Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 279/04Usnesení ÚS ze dne 10.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.279.04
Datum podání04.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 279/04 ze dne 10. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P, C,, spol. s r.o., zastoupené Mgr. P. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 1999, č. j. 13 Cm 871/97-92, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2000, č. j. 5 Cmo 306/99-127 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 29 Odo 418/2003-164, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a ve shodě se zákonem podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž bylo rozhodnuto o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 3. prosince 1997, č. j. Sm 235/97-8, vydaného k návrhu stěžovatelky, usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek potvrzen, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími byl porušen princip řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti, v zásadě obsahově shodného s odůvodněními opravných prostředků (odvolání a dovolání) podanými stěžovatelkou, obecné soudy potvrdily platnost předmětné směnky, avšak na základě námitek směnečných dlužníků se v řízení zabývaly vlastními vztahy mezi účastníky řízení, jak umožňuje ust. § 17 zák. č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Stěžovatelka namítá, že v řízení došlo v rozporu s procesními pravidly k přenesení důkazního břemene na ni jako žalobkyni a zdůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je v extrémním nepoměru se zjištěným skutkovým stavem věci. Dle ní se rozsudek věnuje vlastním úvahám o "logičnosti jednání žalobkyně" aniž by si přizval znalce z oboru a na základě vlastních hypotéz a spekulací vyvozuje závěr, který neodpovídá provedeným důkazům. Zpochybňuje rovněž hodnocení důkazů ze strany soudu. Stěžovatelka napadá i postup odvolacího soudu, který se ve svém rozsudku dle ní jejími námitkami vůbec nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka se domnívá, že také Nejvyšší soud při vydání napadeného usnesení pochybil, neboť jeho rozhodnutí neobsahuje nezbytné náležitosti dle ust. § 169 odst. 1 o. s. ř. (nejsou uvedena jména soudců a přísedících). Navíc měl dle názoru stěžovatele mít soud na zřeteli, že i v řízení o mimořádném opravném prostředku musí poskytnout jednotlivci ochranu jeho práv podle čl. 90 Ústavy ČR, nikoliv rigidním výkladem zákona stavět sám sebe mimo ústavní rámec ochrany základních práv a z formálních důvodů ignorovat zjevné a extrémní rozpory mezi závěry soudů a skutkovými zjištěními.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 871/97, z nějž zjistil následující:

Návrhem doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 6. října 1997 se stěžovatelka domáhala proti žalovaným L. T. (1. žalovaný) jako příjemci a V. V. (2. žalovaný) jako avalistovi vydání směnečného platebního rozkazu k uložení povinnosti zaplatit jí částku 1.900.000,- Kč s příslušenstvím jako směnečný závazek ze směnky číslo 001/97 ze dne 18. 7. 1997. Krajský soud návrhu vyhověl a dne 3. prosince 1997 vydal směnečný platební rozkaz v navrhovaném znění pod č. j. Sm 235/97-8. Proti tomuto rozkazu podali výstavce i avalant obsahově shodné námitky, v nichž uvedli, že předmětná směnka zajišťovala závazek příjemce zaplatit stěžovatelce částku 1.900.000,- Kč, avšak tento závazek zanikl jeho zaplacením dne 31. října 1997.

Soud prvního stupně vedl ve věci rozsáhlé a podrobné dokazování a rozhodl dne 15. března 1999 (č. j. 13 Cm 871/97-92) tak, že vydaný směnečný platební rozkaz zrušil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení žalovaných. Vyšel při tom ze zjištění, že žalobce poskytl 1. žalovanému podle smlouvy ze dne 18. července 1997 půjčku ve výši 1.900.000,- Kč, přičemž v řízení nebylo pochyb o tom, že úhrada tohoto dluhu byla zajištěna jednak směnkou ze dne 18. července 1997 znějící na částku 1.900.000,- Kč, splatnou dne 22. srpna 1997 a avalovanou za L. . (příjemce) V. V., jednak zástavní smlouvou rovněž ze dne 18. července 1997 na nemovitosti ve vlastnictví rodiny 1. žalovaného. Rozdílnou interpretaci dalšího právního úkonu, učiněného stejný den, a to kupní smlouvy, jíž 1. žalovaný a jeho rodinní příslušníci prodali tytéž nemovitosti stěžovatelce (která tento úkon interpretuje jako formu uzavření a zároveň zajištění druhé půjčky rovněž ve výši 1.900.000,- Kč, na rozdíl od obou žalovaných, kteří ji shodně označují jako formu dalšího zajištění jedné pohledávky, a to pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 18. července 1997), jakož i platby ze dne 31. října 1997 jíž 1. žalovaný zaplatil stěžovatelce částku 1.900.000,- Kč (stěžovatelka ji považuje za úhradu druhé půjčky, žalovaní pak za úhradu jediného dluhu 1. žalovaného vůči stěžovatelce), soud posoudil ve prospěch žalovaných. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a 1. žalovaným byla uzavřena pouze jedna smlouva o půjčce a tento jediný dluh zanikl splněním. Žalovaní tedy úspěšně uplatnili své kauzální námitky, když prokázali splnění dluhu, jež byl zajištěn předmětnou směnkou.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud rozsudkem ze dne 22. května 2000, č. j. 5 Cmo 306/99-127, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Rovněž konstatoval, že je nesporné, že stěžovatelka poskytla 1. žalovanému půjčku 1.900.000,- Kč. Jako spornou shodně se závěry soudu prvního stupně označil existenci další půjčky na stejnou částku, kterou stěžovatelka v řízení tvrdila a oba žalovaní popřeli. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z kupní smlouvy (na nemovitosti ve vlastnictví rodiny 1. žalovaného), která sice obsahuje doložku o zaplacení kupní ceny při podpisu smlouvy, ale soud přitom z výpovědí účastníků i svědka zjistil, že kupní smlouva sloužila k zajištění půjčky. Tvrzení o tom, k zajištění jaké půjčky sloužila, se neshodují. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, "že je zde nápadný nepoměr z hlediska žalobcem tvrzených dvou půjček. První z nich, doložená písemně, by byla zajištěna nápadně důkladně, druhá, z níž ani nebylo ve výpovědích zjištěno, kdy měla být splatná, nebyla zajištěna." Závěry soudu prvního stupně tak označil jako logické.

Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 29 Odo 418/2003-164. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolání dle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o otázku zásadního významu. Stěžovatelka sice tvrdila, že před vyhlášením rozsudku požádala o připuštění dovolání, v protokolu (diktován bez námitek) ale taková žádost zachycena není, podmínky přípustnosti dovolání tak nebyly naplněny. Nad uvedené Nejvyšší soud podotkl, že i kdyby takovou žádost stěžovatelka učinila, nebylo by dovolání přípustné, neboť stěžovatelka sice namítá nesprávné právní posouzení, v dovolání však vznáší pouze argumenty k tvrzenému pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů a k nesprávným skutkovým zjištěním. Žádnou zásadní právní otázku ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. nepředestřela.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud vyžádal k podané stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně a provedené dokazování. Na učiněných závěrech trvá a navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

Vrchní soud v Praze popřel, že by řízení vykazovalo procesní vady, jichž se stěžovatelka dovolává. Poukazuje na to, že ze stížnosti nelze dovodit, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost závěrů soudu v otázce hodnocení důkazů ani v čem má konkrétně spočívat tvrzené přenesení důkazního břemene. Nelze tak podle názoru odvolacího soudu shledat porušení citovaného ústavou zaručeného práva na soudní ochranu.

Nejvyšší soud odkázal plně na odůvodnění svého napadeného usnesení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu soudu prvního stupně dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti přiznaly důkazní sílu jiným důkazům než těm, které svědčily ve prospěch stěžovatelky, sama o sobě nemůže být porušením jejích práv, neboť soud prvního stupně i soud odvolací tento svůj postup při hodnocení jejich závažnosti a věrohodnosti přesvědčivě zdůvodnily.

Obdobný závěr lze učinit i ohledně tvrzení stěžovatelky, že na ni bylo v řízení v rozporu s procesními pravidly přeneseno břemeno důkazní. Dle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. břemeno důkazní a břemeno tvrzení leží na obou stranách sporu a unesli-li žalovaní své břemeno tvrzení i břemeno důkazní, spočívající v předložení nebo označení takových důkazů, jejichž provedením lze hodnověrně vyvrátit v žalobě uvedená tvrzení, je na žalobkyni (stěžovatelce), aby patřičným způsobem na vzniklou procesní situaci reagovala. Dle ustáleného výkladu tohoto institutu důkazní břemeno tak nestíhá pouze žalované, nýbrž vždy toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Důsledkem toho, že tvrzení účastníka (bez ohledu na to, zda je žalovaným či žalobcem ve sporu) není prokázáno, je pro účastníka nepříznivé rozhodnutí (viz Bureš, Drápal, Krčmář: Občanský soudní řád. Komentář - II. díl. C. H. Beck, Praha 2003, str. 453). Zda a nakolik byly rozhodné skutečnosti prokázány, je pak plně na úvaze rozhodujícího soudu. Ústavní soud v tomto ohledu namítaná pochybení neshledal.

Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích, zejména rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 10. srpna 2004

JUDr. Pavel Rychetský v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru