Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 282/97Nález ÚS ze dne 13.01.1999Nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/13 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.282.97
Datum podání04.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

335/1991 Sb., § 7 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999

N 5/13 SbNU 33

Nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti JUDr. R. S., zastoupeného JUDr. V. P., za

účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního

soudu pro Prahu 4, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn.

8 To 224/97, ze dne 4. 6. 1997 a rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 4, sp. zn. 2 T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 224/97, ze dne

4. 6. 1997 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2

T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, se zrušují.

Odůvodnění.

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá

zrušení uvedených rozsudků, kterým vytýká porušení ustanovení čl.

3, čl. 11 a čl. 36 Listiný základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze, bylo zamítnuto

odvolání obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4,

kterým byl stěžovatel uznán vinným tr. činem vydírání podle

ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení § 58 odst.

1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18

měsíců.

Oběma rozhodnutím stěžovatel vytýká, že byla vydána na

základě nesprávného právního posouzení projednávané věci

a nedostatečného zhodnocení důkazů. Usnesení odvolacího soudu

vytýká, že jeho výroková část pro naprostou nedostatečnost je

nepřezkoumatelná a že se vůbec nezabýval řadou podstatných důvodů,

které byly obsaženy v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého

stupně a nezaujal žádné právní stanovisko k právnímu názoru

odvolatele.

Současně stěžovatel poukazuje na další podstatné procesní

vady, které již namítal v předchozích řízeních, kdy obvodní státní

zástupce v rámci dozoru a v přípravném řízení vrací spis

k doplnění se závazným pokynem podle ust. 174 odst.2 písm. a) tr.

ř., kdy uložil vyšetřovateli provést konfrontaci mezi oběma

poškozenými a obžalovaným, což se nestalo. Nebyl také splněn pokyn

na vyslechnutí svědka K., neboť úřední záznam z 28. 1. 1994

o tomto výslechu postrádá procesní náležitosti ve smyslu

ustanovení § 100 a násl. tr. ř.

Konečně stěžovatel uvádí, že došlo i k porušení čl. 38 odst.

1 Listiny, neboť byl odňat z rozhodnutí odvolacího soudu svému

zákonnému soudci, aniž by bylo vůbec zdůvodněno, proč se tak stalo

a aniž by bylo prokázáno, že samosoudce soudu prvého stupně JUDr.

B. J. byl ve věci jakkoli podjatý.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 30/94, který

si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno:

Mezi stěžovatelem jako obžalovaným na straně jedné

a podnikateli R. B. a J. T. jako oznamovateli a posléze svědky

v projednávané věci na straně druhé, došlo ke sporu o zaplacení

části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1992. Podle

této kupní smlouvy obchodní společnost SALVET CS spol. s r. o.,

zastoupená m. j. i obžalovaným, jako prodávajícím na straně jedné

prodala obchodní společnosti REJO spol. s. r. o., zastoupené

oznamovateli, chatu, včetně příslušenství a vyhlídkové věže na

Suchém Vrchu v Orlických horách za sjednanou kupní cenu

15.000.000,- Kč.

Jednatelé firmy REJO se společnosti SALVET zaručili, že kupní

cenu neprodleně převedou na jejich konto. Protože peníze stále

nedocházely, bylo společníkům firmy REJO stanoveno několik

náhradních termínů, a to nejdříve ústně a potom i písemně .

Protože ani potom nebyly peníze vyplaceny, aby zajistil chod

společnosti SALVET, vypůjčil si obžalovaný (dále stěžovatel) od

svědka K. částku 2. 100.000,- Kč. Protože peníze od firmy REJO

stále nedocházely a stěžovatel nemohl svědku K. vrátit vypůjčenou

sumu, ač byl jím o to neustále upomínán, vyzval svědek K.

stěžovatele, aby s ním zajel do Prahy. V Praze byli celkem

třikrát, a ač byly ujednány pevné termíny platby, nikdy ze strany

REJO nebyly dodrženy. Když nebyl dodržen ani poslední termín,

požádal svědek K. znovu stěžovatele, aby zajeli do Prahy. Při

nastoupení této cesty stěžovatel zjistil, že kromě K. st. s nimi

jeli členové jeho rodiny A. K. ml., M. K., svědkyně D. a její

nezl. syn.

V Praze v kanceláři fy REJO oznamovatele B. nezastihli, což

vyvolalo značné emoce rodiny K., které vyústily v křik a nadávání.

B. se dostavil až za hodinu a když svědkovi K. sdělil, že opět

žádné peníze nesehnal, znovu mu členové rodiny K. začali nadávat

a způsobili takový hluk, že to bylo slyšet až do druhých

kanceláří. Protože byl B. ozbrojen pistolí, křikem, nadávkami

a mlácením do nábytku chtěli způsobit, podle vyjádření

stěžovatele, K. ostudu. K. manželka, slyšená jako svědkyně uvedla,

že tak je to u Rómů zvykem. Oznamovatelé uvedli, že to byl

stěžovatel, který si na nich vynucoval zaplacení části kupní

smlouvy výhrůžkami, že by mohli vypadnout z okna, že by mu mohla

vyhořet chata na Suchém Vrchu, připomínal mu jeho rodinu a zvláště

děti, což budilo u stěžovatele vážné obavy o jejich život.

Po odchodu obžalovaného z kanceláře svědek B. se snažil

obstarat peníze u svých obchodních známých. Přitom jej doprovázel

jeden z K. Se stěžovatelem se setkal ve večerních hodinách

v restauraci U medvídků, kde byl přítomen i druhý oznamovatel,

spoluvlastník firmy REJO, svědek T. Zde podle výpovědi svědka B.

již k žádným výhrůžkám nedošlo, což potvrdil jak v přípravném

řízení, tak i u hlavního líčení. Svědek T. naproti tomu uvedl, že

po odjezdu stěžovatele, který odjel s jedním z K., mu stěžovatel

také vyhrožoval tím, že si má uvědomit, že má rodinu a že by mohl

si poslat do Brna pro komando. On sám tyto výhrůžky nebral vážně.

Potřebné peníze si oznamovatelé nakonec obstarali a vyplatili

je K. staršímu v hotovosti, a to dne 27. 10. 1992 částku 150.000

Kč a současně mu vydali dluhopis notářsky ověřený na částku

2.150.000 Kč se dnem splatnosti 12. 11. 1992, kdy tato částka byla

také vyplacena.

Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném jednání rozsudkem ze

dne 17. 2. 1995, sp. zn. 2 T 30/94, stěžovatele zprostil obžaloby,

když i po provedení všech důkazů trvaly důvodné pochybnosti o vině

obžalovaného za použití zásady in dubio pro reo.

Odvolací soud usnesením ze dne 29. srpna 1995 tento rozsudek

zrušil a nařídil provést ještě výslech svědkyně W. i svědků K.,

jejichž výpovědi z přípravného řízení byly podle § 211 tr. ř.

pouze u soudu přečteny.

Po doplnění svědeckých výpovědí, kdy svědkyně W. dne 21. 12.

1995 do protokolu uvedla, že žádné vyhrožování neslyšela, že

vnímala pouze křik Rómů a kdy slyšeni zbývající svědci K.

potvrdili, že k žádnému vyhrožování ze strany stěžovatele nedošlo,

soud I. stupně vydal dne 21. 12. 1995 opět zprošťující rozsudek.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 1996, sp. zn.

8 To 159/96 i tento rozsudek zrušil a vrátil soudu prvého stupně

k novému projednání s tím, že mu vytkl hodnocení důkazů v rozporu

s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v rozporu se zásadami

volného hodnocení důkazů. Současně nařídil, aby byla věc

projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.

Rozsudkem ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 T 30/94,

rozhodnutým jinou samosoudkyní, byl poté stěžovatel uznán vinným

ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.

a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s odkladem na

zkušební dobu v trvání 18 měsíců podle ustanovení § 58 odst.1

písm.a) a § 59 odst.1 tr. zák.

K odvolání stěžovatele Městský soud usnesením ze dne 4.

června 1997, sp. zn. 8 To 224/97, odvolání zamítl, když se plně

ztotožnil s rozsudkem soudu prvého stupně, na jehož písemné

odůvodnění v podrobnostech odkázal.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu k podané

stížnosti. Ve vyjádření ze dne 6. listopadu, č. j. Spr. 1558/98,

předseda senátu JUDr. P. S. Ústavnímu soudu sdělil, že odvolání

stěžovatele nebylo shledáno důvodným a protože odvolací soud

v rámci přezkumného řízení zjistil, že obsáhlé rozhodnutí

Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2

T 30/94, bylo ve všech výrocích správné. Své vyjádření uzavřel

tím, že pokud odvolací soud souhlasí s rozsudkem soudu I. stupně,

a to i s hodnocení provedených důkazů a odvolání obžalovaného jako

nedůvodné zamítá, tvoří rozhodnutí soudu I. stupně i soudu

odvolacího jeden celek.

Soud prvého stupně pro déle trvající nepřítomnost soudkyně se

k ústavní stížnosti nemohl vyjádřit.

Ingerence Ústavního soudu, jako soudu ochrany ústavnosti do

rozhodnutí soudů obecných, je dána Ústavou pouze v případech,

došlo-li při těchto rozhodnutích k porušení některého ze

základních práv a svobod občanů. V rámci projednávání ústavní

stížnosti k takovému porušení došlo, a proto podaná ústavní

stížnost je oprávněná.

Z výpovědí svědků, slyšených u soudu vyplynulo, že

stěžovatele usvědčují pouze oba oznamovatelé. Přitom nelze

pominout, že oznámení na Policii ČR provedli se značným zpožděním,

a to proto, že by je policejní zásah mohl vystavit nebezpečí

z provedených výhrůžek ze strany Rómů.

Všichni ostatní soudcem slyšení svědci, H., K., D., žádné

výhrůžky ze strany stěžovatele neslyšeli a svědkyně W. slyšela

pouze hluk, nikoli výhrůžky. Svědek H. slyšel vyhrožovat pouze

Rómy.

Pro posouzení celé věci je rovněž důležité si uvědomit, že

potřebu zaplacení části kupní smlouvy před ujednaným termínem

vyvolal tlak ze strany rodiny K. na stěžovatele o vrácení částky

2.000.000 Kč, kterou si vypůjčil od K. st. na udržení vlastní

firmy. Již to, že ve věci v inkriminovaný den nejednal

s oznamovateli sám, ale vždy obklopen příslušníky rómské rodiny K.

naznačuje, z jaké iniciativy a pod jakým tlakem stěžovatel jednal.

Sám B. ve své výpovědi ze dne 17. 2. 1995 uvedl : " .z Tebe jsem

strach neměl, ale z cikánů, proto jsem to také oznámil na Policii

teprve tehdy, až byli cikáni vyplaceni".

O tomto tlaku, resp. o tísňovém jednání stěžovatele není

v žádném z rozsudků vůbec zmínka.

Odvolací soud, když poprvé rušil rozsudek soudu prvého stupně

(22.5. 1996) učinil tak s odůvodněním, že soud prvého stupně

hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy

v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tento základní

princip platí i pro soudce soudu prvých stupňů. Pokud by jim

odvolací soud porušení v tomto směru chtěl vytknout, musí se

jednat o zcela závažné vyloučení z logiky věci a dále musí

zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory resp. vadné hodnocení. To

však odvolací soud neučinil a spokojil se s obecným poukazem na

porušení zásady.

V témže usnesení nařídil, aby věc byla projednána

a rozhodnuta jiným samosoudcem, aniž by toto své rozhodnutí

jakýmkoli způsobem dovodil. Ze strany odvolacího soudu došlo tak

k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému

soudci, čímž byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny a § 7 odst. 2

zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Když soud prvého stupně po nařízené změně samosoudce uznal

stěžovatele vinným, stěžovatel shrnul veškeré své námitky jak

věcného, tak i procesního rázu do podaného odvolání. Ani jednou

z těchto námitek se odvolací soud ve svém usnesení, kterým

potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, nezabýval, ztotožnil se plně

s tímto rozsudkem a nakonec i ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvedl, že oba rozsudky (t. j. soudu I. stupně i soudu

odvolacího) tvoří jeden celek. Námitkami stěžovatele se odvolací

soud nezabýval ani v předchozích řízeních, kdy vytvářel naprosto

nepřezkoumatelná usnesení, aniž by se zabýval meritem věci.

Došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než obě

v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 1, odst.3 písm.

a) zák. č. 182/1993 Sb). Je již nad rámec Ústavního soudu, aby

hodnotil údajnou podjatost soudce - zpravodaje senátu, který po

veřejném zasedání dne 4. 6. 1997 se měl přede svědky, podle

tvrzení stěžovatele, dopustit nevhodných poznámek na jeho osobu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru