Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2816/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Byt
Společná domácnost
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2816.18.1
Datum podání17.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 698

99/1963 Sb., § 74, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2816/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Laury Irene Busato Prieto, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem Římská 104/14, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 č. j. 19 Co 143/2018-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky zásahem do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva na ochranu soukromí podle čl. 7 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka návrhem ze dne 12. 5. 2016 domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by měla umožněn přístup do bytové jednotky vlastněné manželem s odůvodněním, že jsou se žalovaným manželé, v bytové jednotce se nachází jejich rodinná domácnost a žalovaný stěžovatelce znemožňuje přístup do této domácnosti. Soud prvního stupně nejprve návrhu stěžovatelky vyhověl usnesením č. j. 27 Nc 6001/2016-6 ze dne 16. 5. 2016, které bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 251/2016-53 ze dne 26. 7. 2016, a následně usnesením soudu prvního stupně č. j. 27 Nc 6001/2016-80 ze dne 27. 9. 2016, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 412/2016-125 ze dne 5. 12. 2016, neboť v řízení bylo osvědčeno, že předmětný byt je ve výlučném vlastnictví žalovaného, účastníci řízení jsou manželé, po uzavření sňatku zde byla rodinná domácnost manželů. Tvrzení žalovaného, že stěžovatelka opustila rodinnou domácnost již před 10 lety, a to s úmyslem se tam již nevrátit, nebylo osvědčeno. K vyřešení této otázky bylo nezbytné vést dokazování, což je z povahy předběžného opatření v řízení o předběžném opatření vyloučeno. Dne 14. 6. 2016 podala stěžovatelka návrh ve věci samé, ve kterém se domáhala zdržení neoprávněných zásahů do práva bydlení, řízení je vedeno pod sp. zn. 18 C 70/2016. Návrhem ze dne 17. 8. 2017 ve znění doplnění tohoto návrhu podáním ze dne 29. 8. 2017 se žalovaný domáhal zrušení předběžného opatření. Soud prvního stupně návrh usnesením č. j. 27 Nc 6001/2016-146 ze dne 8. 9. 2017 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19Co 369/2017-164 ze dne 9. 11. 2017 zamítl s odůvodněním, že v daném případě nedošlo ke změně okolností, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, resp. žalovaný takovou změnu neosvědčil a tudíž i nadále trvají důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Návrhem ze dne 24. 11. 2017 ve znění doplnění tohoto návrhu podáním ze dne 4. 12. 2017 a ze dne 3. 1. 2018 se žalovaný opětovně domáhal zrušení původně vydaného předběžného opatření s odůvodněním, že pominuly důvody pro nařízení předběžného opatření. Zdůraznil, že mezi ním a stěžovatelkou panují napjaté vztahy, o čemž svědčí množství zahájených řízení (řízení o rozvod manželství vedené pod sp. zn. 27 C 9/2016; řízení o stanovení vyživovací povinnosti mezi manželi vedené pod sp. zn. 53 C 65/2016, řízení o žalobě na zdržení se zásahů do práva bydlení vedené pod sp. zn. 18 C 70/2016, exekuční řízení pro vymožení povinnosti zajistit stěžovatelce přístup do bytové jednotky vedené pod sp. zn. 34 EXE 2701/2016). Uvedená řízení mají rovněž dopad do tohoto sporu, zejména rozvodové řízení a řízení o žalobě o zdržení se neoprávněných zásahů do práva bydlení. Žalovaný zdůraznil skutečnost, že dne 2. 11. 2017 na jednání soudu došlo k vydání rozhodnutí o rozvodu manželů a že dne 6. 11. 2017 došlo i k vydání rozhodnutí o zamítnutí žaloby žalobkyně domáhající se uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do práva bydlení s tím, že soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci rodinné domácnosti v bytové jednotce. Uvedená rozhodnutí byla soudu zaslána v rámci doplnění návrhu na zrušení předběžného opatření. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud osvědčená skutečnost, z níž soud při nařízení předběžného opatření vycházel, byla posléze vyvrácena, je na místě předběžné opatření zrušit.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že měla v předmětném bytě umístěnu rodinnou domácnost, své osobní, rodinné, soukromé, pracovní a jiné věci, tedy tento byt pociťovala jako svůj soukromý a intimní prostor, tedy své soukromí. Odvolací soud svým postupem, kdy vydal napadené rozhodnutí a tímto postupem odepřel stěžovatelce možnost domáhat se přístupu do předmětného bytu, jí měl podle jejího názoru odejmout možnost, aby se opět do rodinné domácnosti vrátila. Stěžovatelka se dále domnívá, že má nad to právo na ochranu svého vlastnického práva k věcem, které se nacházejí v bytě a právo na svou obranu vůči konkrétnímu rušiteli, v tomto případě pak vůči svému manželovi. Stěžovatelka dále uvádí, že uzavřela církevní sňatek dle církevního práva, k jehož rozvodu dle podmínek církevního práva nedošlo, tudíž z pohledu církevního práva jsou stále sezdáni. Tím, že byl stěžovatelce znemožněn přístup do bytu, kde se nachází její rodinná domácnost, mohlo podle ní též dojít k porušení jejího práva na náboženské vyznání.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces ani do jiných práv stěžovatelky nebylo zasaženo, Městský soud v Praze se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.

7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru