. Zdůraznil, že nesprávný úřední postup je třeba přičítat soudu, a nikoliv účastníku řízení.

III.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a po posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze nedošlo.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Pravomoc a úloha Ústavního soudu, jak byla popsána výše, také předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž teprve mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

8. Ústavní soud přitom konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněna a jako ústavně konformní je Ústavní soud nemá důvod jakkoli zpochybňovat. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

9. K jednotlivým námitkám týkajícím se krácení odškodnění vycházejícího z původní částky ve výši 15.000 Kč za rok Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší hodnotit jednotlivé kroky metodiky obecných soudů pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ale pouze posoudit, zda není konečná výše zadostiučinění zjevně nepřiměřená. V dané věci byla stěžovateli žalovaným přiznána částka ve výši 38.000 Kč. Byť se stěžovateli může přiznaná částka na první pohled jevit jako nízká, nelze, s ohledem na důvody, proč bylo třeba přiznatelnou částku snížit (zejména pro důvody na straně stěžovatele), v zamítnutí žaloby spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Částka přiznaná žalovaným za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 518/2003 není vzhledem k celkovým okolnostem věci zjevně nepřiměřená či extrémně nízká, a nemůže tedy v této věci zavdat příčinu pro intervenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Naopak je třeba konstatovat, že Městský soud v Praze dostatečně vysvětlil, jak ke svému závěru o výši přiměřeného zadostiučinění dospěl, když se vypořádal též s výší roční základní částky, včetně jejího snížení odůvodněného složitostí případu, chováním stěžovatele a významem věci pro stěžovatele, jakož i vadným postupem výhradně na straně soudu. Závěry odvolacího soudu jsou tedy řádně a logicky zdůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru