Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 28/96Nález ÚS ze dne 14.05.1997K projevu vůle při občanskoprávních úkonech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
právní úkon/simulovaný
vůle/simulace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/8 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.28.96
Datum podání29.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 49, § 37, § 49a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 28/96 ze dne 14. 5. 1997

N 53/8 SbNU 45

K projevu vůle při občanskoprávních úkonech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě složeném

z předsedy a soudců a ve věci ústavní stížnosti V. H. proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, čj. 7 Cdo

74/94 - 202, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne

27. 9. 1993, čj. 14 Co 407/93-179, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá

zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, čj.

7 Cdo 74/94 - 202, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni

ze dne 27. 9. 1993, čj. 14 Co 407/93-179 a uvádí, že oběma shora

citovanými rozsudky bylo porušeno její základní právo uvedené

v článku 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), když oba soudy neposkytly ochranu jejím

právům a porušily tím její právo vlastnit majetek.

Stěžovatelka se žalobou k Okresnímu soudu v Klatovech

domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 19. 8.

1985, podle níž stěžovatelka (dříve žalobkyně) bezúplatně převedla

vlastnictví id. 3/4 domu čp. 309/III, katastrální území a obec

Klatovy, spolu se 3/4 stavební parcely číslo 1219 a parcely čp.

1309/3 zahrada, rovněž vše v katastrálním území Klatovy, na

vedlejšího účastníka.

Stěžovatelka byla v době darování státní občankou Brazílie,

kde měla trvalý pobyt a k darování ideálních 3/4 nemovitosti

přistoupila za situace, kdy jí byl ze strany úřadů ČSSR znemožněn

vstup do republiky a kdy se důvodně obávala o zachování svého

vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť jak její osoba, tak

i její vlastnická práva v Československu byla předmětem šetření

orgánů StB.

K darování přistoupila poté, co byla ujištěna otcem

vedlejšího účastníka, který ji jako zmocněnec zastupoval při

podpisu darovací smlouvy, že poté, co pomine nebezpečí mocenského

zásahu orgánů ČSSR do jejích majetkových práv, bude jí vlastnictví

k nemovitostem navráceno.

Okresní soud v Klatovech, uvádí stěžovatelka, pak správně

dovodil, že darovací smlouva je neplatná, neboť se jedná o projev

vůle, který nevyhovuje všem náležitostem, stanovených ust. § 37 OZ

(nebyl učiněn svobodně a vážně) a stěžovatelce nebyly osvětleny

všechny právní důsledky s tímto právním úkonem spojené.

Krajský soud v Plzni naproti tomu v odůvodnění svého rozsudku

dospěl k závěru, že v případě darovací smlouvy se nemohlo jednat

o nedostatek svobody vůle, když fyzické donucení nepřicházelo

v úvahu a okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy lze

podřadit pod stav tísně, který neznamená nedostatek svobodné vůle,

a proto tento právní úkon nelze považovat za neplatný. Krajský

soud popřel rovněž možnost nedostatku vážnosti při projevu tohoto

úkonu, protože tím by zároveň stěžovatelka popřela možnost vyvodit

takové právní účinky, které jsou s úkonem darování spojeny.

Navrhovatelka tyto právní vývody, jak soudu odvolacího, tak

i soudu dovolacího, zcela popírá a uvádí, že tyto názory nemají

oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud akceptoval pouze

formální stránku jejího projevu vůle převést majetek na jinou

osobu, ačkoli jejím záměrem vůči třetím subjektům bylo tento

právní úkon pouze simulovat a mezi účastníky smlouvy bylo

dohodnuto, že z formálního hlediska půjde jen o nepojmenovaný

vztah, obsahově se blížící bezúplatnému nájmu. Stěžovatelka navíc

jednala v omylu, pokud šlo o možnost navrácení v původní stav,

který byl vyvolán třetí osobou, o němž vedlejší účastník věděl

a bez něhož by darovací smlouvu neuzavřela.

Stěžovatelka dále poznamenává, že nelze akceptovat právní

názor obou soudů, podle něhož projev vůle osoby jednající v tísni

neztrácí pojmový znak svobody vůle.

Vrchní soud v Praze v rozsudku konstatoval, že dovolací důvod

podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn, neboť nebyl

zjištěn nedostatek vážnosti předmětného úkonu.

Navrhovatelka ve své stížnosti tvrdí, že ačkoli bylo

nezbytné, aby projev vůle směřoval k převodu spoluvlastnického

podílu na vedlejšího účastníka, nelze tento projev vůle zaměnit za

skutečnou vůli jednající osoby. Tato vnitřní vůle nebyla jak na

straně převádějící, tak ani na straně nabývající, neboť před

převodem se účastníci dohodli, že smlouva darovací bude uzavřena

pouze na oko. Šlo tedy o typický případ dvoustranné neshody vůle

s projevem.

K právním závěrům uvedeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze

uvádí stěžovatelka, že tento soud vychází z předpokladu ztotožnění

vůle a projevu. Vůli je však třeba vykládat vzhledem ke skutečnému

záměru jednající osoby, tedy bezprostřednímu ekonomickému cíli.

V daném případě však šlo o vědomou vůli, jíž se zamýšlelo dosažení

něčeho jiného, než ve skutečnosti bylo projeveno, takže se jednalo

o dvoustrannou vědomou neshodu vůle a projevu.

Dovozuje pak, že převod spoluvlastnického podílu, jako úkon

absolutně neplatný, nemohl založit ani důsledky převodu

vlastnictví k spoluvlastnickému podílu, takže stěžovatelka vlastně

své vlastnické právo k nemovitostem nikdy nepozbyla. Závěrem pak

konstatuje, že s ohledem na tehdejší politickou situaci neměla

jinou možnost jak zabránit odebrání svého majetku, než předstírat

jeho převod. Navrhuje, aby ÚS ČR oba rozsudky, a to jak Vrchního

soudu v Praze, tak i soudu odvolacího, zrušil.

K podané ústavní stížnosti se dne 20. 2. 1997, jako účastník

řízení, vyjádřil Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní

senátu 7 Cdo, která uvedla, že je nepochybné, že projev vůle

v případě darovací smlouvy uzavřené stěžovatelkou směřoval

k převodu spoluvlastnického podílu na vedlejšího účastníka řízení.

Dovolací soud však ve svém rozhodnutí tyto námitky stěžovatelky

již zodpověděl a neshledal v podaném dovolání naplnění žádného

z dovolacích důvodů. K ostatním částem podané ústavní stížnosti

plně odkazuje na odůvodnění uvedené v napadeném rozsudku, kde je

právní závěr dovolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost

směřuje, podrobně rozebrán.

Podanou ústavní stížnost z těchto důvodů považuje za zcela

nedůvodnou.

K podanému návrhu stěžovatelky se vyjádřil i Krajský soud

v Plzni, který uvedl, že odkazuje na své rozhodnutí a jeho

odůvodnění, na kterém trvá. Zdůrazňuje, že rozhodnutí bylo vydáno

na základě skutkového stavu zjištěného z provedeného dokazování

a navrhovatelkou nebyly v průběhu řízení navrhovány další důkazy,

takže stěžovatelka neunesla v daném sporu svoje důkazní břemeno,

když neprokázala neplatnost uzavření darovací smlouvy.

Namítané hodnocení svobody vůle v případě darovací smlouvy je

podrobně rozepsáno v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Zdůrazňuje se zde, že vůle je dle teorie občanského práva

psychický stav jednajícího člověka k zamýšlenému (chtěnému)

důsledku. Z povahy občanskoprávního vztahu vyplývá, že

psychologické zkoumání existence skutečné a objektivní vůle při

každém jejím projevu není možné. Na existenci vůle se při jejím

projevu usuzuje především z objektivních skutečností, tedy

z okolností, za kterých byl projev vůle učiněn. Přitom se však

přihlíží i k dobré víře adresáta projevu. Nepřihlíží se však

k vnitřní pohnutce (motivu) projevené vůle. Takováto pohnutka je

v tomto případě zcela irelevatní. Navíc tvrzení stěžovatelky

o neshodě vůle s projevem na straně obou účastníků smluvního

vztahu z provedeného dokazování vůbec nevyplývá. Z těchto důvodů

navrhuje odvolací soud zamítnutí ústavní stížnosti.

K návrhu zaslal své vyjádření rovněž vedlejší účastník J. M.,

který uvedl, že má za neprokázané tvrzení stěžovatelky, že tyto

nemovitosti darovala vedlejšímu účastníkovi, jako dosavadnímu

spoluvlastníku předmětných nemovitostí. Vedlejší účastník v době

darování nikdy spoluvlastníkem těchto nemovitostí nebyl.

Poznamenává, že k nabytí i k převodu dotčených nemovitostí

stěžovatelkou došlo za stejného politického režimu a k oběma

převodům získala stěžovatelka bez problémů devizové povolení

příslušných orgánů.

Vedlejší účastník na základě darovací smlouvy prodal svůj

byt, který užíval v době před uzavřením darovací smlouvy. Tento

úkon by nikdy neučinil, kdyby věděl, že se jedná pouze

o simulované darování nemovitostí za situace, že tyto v budoucnu

nebudou jeho vlastnictvím a stěžovatelka je získá zpět. Je tedy

zcela nelogické, aby za předpokladu tvrzeného stěžovatelkou

investoval do převodních poplatků z darování částku 42 000 Kčs.

O simulovaném právním úkonu, který stěžovatelka vysvětluje vědomou

neshodou vůle a projevu obou smluvních stran, nepředložila

stěžovatelka v předchozích řízeních žádný důkaz. Zejména pak

nebyla prokázána simulace tohoto právního úkonu na straně

vedlejšího účastníka.

Původně stěžovatelka opírala svůj žalobní návrh o omyl

a dovolávala se odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 49

odst.3 OZ, poté však svůj záměr změnila a dovozovala nedostatek

svobody vůle, přinucení a závěrem pak hodnotila své jednání jako

simulovaný právní úkon.

Vedlejší účastník je přesvědčen, že podaná ústavní stížnost

je pouze polemikou s právními závěry obou soudů, která nepřináší

novou argumentaci, jež by nebyla předmětem i předchozích řízení.

Pokud se týká tvrzeného porušení článku 11 Listiny, pak je

nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již

konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně. Oba soudy dodržely

procesní zásady zakotvené v čl.36 Listiny, tj. právo na soudní

ochranu a rovněž pak i ostatní zásady jednání soudu zakotvené

v čl.37 odst.3 a 38 Listiny.

Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

7.11.1995, čj.7 Cdo 74/94-202, se podává, že dovolání stěžovatelky

proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.9.1993, čj. 14 Co

407/93-179 se zamítá. V tomto rozsudku vrchní soud zopakoval

dosavadní zjištění jak Okresního soudu v Klatovech, tak i soudu

odvolacího, a ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu,

pokud tento uvedl, že nelze hovořit o vážném projevu vůle

stěžovatelky za situace, kdyby nechtěla vyvolat právní účinky

s tímto projevem spojené. Nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka

měla vážný úmysl převést darované nemovitosti na vedlejšího

účastníka, o čemž svědčí i její předchozí úmysl převést tento

nemovitý majetek na dceru Ing. R. Pokud jde o nedostatek svobody

vůle, jako předpokladu neplatnosti právního úkonu, dospěl již

krajský soud k závěru, že v tomto směru stěžovatelka psychické

donucení (bezprávnou výhrůžku) neprokázala. Skutkové okolnosti,

zjištěné především z výpovědi svědků navrhovaných stěžovatelkou,

svědčí pro to, že stěžovatelka mohla žít v ovzduší nejistoty, že

o její osobu a majetek na území ČSSR mohl být zájem ze strany

orgánů StB a tato situace mohla u stěžovatelky vytvořit takový

stav, který by mohl být charakterizován jako stav tísně, jež ji

vedla k uzavření darovací smlouvy, již by za jiných okolností

neuzavřela. Tíseň však neznamená nedostatek svobody vůle jednající

osoby, a nelze proto právní úkon učiněný v tísni považovat za

neplatný, nýbrž lze s tísní spojovat jen účinky vyplývající

z ustanovení § 49 OZ. V dokazování provedeném oběma soudy nelze

najít oporu pro závěr stěžovatelky, že stěžovatelka neměla vážný

úmysl převést svůj majetek na jinou osobu.

Jednou ze základních náležitostí nezbytnou ve smyslu § 49 OZ

pro platnost právního úkonu je, že musí být učiněn vážně. Je tedy

věcí stěžovatelky, aby prokázala, že svým jednáním nechtěla

způsobit ty právní účinky, které s formou darování, jako projevu

vůle, normy občanského práva spojují. Z provedených důkazů soudy

nezjistily, že by účastníci darovací smlouvy mínili jejím

uzavřením zastřít jiný právní vztah, obsahově se blížící

nepojmenovanému nájmu, jak tvrdí stěžovatelka. Ze všech shora

uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že nebyl zjištěn

nedostatek vážnosti právního úkonu a ke všem právním závěrům

dospěl po provedených důkazech, které těmto závěrům plně

odpovídají. V závěru pak uvedl, že pokud se týká námitky

stěžovatelky, že předmětný právní úkon učinila v omylu, týkajícím

se možnosti navrácení majetku, je tato námitka zcela irelevantní,

neboť v daném případě by se mohla domáhat odstoupení od smlouvy

podle ustanovení § 49 OZ, a nikoli žalovat na neplatnost uzavřené

smlouvy.

Pokud se týká nedostatku svobody vůle ve smyslu § 37 odst.1

OZ, jde o jednání pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého

účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Teorie občanského práva

rozeznává dva druhy takového nátlaku, fyzické a psychické. Fyzické

donucení (které stěžovatelka ani netvrdí) je možné vyloučit, zbývá

možnost použití bezprávné výhrůžky, jako akt psychického donucení,

který je adresován tomu, jehož právní úkon se vynucuje. O tuto

kategorii nedovoleného nátlaku by se mohlo jednat pouze za

situace, kdyby byla zjištěna příčinná souvislost mezi učiněnou

výhrůžkou a vynuceným právním úkonem. Jedná se tedy o jinou

kategorii než tvrzená tíseň. Právní názor stěžovatelky o tom, že

tíseň sama obsahuje i nesvobodu vůle, je proto považován za

nesprávný. Závěrem Vrchní soud v Praze konstatoval, že rozsudek

odvolacího soudu shledal za správný a dovolání stěžovatelky

v souladu s ustanovením § 243b odst.1 o.s.ř. zamítl.

Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. 6 C 123/90,

Ústavní soud ČR zjistil, že stěžovatelka se podáním k tomuto soudu

domáhala určení neplatnosti uzavřené darovací smlouvy ze dne

19.8.1985, registrované dne 1.11.1985 Státním notářstvím

v Klatovech pod sp.zn. R I 358/85, kterou stěžovatelka darovala

id. 3/4 nemovitostí č.p. 309/III se stavební parcelou č.1219

a zahradou p.č.1309/3 vše v k.ú. Klatovy do vlastnictví vedlejšího

účastníka.

Uzavření darovací smlouvy předcházely tyto skutečnosti :

Stěžovatelka v roce 1976 a 1977 uzavřela s otcem vedlejšího

účastníka dohody o půjčkách na opravy jeho rodinného domu

v částkách 70 000 Kčs, 45 000 Kčs a cca 22 000 Kčs, kterým

předcházel souhlas Ministerstva financí ČSFR. V roce 1979 požádala

stěžovatelka československý konzulát v Brazílii o povolení

trvalého pobytu na území republiky. Podle sdělení téhož konzulátu

z prosince 1980 bylo podmínkou udělení souhlasu k pobytu zajištění

možnosti bydlení na území republiky.

Z tohoto důvodu uzavřela stěžovatelka v roce 1980 s otcem

vedlejšího účastníka kupní smlouvu na id. 3/4 rodinného domu

v Klatovech. Celková hodnota nemovitosti byla odhadnuta na částku

176 000 Kčs, do této ceny však byly započteny nezaplacené půjčky

poskytnuté stěžovatelkou na opravy domu, které představovaly kupní

cenu id. 3/4 nemovitosti. Tato kupní smlouva byla registrována

Státním notářstvím v Klatovech dne 13.3.1981, pod sp.zn.

R I 182/81, po předchozím souhlasu Správy pro věci majetkové

a devizové v Praze.

Z výpovědi stěžovatelky před Okresním soudem v Klatovech

vyplývá, že Československou republiku navštěvovala poměrně

pravidelně až do roku 1982. V době svého pobytu užívala k bydlení

byt v přízemí domu v Klatovech, který nově vybavila nábytkem

a veškerým zařízením v celkové hodnotě cca 100 000 Kčs. Toto

bytové zařízení bylo z valné většiny pořizováno v zahraničí a mělo

sloužit pro potřebu stěžovatelky i její rodiny při jejím úmyslu

odstěhovat se natrvalo do Československa. Od roku 1982

stěžovatelce československé úřady odmítly udělit vstupní víza do

republiky. O důvodu tohoto postupu nebylo stěžovatelce nic známo.

Od této doby se také datoval zájem orgánů StB jak o všechny známé

stěžovatelky, se kterými udržovala na území Československa bližší

kontakt, tak i o neobsazený byt v rodinném domku v Klatovech,

jehož byla spoluvlastnicí.

O této okolnosti byla informována jak svými přáteli, tak

především otcem vedlejšího účastníka. Protože stěžovatelka měla

již od roku 1948 nedobré zkušenosti s jednáním čs. úřadů, když po

její emigraci do Brazílie jí byl veškerý majetek zabaven, měla

vážné obavy o osud svého domu v Klatovech, a to za situace, kdy jí

byl nuceně odprodán osobní vůz ponechaný v ČSSR.

Důvodem obav stěžovatelky byly zprávy, že nemovitost má větší

rozlohu obytné plochy, než je přípustné. Stěžovatelka rovněž

uvedla ve své výpovědi, že pramenem jejích obav byly i informace

pracovníka ministertva financí, který zařizoval jak schválení

finančních půjček, tak i jiné záležitosti stěžovatelky, že podle

tehdy platných právních předpisů by ona jako devizový cizozemec

neměla možnost nabýt nemovitý majetek na území ČSSR. Pod dojmem

těchto zpráv se stěžovatelka zkontaktovala s otcem vedlejšího

účastníka a zaslala mu plnou moc, na jejímž základě byla

nemovitost v roce 1985 darována v id. 3/4 vedlejšímu účastníkovi.

V tomto postupu viděla stěžovatelka jedinou možnost záchrany svého

nemovitého majetku před případnou konfiskací orgány ČSSR. Plnou

moc udělila otci vedlejšího účastníka, o němž byla přesvědčena, že

by nikdy nepodnikl nic proti jejím majetkovým zájmům na území

Československa když, jak uvedla, byla jím ujištěna, že v případě

změny politické situace jí budou všechna majetková práva

k předmětným nemovitostem navrácena. Darovací smlouvou převedla

stěžovatelka veškerý svůj nemovitý majetek v rozsahu id. 3/4

rodinného domu v Klatovech, včetně zastavěného pozemku a zahrady,

do vlastnictí vedlejšího účastníka bez jakýchkoli podmínek.

Darovací smlouva byla registrována Státním notářstvím v Klatovech

dne 1.11.1985 pod sp.zn. R I 358/85. Před podáním žaloby se

stěžovatelka snažila o smírné řešení sporu tím, že vedlejšího

účastníka požádala při své návštěvě v Československu v březnu

1990 o možnost bezplatného užívání svého zařízení a bytu v přízemí

rodinného domu, neboť otec vedlejšího účastníka krátce před její

návštěvou Československa zemřel.

Po odmítavém stanovisku vedlejšího účastníka k jejímu návrhu

nezbylo stěžovatelce, než se domáhat neplatnosti uzavření darovací

smlouvy , zejména když zjistila, že vedlejší účastník používá

veškeré její bytové zařízení a vybavení domácnosti i když věděl,

že tyto movité věci nebyly v žádném případě součástí darovací

smlouvy.

V prvoinstančním řízení rozhodl Okresní soud v Klatovech po

doplnění dokazování, provedeném na základě zrušujícího usnesení

Krajského soudu v Plzni, tak, že návrhu stěžovatelky vyhověl.

Na základě podaného odvolání krajský soud jako soud odvolací

rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil a návrh na

určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou

jako dárkyní a odpůrcem jako obdarovaným, podle níž byly darovány

3/4 rodinného domu čp. 309/III s 3/4 pozemků p.č.1219 a 1309/3 vše

v k.ú. Klatovy dne 19.8.1985, zamítl.

Ústavní soud ČR si je vědom toho, že není další odvolací

instancí v systému soudnictví ČR a nemá ani přezkumnou pravomoc

nad rozhodovací činností těchto soudů, to však za situace, kdy

napadenými rozhodnutími nebyla porušena Ústava ČR nebo mezinárodní

smlouva ve smyslu článku lO Ústavy ČR.

Stěžovatelka namítá ve svém podání porušení čl.ll odst.3

a čl.36 Listiny. Článek 11 odst.3 uvádí, že vlastnictví zavazuje

a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se

zákonem chráněnými obecnými zájmy. Článek 36 obsahuje ustanovení

chránící práva subjektů na soudní a jinou právní ochranu. V daném

případě se nelze ztotožnit se závěry navrhovatelky k tvrzeným

porušením shora uvedených článků Listiny. Navrhovatelka své podání

považuje spíše za polemiku s právními závěry Vrchního soudu

v Praze a Krajského soudu v Plzni.

Pokud se týká jejího tvrzení, že darovací smlouva byla

uzavřena jako dissimulovaný právní úkon, který pouze formálně

splňoval náležitosti darovací smlouvy, ale v podstatě se jednalo

o nepojmenovaný právní vztah blížící se nájmu, nelze s těmito

tvrzeními souhlasit, neboť nebyly v průběhu skončeného důkazního

řízení navrhovatelkou nijak prokázány.

Náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při

jejím projevu při zachování absence omylu a tísně. V občanském

právu tyto dvě stránky vůle nelze zkoumat odděleně, protože ač

jsou z teoretického hlediska oba atributy vůle rovnocenné, pro

možnost posouzení náležitostí právního úkonu je rozhodující

svoboda projevu vůle.

Stěžovatelka postupně měnila v průběhu občanskoprávního řízení

právní důvody, o které opírala podanou žalobu na neplatnost

uzavřené darovací smlouvy. V případě tvrzené tísně na straně

stěžovatelky v době uzavření smlouvy by měla možnost za

předpokladu prokázání nápadně nevýhodných podmínek od smlouvy

odstoupit. V případě darovací smlouvy je však z hlediska právní

praxe zcela nemožné prokázat existenci nápadně nevýhodných

podmínek v době uzavření smlouvy, neboť je to právní skutečnost,

kterou vylučuje již prostý fakt darování, jako dobrovolný

bezplatný převod na straně dárce a úmysl tento bezplatný dar

přijmout na straně obdarovaného.

Ani další z námitek stěžovatelky, t.j. neplatnost smlouvy

z důvodu omylu podle ustanovení § 49a OZ v daném případě nelze

považovat za adekvátní projednávanému případu, když stěžovatelka

nijak neprokázala a nesvědčí pro toto tvrzení ani objektivní

okolnosti uzavřené darovací smlouvy, že totiž adresát tohoto

právního úkonu omyl stěžovatelky vyvolal nebo o něm věděl a využil

jej ke svému prospěchu. Jak již konstatoval vrchní soud, omyl

v pohnutce stěžovatelky uvedený právní úkon nemůže činit

neplatným.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci nelze na druhé

straně přehlédnout, že lze mít za prokázané, že při uzavírání

darovací smlouvy šlo ze strany stěžovatelky o jednání na oko,

neboť se obávala, že o své vlastnictví, které bylo předmětem

šetření StB, přijde. Takové jednání pak nelze přeměřovat

nedostatkem svobody vůle a vážnosti projevu, ale nedostatkem

vzájemné shody vůle a jejího projevu. Jednostranná vědomá neshoda

vůle a jejího projevu může mít podobu vnitřní výhrady (reservatio

mentalis) nebo jednostranného předstírání určité vůle, kterou

nemá, jak je tomu v dané věci, popř. má vůli jinou. Ve všech

těchto případech jde sice o právní úkon neplatný pro nedostatek

vážné vůle, avšak účastník, který předpokládal, že jde o úkon

učiněný vážně, se ho může dovolávat tak, jako kdyby byl platný

a to vzhledem k zásadě upravené v § 3 0Z a zásadě nemo

turpitudinem suam allegans auditur, což je situace vedlejšího

účastníka, resp. jeho právního předchůdce, neboť jak připouští

i sama stěžovatelka, zůstalo vzhledem ke smrti obdarovaného

neprokazatelné, že tento o předstíraném projevu vůle stěžovatelky

věděl.

Ze spisového materiálu i obsahu vyjádření účastníků řízení je

zřejmé, že stěžovatelce byla poskytnuta plná právní ochrana při

uplatnění jejích tvrzených nároků. Nesouhlas stěžovatelky

s právními závěry napadených rozsudků neznamená porušení práv

uvedených v čl. 36 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavnísoud ČR podanou stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 14.5.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru