Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2817/13 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
In dubio pro reo
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2817.13.1
Datum podání16.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 199

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 266


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2817/13 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 T 100/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 T 100/2003 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným pokračujícím trestným činem šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, kterým bylo odmítnuto jeho následné dovolání. Rovněž napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, kdy těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o jeho návrhu na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku, přičemž tento stěžovatelův návrh byl zamítnut. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve stěžovatelův prospěch proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005.

Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, kdy tvrdí, že byl usvědčen pouze na základě nepřímých důkazů, a to aniž by tyto důkazy tvořily ucelený celek, který nepřipouští jinou možnost výkladu. Stěžovatel opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, že telefonáty o uložení bomb sice možná byly uskutečňovány z jeho mobilního telefonu, avšak že tento telefon běžně půjčoval spolubydlícím na ubytovně, kde v té době bydlel. Rovněž následná znalecká analýza hlasu stěžovatele a volajícího dopadla nejednoznačně a měl by tedy být uplatněn princip in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě.

Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ustanovení § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.

Nutno uvést, že rozsudek, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, jsou původními rozhodnutími ve stěžovatelově věci, kdy posledně uvedené 8 let staré rozhodnutí muselo být stěžovateli dávno doručeno, což je zcela jednoznačné s ohledem na to, že stěžovatel již proti němu podával v minulosti ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 413/06), a dokonce i vedl řízení, kterým se snažil o povolení obnovy. Pokud jde o rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy, to jest usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, Ústavní soud má rovněž za nepochybné, že dvouměsíční lhůta počítaná ve vztahu k posledně uvedenému usnesení nemohla být dodržena. Nejenom, že se jedná o rozhodnutí vydané již v roce 2011, ale z obsahu ústavní stížnosti, respektive jejích příloh, je zjevné, že stěžovatel jej měl v uvedeném roce i k dispozici, kdy v tomto směru si do jeho stejnopisu připsal i různé datované vpisky (například že dne 10. 11. 2011 zaslal jeho kopii Legislativní radě vlády České republiky).

Ústavní stížnost tedy byla, s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, podána po lhůtě.

III.

V části, ve které ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě, je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelova argumentace má charakter polemiky s hodnocením důkazů. Ústavní soud je však nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry Nejvyššího soudu, vzhledem ke kterým byla podaná stížnost pro porušení zákona zamítnuta, nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podstatné je, že Nejvyšší soud své vývody ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, řádně a přesvědčivě vysvětlil. V tomto směru lze na jeho podrobné odůvodnění plně odkázat. Vzhledem k tomu, že v řízení před Nejvyšším soudem byly ve značné míře znovu rozebírány skutkové námitky obhajoby uplatňované již v původním trestním řízení, lze dále odkázat i na odůvodnění, se kterým je Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými již ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 413/06.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru