Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2788/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2788.17.1
Datum podání01.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2788/17 ze dne 12. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1417/27, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1 T 128/2015-127, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2017, č. j. 4 To 165/2017-144, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 1 T 128/2015-89. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá rovněž porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že ve vztahu k bodu 1. obžaloby byl shledán vinným ze spáchání předmětného trestného činu, nicméně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015, byl zproštěn obžaloby skutků označených v obžalobě body 2. a 3. Tím vznikla situace, kdy "neexistuje žádný trestný čin, který by zapříčinil přerušení promlčení trestního stíhání ve vztahu ke skutku spáchaného pod bodem 1." Stěžovatel se domnívá, že v návrhu na povolení obnovy řízení uvedl novou skutečnost, která nebyla orgánům činným v trestním řízení dříve známa, a tou je promlčení trestního stíhání stěžovatele. Proto podal ústavní stížnost.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani být nemůže další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není ani povolán k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení. Ústavní soud konečně není ani jakýmsi "konzultačním místem či poradnou", která by stěžovatele měla instruovat v tom smyslu (jak stěžovatel výslovně požaduje), aby mu uvedl "správný procesní postup, jaký měl zvolit pro domožení se zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení."

5. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.

6. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení poukazem na tvrzené promlčení trestní odpovědnosti, když usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 11. 12. 2013, přičemž tříletá promlčecí doba začala plynout již dne 3. 3. 2009. Okresní soud však v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předmětná okolnost byla stěžovateli známa již v době konání hlavního líčení dne 21. 9. 2016 a proto také ostatně jeho obhájkyně v závěrečné řeči zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení navrhla. Krajský soud následně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení konstatoval, že obnova řízení slouží k odstranění nedostatků ve skutkovém zjištění pravomocného rozhodnutí a nikoliv k prověřování zákonnosti a odůvodněnosti původního rozhodnutí. Nový výklad práva, případně právní názor, oproti tomu není okolností, která by mohla odůvodnit obnovu řízení. Proto krajský soud stížnost stěžovatele zamítl, byť s odlišným odůvodněním, než-li učinil okresní soud.

7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze totiž plně přisvědčit krajskému soudu v tom směru, že uplatněná námitka promlčení trestní odpovědnosti skutečně nepředstavuje důvod, pro který by mohlo být obnoveno předmětné trestní řízení, a to navíc za situace, kdy tato námitka byla marně uplatněna již v řízení před okresním soudem a tento soud na ni výslovně reagoval (viz str. 2 odsuzujícího rozsudku okresního soudu ze dne 21. 9. 2016). Bylo pak věcí stěžovatele, aby tuto námitku učinil i předmětem odvolacího řízení. Pokud tak ovšem neučinil, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení, které je skutečně zaměřeno zcela jiným směrem, což dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení již krajský soud.

8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru