Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2818/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
soud/stížnost na postup soudu
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2818.10.1
Datum podání30.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 263 odst.5, § 263 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2818/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. G., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 582/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 67 To 348/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo účasti na soudním řízení a právo být slyšen, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na osobní svobodu upravené v čl. 8 odst. 1 Listiny.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. 1 T 80/2009, kterým byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin krádeže dle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svým postupem v předmětném řízení porušily zejména její právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen. V ústavní stížnosti uvádí, že k veřejnému zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nařízenému na den 21. 12. 2009 v 10.00 hodin se dostavila se zpožděním 25 minut, a to již po jeho skončení. Odvolací soud tak jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přestože svým, byť opožděným, příchodem jasně projevila vůli se veřejného zasedání zúčastnit a přednést svou obranu. Soud jejího příchodu nevyčkal, což v řadě případů dělá, a zkrátil ji jako stranu ve spravedlivém procesu na jejích právech. Konstatování obou soudů, že mohla soud volat jednak mobilním telefonem, a pokud jej neměla, někoho požádat, aby zavolal, případně využít veřejného telefonního automatu, je nad rámec ústavnosti a principu spravedlivého procesu. Stěžovatelka dále reprodukuje části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a cituje nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 828/06 a I. ÚS 2971/09.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že primárně není povolán k přezkumu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva a jeho úkolem není přezkum zákonnosti, ale ochrana ústavně garantovaných základních práv a svobod. Pokud jde o výklad norem "jednoduchého" práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud tento výklad současně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle konstantní judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se v posuzované věci Ústavní soud zabýval otázkou, zda aplikace a interpretace příslušných právních norem obecnými soudy nebyly na újmu ústavně zaručeným právům a svobodám, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala. Žádná pochybení ve smyslu porušení shora citovaných článků Listiny a Úmluvy však neshledal.

Ústavní stížnost obsahuje v podstatě totožné argumenty, které již stěžovatelka uplatnila v dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud podrobně vypořádal. Po přezkoumání postupu odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že námitky stěžovatelky nejsou důvodné, přičemž v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč městský soud v dané věci příslušná ustanovení trestního řádu neporušil. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud se též pečlivě zabýval otázkou, zda postupem odvolacího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dle jeho názoru bylo kontradiktorní projednání věci zajištěno tím, že se stěžovatelka mohla k provedeným důkazům, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině, vyjádřit již v hlavním líčení. V odvolání stěžovatelka nenavrhla provedení dalších důkazů, postup zvolený odvolacím soudem nebyl v její neprospěch, její právo na spravedlivý proces tedy porušeno nebylo. Pouze nad rámec své argumentace Nejvyšší soud uvedl, že bylo výlučně věcí stěžovatelky, aby se k jednání včas dostavila, a vyjádřil se k námitkám ohledně případných možností telefonické omluvy.

Pokud jde o stěžovatelčin odkaz na judikaturu Ústavního soudu, právní závěry formulované v citovaných nálezech nelze při realizaci práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny interpretovat extenzivně. Základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, v daném případě s ohledem na to, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit. Jak již bylo řečeno, v projednávaném případě stěžovatelka takovou příležitost měla a plně jí využila v průběhu hlavního líčení, na kterém se vyjádřila k věci samé. Během veřejného zasedání neprováděl odvolací soud další dokazování a při svém rozhodování vycházel plně ze skutkových zjištění soudu I. stupně, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud nepovažoval za nezbytné stěžovatelku vyslechnout ani požádat o bližší vysvětlení jejího odvolání a rozsudek soudu prvního stupně toliko potvrdil. Skutečnost, že se stěžovatelka osobně neúčastnila veřejného zasedání dne 21. 12. 2009 nepředstavuje automaticky a sama o sobě porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě lze důvody pro projednání odvolání bez přítomnosti stěžovatelky u veřejného zasedání vzhledem ke všem okolnostem akceptovat a v podrobnostech odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, který se věcí dostatečným způsobem zabýval a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud tedy nemá, co by jeho rozhodnutí vytknul.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru