Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2805/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříkObhájce
Opatrovník
Trestní řízení
Statutární orgán
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2805.17.1
Datum podání04.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

418/2011 Sb., § 34 odst.4, § 34 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2805/17 ze dne 26. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky MEBIKAN spol. s r. o., se sídlem Kořenského 905/4, Ústí nad Labem, právně zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, AK se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2017 č. j. 40 Nt 1411/2017-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že okresní soud porušil její právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dodává, že okresní soud překročil meze uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a současně zasáhl do základních principů demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Napadeným usnesením okresní soud podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), ustanovil obviněné stěžovatelce pro trestní řízení opatrovníka z řad advokátů. Proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Státní zástupkyně podle § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vyzvala stěžovatelku, aby určila osobu oprávněnou k provádění úkonů v trestním řízení. Jednatel stěžovatelky v reakci na tuto výzvu udělil plnou moc advokátce, která zastupuje stěžovatelku i nyní v řízení před Ústavním soudem. Úkony za právnickou osobu však podle výše citovaného ustanovení nemůže činit osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. A uvedenou plnou moc advokátce udělil jednatel stěžovatelky, který v řízení bude vystupovat v pozici svědka. Tuto plnou moc státní zástupkyně proto nemohla akceptovat. Obrátila se tak na okresní soud, aby stěžovatelce podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ustanovil opatrovníka. Okresní soud tomuto návrhu vyhověl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob platí, že úkony v řízení nemůže činit osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Jednatel stěžovatelky však nebyl za celou dobu doposud vedeného trestního řízení v postavení svědka, obviněného nebo poškozeného. Byl tedy ve smyslu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob oprávněn zvolit stěžovatelce obhájce. Nebyl naplněn zákonný předpoklad, aby jí byl ustanoven opatrovník. Přesto okresní soud opatrovníka stěžovatelce ustanovil s odůvodněním, že jednatel společnosti bude "zřejmě" v řízení před soudem vystupovat v postavení svědka. Zatím však nebyl jako svědek v rámci úkonů trestního řízení předvolán, či jiným způsobem za svědka označen. Jedná se o situaci zcela mimořádnou, neboť pouze s domněnkou, že by snad mohl jednatel vystupovat v řízení před soudem v postavení svědka, byl právnické osobě ustanoven opatrovník. Jedná se o zcela zjevné vybočení z hranic podústavního práva, které je svou povahou extrémní. Státní moc ve výsledku nepřípustně zasáhla do práva stěžovatelky na obhajobu. Nelze připustit takový výklad, který umožňuje na základě domněnky vyloučit možnost zvolení obhájce.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a zejména tím, zda ji podala osoba oprávněná. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení vydanému v rámci trestního řízení, ve kterém okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka, který je v rámci tohoto trestního řízení jedinou osobou oprávněnou za ni jednat, jevilo by se jako logické, aby i zmocnění k zastupování pro řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení mohl učinit pouze tento opatrovník. Ústavní soud nicméně neposoudil ústavní stížnost podanou právním zástupcem zmocněným statutárním orgánem stěžovatelky jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [srov. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/16 ze dne 21. 2. 2017, bod 4; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2329/16 ze dne 4. 10. 2016]. Právo na obhajobu představuje jedno ze zásadních ústavně zaručených práv (čl. 40 odst. 3 Listiny) a není možné v dané situaci stěžovatelce odepřít posouzení věci z formálních důvodů, pokud opatrovník ustanovený soudem zůstává (vcelku logicky) nečinný. Po posouzení věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud není "odvolací soud". Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

6. Ústavní soud musí dále dodat, jak opakovaně zdůrazňuje ve své judikatuře, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, Ústavní soud může zasáhnout toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výraz v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. února 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

7. Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Okresní soud opřel své rozhodnutí o výklad § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, kterému nelze z pozic ústavního práva nic vytknout. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli okresního soudu či zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, který by se zcela vymykal příslušnému procesněprávnímu rámci, jak namítá stěžovatelka. Okresní soud smysl a účel aplikovaného ustanovení plně respektoval. Právní úprava vylučující možnost vzniku konfliktu mezi zájmy obviněné právnické osoby a fyzické osoby, která za ni činí úkony, pokud se nachází v pozici obviněného nebo svědka, má bezpochyby svoje opodstatnění (srov. výše citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/16 a II. ÚS 2329/16).

8. S ohledem na svou nutnou zdrženlivost proto Ústavní soud neshledal napadené usnesení okresního soudu za protiústavní. Ústavní soud musí vycházet ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Proto se řídí požadavkem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Ústavní soud má pravomoc především k přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky, které vycházejí z příslušných procesních norem. Ústavní soud ostatně vycházel i ze skutečnosti, že pokud má stěžovatelka za to, že bylo porušeno její právo na obhajobu, bude mít v zahájeném trestním řízení dostatek možností ke zjednání nápravy tvrzených pochybení.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud neporušil základní práva či svobody stěžovatelky. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru