Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 282/06Usnesení ÚS ze dne 27.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.282.06
Datum podání09.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 282/06 ze dne 27. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Nečasem, advokátem, se sídlem Chelčického 445, Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 7 Tdo 41/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 8 To 78/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, sp. zn. 43 T 7/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. května 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, sp. zn. 43 T 7/2005, kterým byl uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a f) trestního zákona, trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona, a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, byly zabrány věci - střelné zbraně a jejich příslušenství, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným - Policii České republiky, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, a J. T., usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 8 To 78/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 7 Tdo 41/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k narušení důvěry mezi ním a jeho obhájcem. Proto po skončení hlavního líčení požádal o ustanovení jiného obhájce a následně ustanovený obhájce požádal senát odvolacího soudu před zahájením veřejného zasedání dne 24. srpna 2005 o zrušení svého ustanovení. Tomu však nebylo vyhověno. Dále namítá extremní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. S ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 36/98 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 11. N. 54. str. 43), že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin vraždy, neboť nebylo prokázáno ani to, že střílel směrem k policistům, ani to, že policistu zranila střela stěžovatele. S ohledem na "křížové" postavení zasahujících policistů je totiž pravděpodobné, že ke zranění policisty došlo v důsledku střely jeho kolegy. Konečně s ohledem na právní názory obsažené v nálezech, sp. zn. III. ÚS 51/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 57. str. 69), a sp. zn. IV. ÚS 222/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 15. N. 111. str. 83), nebylo odůvodněno zamítnutí návrhu na provedení výslechu znalce z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistika, který podával své odborné vyjádření 29. listopadu 2004. Tento výslech přitom stěžovatel považuje za zásadní k prokázání svých skutkových tvrzení.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 7/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán od 16. prosince 2004 pro pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a f) trestního zákona, a od 9. 2. 2005 byl trestně stíhán i pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že při kontrole totožnosti vytáhl svoji nelegálně drženou střelnou zbraň, a pod pohrůžkou jejího použití donutil policejní hlídku nasednout do služebního vozidla, kam si sám rovněž sedl, a dále donutil řidiče jezdit ulicemi Prahy na místo, kde donutil řidiče zastavit a vyzval policisty, aby vystoupili a opustili vozidlo, poté zahájil palbu z pistole, mířenou do oblasti břicha a hrudníku proti zakročujícím policistům, přičemž zasáhl nejméně dvěma výstřely jednoho z nich a způsobil mu střelná poranění, pro která byl policista operován, hospitalizován a v pracovní neschopnosti. Dále měl stěžovatel v držení po nezjištěnou dobu zbraně, střelivo a výbušniny, ač k tomu neměl povolení. Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl dne 16. prosince 2004 ustanoven stěžovateli obhájcem advokát JUDr. Pavel Čadra. V rámci hlavního líčení stěžovatel neměl proti činnosti svého obhájce námitek a s jeho závěrečnou řečí souhlasil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 43 T 7/2005-725, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a za to byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, bylo mu uloženo zabrání věcí, a to zbraní s příslušenstvím a střelivem, a bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Po podání odvolání zaslal soudu prvého stupně "na vědomí" žádost "o přidělení jiného právního zástupce", adresovanou České advokátní komoře, v níž vyjádřil nespokojenost s obhajobou ustanoveného obhájce a s jeho rozhovorem se státním zástupcem před hlavním líčením. Po předložení spisu odvolacímu soudu, v níž předchozí argumentaci proti ustanovenému obhájci zopakoval a uvedl, že k němu nemá důvěru, požádal o ustanovení jiného. Při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 24. srpna 2005 ustanovený obhájce s ohledem na stanovisko stěžovatele požádal o zbavení povinnosti obhajovat. Tento návrh obhájce byl zamítnut. Následným usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 8 To 78/2005-773, byla odvolání stěžovatele a státního zástupce zamítnuta jako nedůvodná. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, č. j. 7 Tdo 41/2006-810, odmítnuto jako dovolání podané z jiných než zákonných důvodů.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci jakož i těch, kterým svědčí ústavně zaručená základní práva a svobody, ani převážně ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci posuzuje Ústavní soud přirozenou povahu konkrétního jednání a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Právo na právní pomoc je jedním z komponentů práva na spravedlivé řízení, a význam prve uvedeného vystupuje zejména v situacích skutkově či právně komplikovaných natolik, že rovnost účastníků soudního řízení je možné zajistit jen zákonným stanovením povinnosti odborného právního zastoupení. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy je zákonem stanovena nutná obhajoba, a protože stěžovatel nikdy v trestním stíhání nevyužil svého práva zvolit si advokáta, byl mu ustanoven soudem. Aby se dalo uvažovat o řádném výkonu obhajoby v situaci, kdy její výkon není právem ale ústavně stanovenou povinnosti (čl. 40 odst. 3 alinea secunda Listiny), musí obhájce konat všechny potřebné úkony v rámci řízení, a to v souladu s procesním postojem obviněného.

V posuzovaném případě stěžovatel poprvé vznesl námitky proti způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem až poté, co bylo i tímto obhájcem vypracováno odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvého stupně. V rámci těchto námitek přitom uváděl skutečnosti, které mu byly nebo mohly být známy již v průběhu hlavního líčení, a které naposledy měly vyplynout ze závěrečné řeči obhájce. Ustanovený advokát se přitom účastnil na řízení již od přípravné fáze, a byl aktivní jak v rámci dokazování tak ve vazebních řízeních. Obsah závěrečné řeči byl v souladu s procesním postojem stěžovatele, který byl stejně uplatněn i ve stěžovatelem zpracovaném odvolání i v dovolání, a v konečném důsledku i v ústavní stížnosti. S obsahem této závěrečné řeči se konečně sám stěžovatel v rámci své závěrečné řeči při hlavním líčení zcela ztotožnil. Za této situace se Ústavnímu soudu jeví námitky stěžovatele proti ustanovenému obhájci jako účelové, a shledává proto ústavně souladným, že odvolací soud ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat nezprostil.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že je zcela v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly v důkazně složitých situacích tak, že určitým důkazům či verzím uvěří a jiným nikoliv, pokud své rozhodnutí přesvědčivě vyloží. Stejně tak je v pravomoci obecných soudů - zejména soudu prvého stupně - rozhodovat o vedení důkazního řízení za účelem dosažení cíle řízení, jímž je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu). V rozporu s povinnostmi obecných soudů je tedy ignorování návrhů na provedení důkazů a zásadně nikoliv to, že jsou odmítnuty.

V posuzovaném případě stěžovatel popíral úmyslnou a cílenou střelbu na svědka T. a na podporu této své obhajoby se domáhal výslechu zpracovatele doplňujícího odborného vyjádření ze dne 2. března 2005 z oboru kriminalistika - odvětví balistika. V tomto doplňujícím odborném vyjádření byla připuštěna jak varianta stěžovatele (policisté stříleli první a křížově a svědka T. zasáhla střela svědka P. nebo její část, odražená po proražení okna), tak varianta policistů (stěžovatel zahájil palbu bez zjevné příčiny a některá z jeho střel zasáhla svědka T.), a byl připuštěn i jiný průběh přestřelky (čl. 448-449). I Ústavní soud proto považuje výslech zpracovatele tohoto odborného vyjádření za nadbytečný, jak jej označil výslovně i odvolací soud, neboť potenciál informací z tohoto zdroje byl evidentně vyčerpán a k jeho závěrům tak jako tak bylo nutné připojit vyhodnocení dalších důkazů provedených v řízení, a teprve na takovém základě bylo možné učinit skutkový závěr. Pokud tedy obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že nikoliv on, ale policisté zahájili palbu jako první, a výslechy svědků T. a P. daly do souvislosti s výpovědí svědka B., znaleckým posudkem MUDr. Z. Š., a protokolem o ohledání místa činu, a na základě tohoto důkazního řetězce učinily závěr o vině stěžovatele, postupovaly ústavně souladným způsobem. V neposlední řadě je pak třeba zdůraznit, že s totožnou argumentací stěžovatele se vypořádaly i v důsledku opravných prostředků obecné soudy tří stupňů, a proto její opakování staví Ústavní soud nepřípustně do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru