Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 28/04Usnesení ÚS ze dne 05.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.28.04
Datum podání16.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 28/04 ze dne 5. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. F., zastoupeného JUDr. J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2003, sp.zn. 1 Co 64/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, jímž byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, kterou požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 7.000.000 Kč. Dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, č.j. 30 Cdo 397/2004-318, odmítnuto pro nepřípustnost, stěžovatel ústavní stížností nenapadá.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že náhrady škody se domáhal na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1991, sp. zn. Rtn 17/91, jímž byl v rámci rehabilitačního řízení zproštěn obžaloby dle § 14 odst.1 zákona o soudní rehabilitaci. Porušení svého základního práva spatřuje v tom, že soudy se zabývaly pouze otázkou úměrnosti represivního trestu v daném konkrétním případě a zcela pominuly právo stěžovatele na náhradu škody.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětem řízení v této věci nebyla náhrada škody, ale náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. Proto nemohl o náhradě škody rozhodovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly po provedeném řízení k závěru, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít v důsledku výkonu zákonných práv a povinností svěřených soudu zákonem, tedy v rámci zákonné licence, která odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv vylučuje, ledaže by výkon těchto práv a povinností byl nepřiměřený. Soudy vycházely z úvahy, že vadné hodnocení důkazů a vadný právní názor by mohly představovat nepřiměřený postup jen tehdy, pokud by k němu došlo na základě okolností, které by stěžovatele krátily v jeho základních právech (např. nebyla by mu dána možnost se řádně hájit, popřípadě by se jednalo o naprosto neúměrný represivní trest). Tuto nepřiměřenost však soudy neshledaly, neboť stěžovatel měl možnost obhajoby a v jeho případě se o nepřiměřený trest nejednalo. Stěžovatel byl rozsudkem uznán vinným za to, že v době podmíněného odsouzení za předchozí časté delikty, se dopustil hrubého a násilného jednání vůči předsedovi komise pro ochranu veřejného pořádku, a to za to, že jej v předchozí době potrestal za přestupky, nešlo tedy o trestní řízení motivované politicky, ale šlo o obecnou kriminalitu. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že v daném případě by se jednalo i o nárok promlčený, neboť nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., obdobně jako nároky s reparační funkcí majetkových nároků, podléhají promlčení v tříleté promlčecí době.

Podstatou ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, je pouhý stručně vyjádřený nesouhlas se závěry soudů, které nevyhověly žalobě stěžovatele. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích (nikoliv, jak uvádí, náhrady škody). Z povahy projednávané věci vyplývá, že postupu soudu, který nejdříve zjišťoval, zda vůbec k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, který vznik vlastního nároku na náhradu nemajetkové újmy podmiňuje, došlo, nelze nic vytknout stejně jako právním závěrům objasňujícím za jakých okolností se jedná o postup soudu nepřiměřený, vybočující ze zákonné licence. Posouzení toho, zda v konkrétním projednávaném případě soud v řízení a rozhodování postupoval v rámci zákonné licence či nikoliv, pak spadá, jak bylo shora objasněno, do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tato rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Právním závěrům Vrchního soudu v Olomouci, který shodně jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že soudní řízení probíhalo v rámci zákonné licence, a proto postupem soudu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru