Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2793/10 #1Nález ÚS ze dne 05.04.2011Poučení o důsledcích nesplnění výzvy k odstranění vad dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
lhůta
Podání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/61 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2793.10.1
Datum vyhlášení20.04.2011
Datum podání27.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43 odst.2, § 241b odst.1, § 241b odst.3, § 208 odst.1, § 209, § 210


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud je činěna výzva k odstranění vad dovolání, musí být podle ustanovení § 241b odst. 1 občanského soudního řádu postupováno obdobně jako v odvolacím řízení, včetně aplikace § 43 odst. 2 tohoto řádu, z něhož vyplývá, že výzva k odstranění vad dovolání musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění. Absence tohoto poučení představuje porušení základního práva na přístup k soudu podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. R. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. 4. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1285/2008-183 ze dne 15. června 2010 pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se domáhal po žalovaných náhrady škody. Městský soud rozhodl, že nárok žalobce vůči žalovaným není dán. Krajský soud změnil rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta. Proti rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel nezastoupený advokátem blanketní dovolání. Soud prvního stupně jej vyzval, aby se nechal zastoupit a dovolání náležitě odůvodnil; k odstranění vad mu byla stanovena lhůta jednoho měsíce, o následcích nesplnění výzvy však nebyl poučen. Poté, co bylo dovolání prostřednictvím advokáta doplněno, Nejvyšší soud je odmítl jako opožděné. Stěžovatel namítal, že výzva neobsahovala poučení podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nedodržení lhůty. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 108/2002) a uvedl, že lhůta stanovená soudem podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. k odstranění vad dovolání je lhůtou propadnou, jejímž uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 zabýval důsledky nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Také pokud je činěna výzva k odstranění vad dovolání, musí být podle ustanovení § 241b odst. 1 o. s. ř. postupováno obdobně jako v odvolacím řízení. Ustanovení § 209 o. s. ř., upravující postup soudu při odstraňování vad odvolání co do obsahových náležitostí výzvy, odkazuje výslovně na ustanovení § 43 o. s. ř. Proto nelze mít pochybnosti o tom, že výzva k odstranění vad dovolání musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění.

Rovněž v projednávané věci nebylo stěžovateli poskytnuto poučení o procesních následcích nesplnění výzvy k odstranění vad dovolání. Přitom absence tohoto poučení vede k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížností napadené usnesení zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2793/10 ze dne 5. 4. 2011

N 62/61 SbNU 21

Poučení o důsledcích nesplnění výzvy k odstranění vad dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 5. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2793/10 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. R. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010 č. j. 25 Cdo 1285/2008-183, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání ve sporu o náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Středního odborného učiliště strojírenského a elektrotechnického, se sídlem v Brně, Trnkova 113, IČ: 00380431, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1285/2008-183 ze dne 15. června 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností osobně doručenou do podatelny Ústavního soudu dne 27. 9. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tímto rozhodnutím bylo odmítnuto jeho dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007 č. j. 44 Co 17/2005-165 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004 č. j. 54 C 197/99-129 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005 č. j. 54 C 197/99-150. Stěžovatel tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva").

2. Stěžovatel u obecných soudů žaloval vedlejšího účastníka a SLATINA, státní podnik "v likvidaci", IČ: 00008869, o náhradu škody v celkové výši 1 534 458 Kč s příslušenstvím. Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto tak, že nárok žalobce vůči vedlejšímu účastníku a druhému žalovanému není dán. Doplňujícím usnesením bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007 č. j. 44 Co 17/2005-165 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta, ve výroku o náhradě nákladů řízení byl potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti těmto rozsudkům podal stěžovatel - nezastoupen advokátem - blanketní dovolání, které v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud poté, co bylo prostřednictvím advokáta doplněno, odmítl jako opožděně podané.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že po podání blanketního dovolání obdržel výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad tohoto podání a k jejich odstranění mu byla stanovena lhůta jednoho měsíce. Výzva však neobsahovala poučení, co se stane, pokud lhůta nebude dodržena. Dovolací soud přesto jím podané dovolání bez věcného projednání odmítl s tím, že advokátem zpracované zdůvodnění dovolání bylo soudu doručeno až po uplynutí lhůty stanovené soudem prvního stupně. Stěžovatel poukazuje na to, že podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") musí výzva lhůtu k odstranění vad obsahovat, i když jde o výzvu k odstranění vad dovolání. Odvolává se v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 21/2004, ve kterém byl vyjádřen závěr, že dovolání, které nebylo náležitě doplněno ve stanovené lhůtě, musí být odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto odkazu dovozuje, že výzva k odstranění vad dovolání musí obsahovat i tam obsažené poučení o následcích nesplnění výzvy ve stanovené lhůtě. V jeho absenci spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhuje proto zrušit.

II.

Rekapitulace procesních postojů ostatních účastníků řízení

4. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud prostřednictvím ve věci jednající předsedkyně senátu. Podle ní stěžovatel přehlíží, že se pro doplnění dovolání použijí ustanovení § 241b odst. 2 a § 43 odst. 2 první věty o. s. ř., jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí R 21/2004, na které se stěžovatel odvolává. Zdůraznila, že lhůta stanovená soudem podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. k odstranění vad dovolání je lhůtou propadnou a jejím uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dále uvedla, že se nesetkala s názorem, že po uplynutí lhůty k podání dovolání může uplatňovat dovolací důvody ten, kdo podal blanketní dovolání, protože nebyl poučen o tom, že bude jeho dovolání odmítnuto, když v zákonné lhůtě pro podání dovolání své podání nedoplní tak, aby vůbec mohlo jít o dovolání.

5. Ústavní soud dále vyzval k vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Ten uvedl, že obsah výzvy k doplnění dovolání, který je předmětem ústavní stížnosti, mu není znám, proto se k uvedené argumentaci nemíní nijak vyjadřovat. Svého postavení v řízení před Ústavním soudem se nevzdá pouze z opatrnosti.

6. Druhý žalovaný - SLATINA, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Brně, IČ: 00008869 - byl, jak Ústavní soud v obchodním rejstříku ověřil, k datu 4. 5. 2007 vymazán se všemi zápisy z obchodního rejstříku a zanikl.

III.

Skutková východiska

7. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 197/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007 č. j. 44 Co 17/2005-165 byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 16. 8. 2007, kdy také nabyl právní moci. Dne 17. 10. 2007 bylo do podatelny soudu doručeno dovolání, které si zpracoval sám stěžovatel. Dovolání bylo předáno k poštovní přepravě dne 16. 10. 2010. Dovolání tedy bylo podáno včas. Kromě toho, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, nemělo dovolání ani další náležitosti, konkrétně neobsahovalo žádné odůvodnění. Proto byl stěžovatel vyzván soudem prvního stupně, aby se nechal zastoupit a dále aby dovolání náležitě odůvodnil. Stalo se tak výzvou, jejíž rukou psaná verze se nachází na č. l. 171 spisu. Z obsahu výzvy vyplývá, že stěžovateli byla k odstranění vad stanovena lhůta jednoho měsíce. V textu výzvy není žádné poučení o následcích nesplnění výzvy. Výzva byla stěžovateli doručena dne 8. 11. 2007.

8. Z uvedeného spisu Městského soudu v Brně bylo dále zjištěno, že dne 31. 12. 2007 bylo osobně doručeno podání sepsané advokátem, označené jako "Odůvodnění dovolání žalobce k Nejvyššímu soudu ČR", které je datováno dnem 13. 12. 2007. Poté soud prvního stupně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z dovolání a dále vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k dovolání vyjádřili. Pak předložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. V předkládacím protokolu je konstatováno, že dovolání bylo podáno včas. Následovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je napadeno ústavní stížností.

IV.

Právní východiska

9. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

10. Předmětem a účelem instrumentů na ochranu lidských práv je zajištění jejich efektivní ochrany a dalšího rozvoje [nález sp. zn. I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010 (N 103/57 SbNU 335) aj.]. V demokratickém právním státě je přitom tato ochrana v konečném důsledku svěřena orgánům moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

11. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každému garantuje, že se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu dochází tehdy, jestliže je komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud soud odmítne jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstane v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

12. Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Podmínkou vyplývající z ustanovení § 241 o. s. ř. je povinné zastoupení advokátem nebo notářem. Dále z ustanovení § 241b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že se na úkony soudu prvního stupně v řízení o dovolání použijí ustanovení § 208 odst. 1, § 209 a 210 o. s. ř obdobně. Pro souzenou věc je důležitý obsah ustanovení § 209 o. s. ř., a to té jeho části, ve které se stanoví, že předseda senátu soudu prvního stupně se postará o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání s přímým odkazem na ustanovení § 43 o. s. ř.

V.

Závěry

13. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že neposkytnutím poučení o důsledcích nevyhovění výzvě k odstranění vad dovolání ve lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 2 poslední věty o. s. ř. došlo k zásahu do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Předmětem stížnosti je tedy denegatio iustitiae.

14. Nejvyšší soud se odmítl zabývat věcnou stránkou podaného dovolání s odůvodněním, že lhůta stanovená soudem podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. k odstranění vad dovolání je lhůtou propadnou a jejím uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. V tomto směru se odvolal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že ze stejného výkladu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu vychází i stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo publikováno pod číslem 21 v sešitě č. 3 z roku 2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. tak zamezuje tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání docházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty. Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je pak lhůtou propadnou (prekluzivní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti a musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř.

15. Judikatura, na kterou se Nejvyšší soud odvolává, se však nezabývá explicitně otázkou aplikace dalších vět ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., konkrétně poslední věty tohoto ustanovení, kde se výslovně uvádí, že účastník řízení musí být o důsledcích nesplnění výzvy k odstranění vad podání poučen. Tuto otázku Nejvyšší soud zcela pominul i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vyjádření k ústavní stížnosti jednající předsedkyně senátu uvedla, že se nesetkala s názorem, že po uplynutí lhůty k podání dovolání může uplatňovat dovolací důvody ten, kdo podal blanketní dovolání, protože nebyl poučen o tom, že bude jeho dovolání odmítnuto, když v zákonné lhůtě pro podání dovolání své podání nedoplní tak, aby vůbec mohlo jít o dovolání. K tomu je ovšem třeba uvést, že např. v tzv. "velkém" komentáři k občanskému soudnímu řádu (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009) se na str. 1929 k výkladu ustanovení § 241b odst. 3 k obsahu výzvy k odstranění nedostatku dovolání uvádí, že je odvolatele nutno nejen vyzývat k odstranění nedostatku povinného zastoupení v určené soudcovské lhůtě a k tomu, aby prostřednictvím svého zástupce v této lhůtě dovolání požadovaným způsobem doplnil, ale současně mu musí být poskytnuto poučení o následcích zmeškání lhůty k doplnění dovolání.

16. Ústavní soud se ve více rozhodnutích vyjádřil v tom smyslu, že je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení, přičemž jeho úloha při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319), účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.

17. Je-li činěna výzva k odstranění vad dovolání, musí být podle ustanovení § 241b odst. 1 o. s. ř. postupováno obdobně jako v odvolacím řízení. Ustanovení § 209 o. s. ř., upravující postupsoudu při odstraňování vad odvolání co do obsahových náležitostí výzvy, odkazuje výslovně na ustanovení § 43 o. s. ř., aniž by poslední věta druhého odstavce byla z aplikace vyloučena. Jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31), nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. je porušením čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Proto nelze mít pochybnosti o tom, že výzva k odstranění vad dovolání musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění.

18. Absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutímsoudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je porušením základního práva na přístup k soudu. Jestliže dovolací soud odmítl dovolání jako opožděně podané proto, že stěžovatel neodstranil vady podání spočívající v absenci zastoupení advokátem a v neuvedení dovolacích důvodů ve stanovené lhůtě, ačkoliv ve výzvě k odstranění vad nebyl poučen o následcích jejího nesplnění, došlo ze strany dovolacího soudu k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť uplatnil státní moc ultra vires, a tím došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost opodstatněnou a vyhověl jí.

19. Napadené usnesení bylo zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

20. Ústavnísoud neshledal, že by ústní jednání mohlo přispět k dalšímu objasnění věci. S ohledem na to, že všichni účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání, bylo postupováno v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru