Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 280/04 #2Nález ÚS ze dne 12.10.2006Formalistické posuzování nároku na vydání nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/43 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.280.04.2
Datum vyhlášení20.12.2006
Datum podání05.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

229/1991 Sb., § 17 odst.6

87/1991 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 280/04 ze dne 12. 10. 2006

N 187/43 SbNU 141

Formalistické posuzování nároku na vydání nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. října 2006 sp. zn. II. ÚS 280/04 ve věci ústavní stížnosti U. L. proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2004 sp. zn. 56 Co 586/2003 ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 a ústavní stížnosti I. M. a Z. M. proti stejným rozhodnutím, jimiž bylo z části vyhověno žalobě U. L. na vydání nemovitostí, směřující proti I. M. a Z. M.

Výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2004 sp. zn. 56 Co 586/2003 v části potvrzující výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 se zrušují.

Ve zbytku se ústavní stížnost U. L. zamítá.

Ústavní stížnost I. M. a Z. M. se zamítá.

Odůvodnění:

Paní U. L. (dále jen "stěžovatelka") napadla ústavní stížností v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jejich vydáním byla porušena její ústavně zaručená práva; konkrétně hovoří o právech zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žádá proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek krajského soudu a výroky II., III. a IV. rozsudku soudu okresního zrušil.

Napadenými rozhodnutími se cítí dotčeni na svých základních právech také manželé I. M. a Z. M. (dále jen "stěžovatelé"); obdobně jako stěžovatelka poukazují na právo vlastnit majetek plynoucí ze čl. 11 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Listiny garantovanou rovnost v právech.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 byly spojeny ústavní stížnost stěžovatelky a ústavní stížnost stěžovatelů (vedená původně pod sp. zn. I. ÚS 31/05) ke společnému projednání a rozhodnutí.

Předmětné rozsudky vzešly ze sporu o vydání domu ev. č. 73, stojícího na pozemku parc. č. 63, a pozemků st. parc. č. 63 (zastavěná plocha) a parc. č. 330/2 (louka), vše v katastrálním území Červená u Kašperských Hor, který stěžovatelka coby žalobkyně před obecnými soudy proti stěžovatelům zahájila poté, co je k vydání bezvýsledně vyzvala. Žaloba byla nejprve Okresním soudem v Klatovech v celém rozsahu zamítnuta a stěžovatelka neuspěla ani v odvolacím a dovolacím řízení. Stěžovatelka se pak obrátila na Ústavní soud, který její stížnosti nálezem sp. zn. I. ÚS 92/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález č. 97] vyhověl a rozsudky prvé a druhé instance zrušil s tím, že byla chybně zodpovězena otázka zachování lhůty k učinění výzvy dle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen "zák. 87/91 Sb.").

Poté tedy znovu rozhodoval ve věci okresní soud, který rozsudkem napadeným touto ústavní stížností žalobě částečně vyhověl a stěžovatele zavázal k vydání domu ev. č. 73; ve zbytku, tedy ohledně dvou zmiňovaných pozemků, žalobu zamítl. Nárok na vydání domu a zastavěného pozemku posuzoval podle zák. 87/91 Sb., nárok na vydání louky (pozemku parc. č. 330/2) pak podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zák. 229/91 Sb."). Vycházel přitom z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. 10. 2000 č. j. 931/2000-5010, potvrzeného v rozkladovém řízení rozhodnutím ministra zemědělství, podle něhož předmětný dům se stavební parcelou nejsou nemovitostmi, na které dopadá zák. 229/91 Sb., pozemek parc. č. 330/2 naopak ano. Okresní soud zjistil, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé L., tedy stěžovatelka a MUDr. M. L. Trestní soud v květnu 1974 uložil v souvislosti s jejich emigrací rozsudkem sp. zn. 1 T 57/74 trest propadnutí majetku a nemovitosti tak přešly na stát. Oba odsouzení byli později usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 rehabilitováni. V srpnu 1991 MUDr. M. L. zemřel, jeho právními nástupci se stali stěžovatelka a jeho děti, které ovšem o vydání nemovitostí nepožádaly. Soud proto stěžovatelku považoval za jedinou oprávněnou osobu. Potom soud zkoumal okolnosti, za kterých stěžovatelé předmětné nemovitosti nabyli. Dům získali kupní smlouvou uzavřenou s MNV Kašperské Hory, kterou registrovalo Státní notářství Klatovy v únoru 1977. Po provedeném dokazování konstatoval, že při tomto převodu nebyli sice protiprávně zvýhodněni, ovšem cena prodávaného domu byla podhodnocena; stěžovatelé za něj zaplatili 8 784,30 Kčs, ačkoliv podle znaleckého posudku, z něhož soud prvního stupně vycházel, činila jeho cena dle tehdy platných cenových předpisů 21 565 Kčs. Ohledně domu ev. č. 73 proto považoval soud stěžovatele za osoby povinné ve smyslu zák. 87/91 Sb. a rozhodl o povinnosti vydat. Pozemek parc. č. 63 stěžovatelé nabyli v souladu s tehdejšími předpisy a důvod k jeho vydání soud neshledal. Ohledně pozemku parc. č. 330/2 soud uzavřel, že do úvahy přicházelo nárok uplatnit leda postupem podle zák. 229/91 Sb., což však stěžovatelka ani přes poskytnuté poučení neučinila. Navíc zde platí totéž, co pro pozemek st. parc. č. 63, tedy absence zákonné podmínky vydání. Také v této části byla proto žaloba zamítnuta.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvé instance a k odvolání, které podaly obě procesní strany, napadený rozsudek potvrdil. Okresní soud dle jeho názoru správě posuzoval uplatněný nárok podle různých restitučních zákonů. Správně také dovodil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou. Odvolací soud odmítl v této souvislosti námitky stěžovatelů zpochybňující vydání celého domu a vycházející z argumentu, že MUDr. M. L. a jeho děti nebyli státními občany České republiky. Ze spisu totiž jednoznačně vyplývá, že jmenovaný byl státním občanem České republiky do konce života, navíc určující pro rozhodnutí v dané věci bylo státní občanství stěžovatelky coby osoby oprávněné ve vztahu k celému nároku. Dle krajského soudu také bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatelé nabyli dům za zhruba 40 % maximální ceny stanovené na základě tehdy platných předpisů, z čehož také okresní soud vyvodil adekvátní právní závěry. Argument stěžovatelů, že příslušný cenový předpis nebránil, aby v kupní smlouvě mezi státem a občany byla dohodnuta cena nižší než stanovená, odvolací soud nepřijal, ale naopak na základě rozboru tehdejší právní úpravy vyložil, že žádná složka státu za ceny nižší než stanovené právním předpisem tehdy přebytečný národní majetek prodávat nemohla. Odvolací soud dále zdůvodnil, proč nevyhověl ani námitkám stěžovatelky; stěžovatelka s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 60) považovala za rozhodující skutečnost, že v rozporu s právními předpisy nabyli stěžovatelé dům, právo osobního užívání k pozemkům již získali pouze v souvislosti s tímto převodem. Dům i oba pozemky jsou samostatnými věcmi, a pokud stěžovatelé pozemky nezískali v rozporu s cenovými předpisy, nemohl být opačný závěr v případě domu sám o sobě důvodem pro vyhovující rozhodnutí také ohledně pozemků. Zopakoval dále výklad soudu prvního stupně, že domáhala-li se stěžovatelka určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 330/2 a zároveň k němu uplatnila restituční nárok, měl při uplatňování práva přednost postup dle zvláštní úpravy, tedy restitučního zákona. A protože zde stěžovatelka postupovala v rozporu se zák. 229/91 Sb., nemohl soud shledat žalobu důvodnou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu se pak stěžovatelé bránili ještě podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten však dovolání usnesením ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Cdo 1742/2004-447 odmítl s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího v dané věci nemá zásadní právní význam, neboť neřešilo otázku posuzovanou odvolacími soudy a dovolacím soudem rozdílně, neřešilo žádnou z právních otázek v rozporu s hmotným právem a nešlo ani o takovou, kterou by soud dovolací dosud ve své judikatuře nevyřešil. Pak Nejvyšší soud stručně rozebral jednotlivé právní otázky řešené v tomto konkrétním případě a odkázal vždy na příslušné své rozhodnutí, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jak stěžovatelka, tak i stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich spor byl rozsouzen v rozporu s Ústavou.

Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že na předmětné nemovitosti je potřeba nahlížet jako na jeden celek. Domnívá se, že je proti smyslu zák. 87/91 Sb., pokud jsou stěžovatelé povinni vydat dům, ale právo na vydání pozemků, kdy na jednom dům stojí a druhý k domu přiléhá, které stěžovatelé získali právě v souvislosti s domem, jí soudy upřely. Cena za zřízení práva osobního užívání k pozemkům navíc představovala vedle ceny domu nepatrnou částku. Tak jako v odvolání poukázala stěžovatelka v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/2000 a sp. zn. III. ÚS 580/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nálezy č. 60 a č. 74). Dále uvádí, že pozemek 330/2 je sice v katastru nemovitostí veden jako louka, ale nejde o pozemek uvedený v § 1 zák. 229/91 Sb. Řízení o jeho vydání je potřeba podřadit pod režim zák. 87/91 Sb., neboť pozemek tvoří s ostatními předmětnými nemovitostmi jeden funkční celek.

Stěžovatelé považují posuzovaný případ za specifický, čemuž měl také odpovídat přístup obecných soudů při aplikaci zák. 87/91 Sb. Ty ovšem jako jediný faktor určující výsledek celé věci vzaly v úvahu cenu, za kterou stěžovatelé nemovitosti nabyli. Připomínají, že nemovitosti užívali ještě v době, kdy je vlastnili manželé L., a již v té době zahájili jejich rekonstrukci, čímž je zachránili před jistou zkázou. O stavu nemovitostí vypovídá dle stěžovatelů i fakt, že je manželé L. koupili v roce 1966 za 2 000 Kč. Stěžovatelé dále tvrdí, že obecné soudy nevyčerpaly všechny důkazní prostředky směřující ke zjištění, zda stěžovatelka je ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 5 odst. 1 větou třetí zák. 87/91 Sb. osobou oprávněnou k celému domu ev. č. 73. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož u bezpodílových spoluvlastníků postačovalo, podal-li výzvu k vydání věci jen jeden z nich, v dané věci neobstojí, neboť v době uplatnění nároku již jeden z manželů nežil. Také odkaz dovolacího soudu na judikát č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek není namístě, neboť se týká zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Stěžovatelé nesouhlasí v této souvislosti ani s odvolacím soudem, který svůj závěr, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ohledně celého domu, opřel o ustanovení § 3 odst. 3 zák. 87/91 Sb. To je totiž potřeba vykládat v souvislosti s odstavcem 2 téhož ustanovení, přičemž tuto úpravu nelze v dané věci použít, neboť se vztahuje pouze na majetek převedený v době nesvobody z důvodů rasové perzekuce. Správně sice dle stěžovatelů postupoval soud prvního stupně, když vycházel z § 3 odst. 1 a odst. 4 písm. c), případně § 5 odst. 1 věty třetí zák. 87/91 Sb., učinil však chybný závěr, že stěžovatelce přirostl podíl osob, které nárok neuplatnily, ačkoliv zákonné podmínky splňovaly.

K výzvě Ústavního soudu zaslali svá stanoviska oba účastníci řízení a Nejvyšší soud. Okresní soud v Klatovech a stejně tak i Krajský soud v Plzni ve vyjádřeních k ústavním stížnostem odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků, přičemž žádné ze základních práv stěžovatelky ani stěžovatelů podle jejich názoru v důsledku vydání napadených rozsudků porušeno nebylo. Nejvyšší soud ve vyjádření k návrhu stěžovatelů uvedl, že v rámci řízení u něho vedeného posuzoval přípustnost dovolání stěžovatelů pouze z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Tomu také odpovídalo jeho rozhodnutí a v tomto směru nepovažuje návrh stěžovatelů za opodstatněný.

Usnesením ze dne 23. 9. 2004 Ústavní soud přerušil řízení o návrhu stěžovatelky, neboť z přípisu Okresního soudu v Klatovech zjistil, že proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podala druhá strana sporu dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl dne 29. 10. 2004 (č. j. 28 Cdo 1742/2004-447) a řízení o ústavní stížnosti tak mohlo pokračovat.

Ústavní soud se poté, co shledal splnění veškerých formálních požadavků kladených na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), zabýval meritem obou návrhů a dospěl k níže uvedeným závěrům. Ústavní soud podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání, neboť stěžovatelka, stěžovatelé a všichni účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili. Navíc skutkové okolnosti projednávané věci jsou dostatečně zřejmé z listinných podkladů a od ústního jednání se nedalo očekávat další objasnění řešeného problému.

Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, interpretovat normy podústavního práva a poté podle nich rozhodovat jsou povolány obecné soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Úkolem Ústavního soudu je zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ve své judikatuře stanovil Ústavní soud podmínky, za kterých má nesprávná aplikace hmotného práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Prvou kategorií způsobující nezbytnost ingerence Ústavního soudu jsou případy, kdy obecný soud aplikoval normu "jednoduchého" práva sledující určitý ústavně chráněný zájem, ačkoliv s ohledem na princip proporcionality byla žádoucí aplikace normy jiné, sledující jiný ústavně chráněný zájem (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37). Dále jde o kategorii případů, kdy došlo ke konkurenci několika možných interpretačních alternativ (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55). Třetí kategorii tvoří případy svévolné aplikace obecného práva, kdy napadeným rozhodnutím chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (např. I. ÚS 549/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 63).

Oba návrhy jsou postaveny právě na nesouhlasu s výkladem a užitím běžného zákona. Stěžovatelka vytýká obecným soudům to, že k nemovitostem, o jejichž vydání šlo, nepřistoupily jako k celku a nárok hodnotily přísně formálně ohledně každé z nich zvlášť. Stěžovatelé vyhovujícímu výroku vytýkají rutinní aplikaci zák. 87/91 Sb. bez přihlédnutí ke specifikům případu a dále postup a závěry obecných soudů týkající se zjišťování zákonných předpokladů pro uplatnění nároků na straně stěžovatelky.

1) K argumentům stěžovatelky:

Ústavní soud již několikrát rozhodoval v případech skutkově či právně obdobných posuzované věci a vyslovil některé úvahy významné i pro tento případ.

Ve vztahu k části návrhu brojícímu proti zamítnutí návrhu na vydání pozemku st. parc. č. 63 jde především o rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), kde byl v rámci konkrétní kontroly ústavnosti zkoumán § 8 odst. 4 zák. 87/91 Sb. (Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.) Dle právní věty toto ustanovení nelze chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, ale překážku obecnou, která za splnění v zákoně stanovených podmínek, jež je nutno v konkrétním případě vždy zkoumat, vydání věci nebrání: "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.". Na tento nález pak navázaly také stěžovatelkou zmiňované nálezy sp. zn. III. ÚS 580/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 74) a sp. zn. III. ÚS 648/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 60). Obdobně rozhodoval Ústavní soud i nálezem sp. zn. I. ÚS 118/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 84), který se věcně se zmíněnou plenární věcí shoduje, či nálezem sp. zn. IV. ÚS 545/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 77).

Pro posuzovanou věc je stěžejní úvaha, že na pozemek a stavbu na něm stojící nelze v restitučních sporech o jejich vydání nahlížet odděleně, ale naopak komplexně, ve vzájemných souvislostech. A navíc, jsou-li splněny předpoklady pro vydání u stavby a právo osobního užívání k pozemku bylo získáno v souvislosti se získáním stavby, je potřeba i na pozemek nahlížet jako na získaný v důsledku protiprávního zvýhodnění či v rozporu s právními předpisy. Ústavní soud se proto v nyní posuzované věci nemůže ztotožnit s přístupem obecných soudů spočívajícím v poměření zákonných předpokladů vydání samostatně u pozemku a samostatně u stavby na něm stojící, který opírají o ustanovení občanského zákoníku, podle něhož jsou jak pozemky, tak i stavby na nich zřízené samostatnými věcmi (§ 119 odst. 2), přičemž stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2), a proto jsou i samostatným předmětem právních vztahů. Takto mechanickou aplikaci práva Ústavní soud odmítá. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud judikoval, že výklad práva má vždy šetřit smysl a účel příslušné úpravy. Zák. 87/91 Sb. vymezuje svůj účel jako zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo ve vymezeném časovém úseku. O to naléhavěji je proto potřeba dbát na citlivý přístup k jednotlivým sporům týkajícím se restituce. Dle názoru Ústavního soudu by bylo proti smyslu uvedeného zákona, pokud oprávněné osobě, jíž pro splnění zde stanovených podmínek povinná osoba vydává stavbu, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na tomto pozemku stojící.

Z listin, které jsou ve spise založeny a jimiž obecné soudy provedly důkaz, nepochybně vyplývá, že stěžovatelé pozemek st. parc. č. 63 získali v souvislosti s nabytím vlastnictví k domu [dohoda o zřízení práva osobního užívání uzavřená mezi manželi M. a MNV Kašperské Hory (ve spise na č. l. 26), bod čtvrtý, "... za účelem spoluužívání s domem čp. 42 ..."]. Ostatně stejně vymezovala účel práva osobního užívání i dohoda, kterou dříve uzavřela oprávněná stěžovatelka a její manžel. Výše uvedené závěry tak na posuzovanou věc plně dopadají.

Ohledně pozemku parc. č. 330/2, vedeného jako louka, shledal Ústavní soud návrh stěžovatelky taktéž důvodným. Vedly jej k tomu následující skutečnosti.

Předně se musel vypořádat s tím, zda obecné soudy aplikovaly správný právní předpis za situace, kdy se nabízely argumenty pro aplikaci zák. 87/91 Sb., jakož i pro aplikaci zák. 229/91 Sb.; Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Vycházel přitom z nosných důvodů odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 302/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 17, nález č. 24), které na projednávanou věc plně dopadají. Ústavní soud zde uvedl, že zák. 229/91 Sb., regulující společenské vztahy týkající se zemědělského majetku, se netýká veškerých nemovitostí ani veškerých pozemků, a je proto důležité zkoumat jeho vztah k zák. 87/91 Sb. Ten vyloučil z předmětu své úpravy mimo jiné i případy zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch; prováděcí předpis k zákonu č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, tedy vyhláška č. 23/1964 Sb., členil pozemky podle druhů (kultur) na zemědělskou půdu a nezemědělskou půdu, přičemž zemědělská půda se označovala jako orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny. Zák. 87/91 Sb. vyloučil ze své působnosti jen část takto určené zemědělské půdy, a to pouze půdu využívanou k zemědělské výrobě, na ostatní zemědělskou půdu se plně vztahoval. Zák. 229/91 Sb. vymezil svůj předmět úpravy tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§ 30).

Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon v ustanovení § 1 odst. 2 vymezil půdní fond jako obhospodařovanou zemědělskou půdu a půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Dle ustanovení odst. 3 pak do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné. Zák. 229/91 Sb. vyplnil výluku z předmětu úpravy zák. 87/1991 Sb., obsaženou v ustanovení § 1 odst. 4 (regulací restituce zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě), současně však rozšířil výluku dle ustanovení § 1 odst. 3 (případy stanovené zvláštními zákony).

Okresní soud vycházel při výběru aplikovaného předpisu z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, vydaného dle ustanovení § 17 odst. 6 zák. 229/91 Sb., potvrzeného v rozkladovém řízení rozhodnutím ministra zemědělství. Podle tohoto rozhodnutí pozemek 330/2 podléhá režimu zák. 229/91 Sb., neboť se jedná o pozemek v kultuře, která tvoří zemědělský půdní fond. Ministr zemědělství argumentoval stejně s tím, že sama skutečnost, že louka není užívána pro zemědělské účely, nemění její charakter.

Závěr, který správní orgán vyvodil, ale neodpovídá výchozím zjištěním a Ústavní soud s ním nesouhlasí. Správní orgán vycházel z toho, že manželům L. sloužila nemovitost pouze k rekreačním účelům, a nikdy k účelům zemědělským, neboť k tomu chybělo mimo jiné potřebné zázemí, jímž nemohla být louka (právě parc. č. 330/2) o výměře 417 m2, která zároveň sloužila jako přístupová komunikace. Nemohl tedy dovodit pouze na základě toho, že pozemek byl a je evidován jako louka, že tvoří součást pozemkového fondu. Jeho mnoholeté (nejméně od okamžiku, kdy získala právo osobního užívání k němu stěžovatelka a její manžel) faktické užívání svědčí o opaku. Také svou výměrou odpovídá pozemkům, které byly běžně přenechávány k užívání jako zázemí rekreačních objektů. Je vyloučeno v souvislosti s takovýmto pozemkem hovořit o zemědělské činnosti. Jeho poloha a velikost, ale také způsob užívání domu ev. č. 73 v zásadě vylučují získávat z něho nějaký hospodářský výnos. Na pozemek proto nelze nahlížet jako na pozemek, který má být zemědělsky obhospodařován a neděje se tak pouze dočasně.

Uvedené rozhodnutí správního orgánu obecné soudy nezavazovalo. Tento institut předně dopadá na případy, kdy je uplatněn restituční nárok podle zák. 229/91 Sb. a pozemkový úřad má pochybnosti, že věc spadá do působnosti tohoto zákona. V daném případě ale stěžovatelka uplatnila u soudu nárok na vydání věci dle zák. 87/91 Sb. Byl to pouze obecný soud, kdo mohl rozhodnout, že výluka z předmětu působnosti zák. 87/91 Sb. (§ 1 odst. 4) se týká i pozemku parc. č. 330/2. V žádném případě za něho nemohl toto rozhodnutí učinit správní orgán. A to tím spíše, že rozhodnutí vydané dle § 17 odst. 6 zák. 229/91 Sb. nelze coby rozhodnutí předběžné podrobit soudnímu přezkumu. Obecný soud proto měl nakládat s rozhodnutím ministerstva i ministra jako s kterýmkoliv jiným listinným důkazem, tedy pouze jako s argumentem pro takový či onaký závěr o režimu, kterým se tato část žalobního nároku řídí.

Argument, že pozemek parc. č. 330/2 stěžovatelé nezískali v důsledku protiprávního zvýhodnění ani v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, vyvrací Ústavní soud se stejným zdůvodněním, které je rozvedeno výše u pozemku st. parc. č. 63. Je sice pravda, že se nejedná o pozemek, na kterém stojí vydávaná stavba, a tedy uniká dosahu závěrů výše zmiňovaného plenárního nálezu. Právo osobního užívání k němu ale stěžovatelé získali taktéž spolu s vlastnictvím domu, přičemž pozemek slouží zároveň jako přístupová cesta k domu. Z polohového určení je navíc evidentní, že užívání domu bez pozemku, stejně jako pozemku bez domu, by bylo značně komplikované.

2) K argumentům stěžovatelů:

Na rozdíl od stěžovatelů je Ústavní soud přesvědčen, že otázku aktivní legitimace stěžovatelky k vydání věci, resp. celé věci, vyhodnotily obecné soudy správně. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zák. 87/91 Sb. povinná osoba "... vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá". Z dikce tohoto ustanovení nelze žádným přijatelným výkladem dovodit to, co naznačují stěžovatelé, totiž že podíl dětí pana MUDr. M. L., coby jeho dědiců, nepřirůstá k podílu stěžovatelky, která jediná žádala o vydání věci, a ani to, že je potřeba zkoumat splnění podmínek citovaného zákona (myšleno státní občanství České republiky) u těch osob, které nárok neuplatnily. Nelze totiž pominout, že stěžovatelka je taktéž dědičkou MUDr. M. L.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svůj nález sp. zn. I ÚS 340/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 113), kde se nastoleným problémem restitučního nároku více oprávněných osob podrobně zabýval. Vyložil, že příslušné kogentní ustanovení zákona je potřeba chápat tak, že podíl přirůstá těm spoluoprávněným, kteří řádně učinili výzvu. Samozřejmě za předpokladu, že jde o spoluoprávněné na téže úrovni. Riziko neprovedené výzvy jde plně k tíži oprávněného, a promeškal-li výzvu, nárok ztrácí. Zákonné ustanovení o vydání celé věci lze chápat též jako zakotvení možnosti oprávněných osob dohodnout se na rozvržení spoluvlastnických podílů k vydávané věci; neuplatněním nároku dává taková osoba jasnou dispozici, aby osobám, které jej uplatnily, byla vydána věc celá.

K druhé z uplatněných námitek Ústavní soud konstatuje, že uplatnila-li řádně nárok na vydání věci jediná osoba, je zbytečné zkoumat splnění podmínky státního občanství u osob dalších, které jsou právními nástupci osoby, jejíž věc přešla na stát v případech vymezených zák. 87/91 Sb., a které proto mohly nárok taktéž uplatnit. Posouzení této otázky obecnými soudy, pokud považovaly za právně významnou existenci státního občanství České republiky pouze u stěžovatelky, bylo tedy správné a sama okolnost, že každý ze soudů v tomto bodě odkázal na jiné ustanovení hmotného práva, neznamená bez dalšího zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud neopomněl postavení stěžovatelů uvážit rovněž z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tedy zda se zásah do majetkových práv stěžovatelů (uložená povinnost vydat dům ev. č. 73) opíral o zákon, sledoval legitimní účel a zda stěžovatelé nenesou nepřiměřené břemeno, čili zásah odpovídal principu proporcionality mezi obecným zájmem společnosti na zmírnění křivd z doby minulé a právy jednotlivce (viz zejm. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc, Pincová proti České republice, Sbírka rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, sešit XLI-XLII, str. 2, a ve věci Zvolský, Zvolská proti České republice, tamtéž, sešit XLIII-XLIV, str. 46). Neshledal ovšem žádný argument pro závěr, že by rozhodnutí obecných soudů v dané části uvedeným kritériím neodpovídala.

Podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla ze zákona zrušena pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, v rozsahu uvedeném v § 2 zákona, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Zák. 87/1991 Sb. nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 117/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 7). Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž toto právo má v případě všech vlastníků stejný obsah a ochranu. Dnem vydání rozhodnutí, jímž byla stěžovatelka rehabilitována, obnovilo se její vlastnické právo k majetku, který v důsledku trestu propadnutí majetku, uloženého zrušeným rozsudkem, pozbyla. Pokud okresní a krajský soud nerozhodly o vydání předmětných pozemků stěžovatelce, ač k tomu byly splněny všechny zák. 87/1991 Sb. stanovené předpoklady, nepřípustně zasáhly do jejího práva vycházejícího ze zmíněného ustanovení Listiny.

Dále obecnésoudy tím, že formalisticky posuzovaly uplatněný nárok samostatně ohledně každé z nemovitostí, jakož i tím, jak přistoupily k hodnocení rozhodnutí Ministerstva zemědělství dle § 17 odst. 6 zák. 229/91 Sb., zatížily řízení vadou, která ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy).

Ústavnísoud proto zrušil v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené výroky ad II. a ad IV. rozsudku Okresního soudu v Klatovech a v té části, kde byly tyto výroky potvrzeny, též rozsudek Krajského soudu v Plzni.

V té části, kde se stěžovatelka domáhala zrušení výroku ad III. rozsudku prvé instance (žaloba na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 330/2 v kat. území Červená u Kašperských Hor), byl návrh podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavnímsoudu zamítnut. Způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s touto částí žaloby, nelze totiž nic vytknout a je plně v souladu s náhledem Ústavního soudu na možnost uplatnit restituční nárok dle občanskoprávních předpisů (viz stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05, svazek 39, str. 487 a násl., uveřejněn pod č. 477/2005 Sb.).

Usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Cdo 1742/2004-444 nebylo žádnou ze stížností napadeno. Dovolací soud se zde vůbec nezabýval meritem věci a odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Proto skutečnost, že toto usnesení zůstane i přes částečné zrušení rozsudků instančně předcházejících nedotčeno, není dalšímu řízení na závadu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru