Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2790/18 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnět... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/příprava/pokus
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2790.18.1
Datum podání14.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 21, § 240, § 354


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2790/18 ze dne 5. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Hanou Kyjovskou, advokátkou se sídlem Cihlářská 16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 7 Tdo 126/2018-170, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z přiloženého napadeného rozhodnutí se podává, že nejprve byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 2. 2016, č. j. 1 T 13/2014-5214, uznán vinným spácháním pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za tuto trestnou činnost a přečin nebezpečného pronásledování podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku z dřívějšího rozhodnutí Městského soudu v Brně byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z výše zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodnutím ze dne 25. 5. 2017, č. j. 1 To 67/2016-5733, rozhodl tak, že odvolání shledal důvodné jen pokud směřovalo do výroku o trestu a na základě toho vrchní soud rozhodl tak, že stěžovateli podle ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest v délce trvání 5 let a 3 měsíců. V ostatním se odvolací vrchní soud ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího krajského soudu, tedy výrok o vině potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že skutek, za který byl odsouzen, nebyl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu, skutková zjištění postrádají základní logiku a na základě učiněných skutkových zjištění nelze přijmout závěr o vině stěžovatele. Napadeným usnesením však Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání stěžovatele s odkazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odmítl.

3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav a že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s důkazy a představují porušení základního ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Namítá, že v předmětném trestním řízení bylo stíháno 14 obžalovaných; v rámci skutku, za který byl odsouzen i stěžovatel, bylo stíháno 8 osob. Přestože obhajoba stěžovatele v celém trestním řízení byla odlišná od obhajoby ostatních spoluobviněných, obecné soudy se verzí předestřenou stěžovatelem nezabývaly. A to přesto, že provedené důkazy, včetně odposlechů, verzi stěžovatele potvrzují, resp. lze je vyložit i ve prospěch stěžovatele, nikoliv pouze v jeho neprospěch, jak učinily soudy nižší instance. Obecné soudy tak přezkoumatelným způsobem nevyložily, proč a na základě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Nejvyšší soud pak následně pouze přejal argumentaci nižších soudů.

4. Tento postup stěžovatel rozporuje, neboť soudy jsou povinny zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Zásada volného hodnocení důkazů však nesmí být projevem libovůle. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je však patrné, že soudy hodnotily jen ty důkazy, které podporovaly výrok o vině, hodnocení důkazů, které vinu stěžovatele vyvrací, v odůvodnění rozhodnutí absentuje, případně jsou důkazy interpretovány záměrně tak, aby vinu jen potvrzovaly.

5. V této souvislosti stěžovatel namítá, že v návaznosti na chybné právní hodnocení jednání mu byl nesprávně uložen takový trest, který se dá s ohledem na absenci vzniku škody považovat za trest exemplární. Trestní zákoník přitom připouští, aby soud snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliže odsuzuje pachatele mj. za pokus trestného činu. Přitom v nyní projednávaném případě jde o pokus trestného činu, v jehož důsledku nevznikla žádná škoda a role stěžovatele v celém případu byla skutečně okrajová. Stěžovatel se přitom nikdy před tím nedopustil jakékoliv majetkové trestné činnosti a žil řádným životem.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavně zaručená základní práva. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

8. Část stěžovatelových námitek míří ke zpochybnění naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kdy namítá, že nešlo o fiktivní obchody, jak dovodily obecné soudy, ale že skutečně existovalo zboží, se kterým se obchodovalo a bylo předmětem fakturace, a proto nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, za který byl uznán vinným. K tomu je možné pouze ve stručnosti uvést, že i podle závěrů Nejvyššího soudu obecné soudy provedly dostatečné množství důkazů, které svědčí o vině všech spoluobviněných, kteří se do trestné činnosti zapojili (viz str. 10-11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stejně tak lze vyvrátit námitky stěžovatele stran subjektivní stránky, když v celé věci i podle popisu skutkového děje hrál roli tzv. bílého koně a nebyl si tak vědom toho, že svým jednáním naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, a tudíž nebyl ani srozuměn s tím, že vlivem jeho jednání může dojít ke škodlivému následku. Přesto však obecné soudy dospěly k závěru, že všichni obvinění včetně stěžovatele jednali ve společném úmyslu, kdy jejich jednání spočívalo v dispozicích s neexistujícím zbožím. Fiktivnost tohoto zboží a celých obchodních transakcí musela být všem zúčastněným zřejmá již jen z toho, že nikdo z nich nikdy žádné zboží neviděl, fyzicky s ním nedisponoval, přičemž se po něm ani nijak nesháněl a nečinil žádné kroky k jeho zaplacení. To, že jednání obviněných bylo odhaleno dříve, než stihli trestný čin dokonat (a tedy než se jim vrátil nadměrný odpočet DPH) současně znamená, že samozřejmě nemohli participovat na očekávaném výtěžku (viz str. 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

9. Z výše uvedeného je tedy možné učinit závěr, že v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí je v této věci napadnuto, přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) obecné soudy dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, které se opírají o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.

11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

12. Stran stěžovatelových námitek ohledně udělení mu exemplárního trestu postačuje pouze stručně uvést, že trest byl stěžovateli uložen na samé spodní hranici trestní sazby, kterou trestní zákoník za spáchaný trestný čin dovoluje, přičemž platí, že podle ustanovení § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Jinými slovy zákonodárce při ukládání trestu nikterak nerozlišuje mezi dokonaným trestným činem a pokusem trestného činu, nicméně je věcí trestních soudů a soudního uvážení, aby v mezích zákonné trestní sazby k těmto okolnostem přihlédly, což se v dané věci stalo. Stěžovateli za pokus daného trestného činu hrozil trest odnětí svobody ve výměře pěti až deseti let. Je tak zřejmé, že trestní soudy přihlédly ke všem okolnostem, které stěžovatel nyní namítá i v ústavní stížnosti - tedy k řádnému způsobu jeho předchozího života, k tomu, že se nejedná o recidivistu a pravděpodobně i k tomu, že trestný čin nebyl dokonán a byl odhalen již ve stádiu pokusu. Současně však zákonodárce považuje trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle ustanovení § 240 tr. zákoníku za natolik závažný, že zde trestá i přípravu (viz § 240 odst. 4 tr. zákoníku), a proto nemůže obstát argument stěžovatele, že trestný čin nedokonal, resp. jednalo se pouze o pokus, a proto mělo být v jeho věci aplikováno ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Ostatně užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku vždy záleží na úvaze soudu a není na jeho "aktivaci" zákonný nárok.

13. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, které byly ve vztahu ke stěžovateli potvrzeny napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru