Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2807/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
cizinec
interpretace
pobyt/cizinců na území České republiky
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2807.15.1
Datum podání17.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

326/1999 Sb., § 47 odst.1, § 169 odst.8 písm.d, § 87y


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2807/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Galyna Greida, státní občanky Ukrajiny, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, č. j. 2 Azs 12/2015-64, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní orgány v jejím vízovém řízení nepostupovaly v souladu s právní úpravou, a to zejména s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), který v čl. 34, podobně jako česká úprava - zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), stanoví, že ke zrušení víza nad 90 dnů musí dojít pouze rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatelka má za to, že jí bylo překlenovacím štítkem, ať už je jeho charakter jakýkoliv, uděleno vízum delší než 90 dnů, a tedy mělo být ve smyslu shora citovaných právních předpisů v případě zrušení takovéhoto víza vydáno rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že Česká republika je za svůj přístup k migraci kritizována jak ze strany struktur Evropské unie, tak humanitárních organizací, a upozorňuje na přístup zaměstnanců odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, který ve svém důsledku vede k pouze malému procentu úspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu.

3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností od 2. 5. 2011 do 6. 6. 2012. Dne 4. 6. 2012 podala žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, řízení však bylo zastaveno pro pozdní podání žádosti. Usnesení o zastavení řízení bylo zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 24. 1. 2013. V průběhu dalších řízení, jimiž se snažila dosáhnout povolení pobytu, byly stěžovatelce prodlužovány pobyty na základě tzv. překlenovacích štítků. Poslední překlenovací štítek č. j. CZE 1347352X byl Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, zrušen ke dni 6. 8. 2014 zpětně, což bylo stěžovatelce oznámeno dne 1. 10. 2014. Proti tomuto úkonu Ministerstva vnitra stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 62 A 126/2014 - 31, odmítl jako nepřípustnou, neboť směřuje proti úkonu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

6. Krajský soud v Brně stěžovatelce v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že na tzv. překlenovací štítek je nutno ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu nahlížet jako na formu administrativního osvědčení o podání žádosti ve věci pobytu na území České republiky, tedy jako na osvědčení legálnosti pobytu na území České republiky do doby, než bude o podané žádosti pravomocně rozhodnuto. Krajský soud v Brně se v této souvislosti vypořádal s námitkou stěžovatelky, že v její věci je nutno nahlížet na charakter překlenovacího štítku jiným způsobem, než činil Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 Ans 1/2009. Krajský soud v Brně uzavřel, že zrušením překlenovacího štítku nebyla subjektivní veřejná práva stěžovatelky dotčena, neboť změna právního postavení cizince se odvíjí od způsobu rozhodnutí o žádosti ve věci pobytu, nikoli od následného administrativního kroku spočívajícího ve vyznačení údajů ve formě tzv. překlenovacího štítku v cestovním dokladu. Krajský soud proto shledal, že je žaloba nepřípustná, neboť směřuje proti úkonu, který není rozhodnutím, a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji odmítl.

7. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který taktéž neshledal důvod, pro který by v dané věci neměla být aplikována jeho dosavadní judikatura. Nejvyšší správní soud v této souvislosti naopak zdůraznil, že rozdílnost přístupu k vydávání pobytového štítku jakožto osvědčení a rozdílnost povahy tohoto štítku v různých případech by bezesporu byla nezákonná a neústavní. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že překlenovací štítek je do cestovního dokladu vyznačován pouze cizincům, o nichž je správnímu orgánu z úřední činnosti známo, že pobývají na území na základě právní fikce platnosti pobytového oprávnění, a nezakládá tak v žádném případě právo pobytu cizince. Překlenovací štítek tak není úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti a není jím tedy ani úkon, jímž byla jeho platnost zrušena.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Skutečnost, že správními soudy aplikovaná judikatura ohledně charakteru tzv. překlenovacího štítku dopadá i na věc stěžovatelky, byla těmito soudy řádně odůvodněna, a zároveň tak byla vyvrácena zásadní námitka stěžovatelky, která stále trvá na tom, že je to právě tzv. překlenovací štítek, se kterým je spojen vznik práva pobytu na území České republiky. Z tohoto přesvědčení stěžovatelky však nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení s. ř. s. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

9. K námitce stěžovatelky ohledně formalistického a obecně nevstřícného postupu správních orgánů v oblasti migrační politiky Ústavní soud odkazuje na § 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., podle kterého žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. Podle § 169 odst. 8 písm. d) téhož zákona platí, že jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn, řízení se zastaví. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu opožděně, přičemž nedoložila, že by jí v podání žádosti ve lhůtě zabránily na její vůli nezávislé důvody. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, proto usnesením ze dne 23. 1. 2013, č. j. OAM-30996-8/DP-2012, řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zastavil. Nikoli tedy postup správních úřadů, nýbrž postup stěžovatelky byl důvodem, proč nebylo o její žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu věcně rozhodnuto. Současně byla splněna stěžovatelkou tvrzená podmínka, že o zrušení víza nad 90 dnů musí být řádně rozhodnuto správním orgánem včetně odůvodnění a poučení o opravných prostředcích. Pokud stěžovatelka v žalobě tvrdila, že jí nebylo citované rozhodnutí doručeno, nýbrž jej převzala pouze její zástupkyně, a stěžovatelka v takovém postupu spatřovala porušení svých práv, měla se bránit cestou opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Tato zásada platí i v soudním řízení správním, které taktéž vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru