Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2782/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
POLICIE - Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor hospodářské kriminality, SKPV
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
výzva
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2782.19.1
Datum podání22.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.4, § 78, § 85a odst.2, § 160 odst.4, § 2 odst.5

171/1961 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2782/19 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 43 Nt 1085/2019, kterou se současně domáhá toho, aby bylo Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru hospodářské kriminality, SKPV, zakázáno pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a bylo jí přikázáno, aby obnovila stav před porušením základních práv tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 26. 6. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru hospodářské kriminality, SKPV (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce, sepsané policejním orgánem dne 26. 6. 2019 č. j. GŘC-208-314/TČ-2018-835130.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí a ostatních podkladů, dne 20. 6. 2019 byl na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně") Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vydán v záhlaví uvedený příkaz k domovní prohlídce, a to konkrétně nemovitostí na adrese X, užívaných stěžovatelem k bydlení a pro účely podnikání. V době domovní prohlídky ve věci probíhalo prověřování podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jedná o podezření z řetězového podvodu na dani z přidané hodnoty; celková škoda za období od července 2017 do března 2019, vyčíslená příslušným finančním úřadem, činí 24 733 015,32 Kč.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že příkaz k domovní prohlídce neobsahuje řádné odůvodnění neodkladnosti nařízené prohlídky ve smyslu § 160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ve věci nebyla splněna podmínka, že hrozí nebezpečí zničení nebo ztráty důkazu a že příkaz k domovní prohlídce nesnese odkladu až do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Dále uvádí, že příkaz k domovní prohlídce nedostatečně přesně označuje věci, které mají být pro účely trestního řízení domovní prohlídkou opatřeny. Soud při vydávání příkazu k domovní prohlídce nezohlednil zásadu přiměřenosti, odůvodnění příkazu je velmi obecné a nevyplývá z něj, proč nelze použít jiných způsobů stanovených trestním řádem k opatření věcí důležitých pro trestní řízení; nejprve měla být učiněna výzva podle § 78 trestního řádu. Dalším okruhem námitek stěžovatel brojí proti tomu, že na základě napadeného příkazu byla rovněž provedena prohlídka prostor, které ke svému podnikání užívají společnosti A, a B, nikoli stěžovatel. Vůči těmto společnostem žádný příkaz vydán nebyl (a nebyl jim ani doručen) a jejich zástupci nebyli před zahájením domovní prohlídky vyslechnuti ve smyslu § 84 trestního řádu. V prostorách užívaných společnostmi A, a B, neměla být prohlídka vůbec vykonána.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možnost zásahu Ústavního soudu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 a sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody, a to poukazem na rozhodné konkrétní skutkové okolnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].

9. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že napadený příkaz k prohlídkám jiných prostor a pozemků byl vydán v souladu se zákonem, byl též řádně odůvodněn, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Obvodní soud s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání předmětného příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné jaké nemovité věci mají být prohlídce podrobeny. Stejně tak je z odůvodnění napadených příkazů dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány, kdy se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění veškerých materiálů a dokumentů ve věcné, listinné i elektronické podobě jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení - zejména dokumentů souvisejících s účetnictvím podezřelých společností, telefonních přístrojů, výpočetní techniky a daňových uložišť využívaných při páchání trestné činnosti, listin vztahujících se k vlastnictví společností, které měly být součástí podvodných obchodních řetězců, dokladů týkajících se převodů finančních částek mezi těmito společnostmi a jiných materiálů vztahujících se k uvedeným společnostem a osobám, které mají vztah k prověřované trestné činnosti; dále pak věci pocházející z trestné činnosti (finanční hotovost, movité věci) či vedoucí k odhalení uložených výnosů z trestné činnosti (informace o bankovních účtech, bezpečnostních schránkách). Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována.

10. K námitce týkající se neodkladnosti předmětného úkonu Ústavní soud konstatuje, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. V posuzované věci lze z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, z jakého důvodu považuje obvodní soud tyto úkony za neodkladné, a to poukazem na důležitost důkazů, tak i na možnost jejich eventuálního zničení či ukrytí osobami podezřelými. Stejně tak je v napadených rozhodnutích popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedených trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše vyřčené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti.

11. Ohledně námitky týkající se výzvy podle § 78 trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že podle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 26. 6. 2019 č. j. GŘC-208-314/TČ-2018-835130 byl se stěžovatelem proveden výslech podle § 84 trestního řádu, během kterého byl rovněž vyzván, aby uvedl, zda se v předmětných nemovitostech nacházejí v tomto usnesení výše specifikované věci důležité pro trestní řízení. Stěžovatel odmítl vypovídat, na výzvu policejního orgánu tudíž nereagoval. Nadto, je třeba zdůraznit, že povinnost k vydání věci podle § 78 dopadá na jiné postupy orgánů činných v trestním řízení, než na domovní prohlídky, čemuž ostatně odpovídá i systematické zařazení v trestním řádu. Okolnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle § 78 trestního řádu (ani podle jiných, stěžovatelem blíže nespecifikovaných, ustanovení) ještě nezakládá nezákonnost domovní prohlídky. Je totiž na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek § 2 odst. 5 věty první trestního řadu a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, jež mu trestní řád nabízí. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl rovněž řádně poučen podle § 85 odst. 1 a § 85a odst. 2 trestního řádu (viz poslední odstavec napadeného příkazu).

12. K zásadě přiměřenosti podle § 2 odst. 4 trestního řádu Ústavní soud vzhledem k všemu výše uvedenému pouze dodává, že není-li postup orgánů činných v trestním řízení zcela jednoznačně excesivní, není na Ústavním soudu, aby přiměřenost postupu orgánů činných v trestním řízení ex post a bez znalosti všech aspektů probíhajícího trestního řízení blíže přezkoumával.

13. Námitky, kterými stěžovatel brojí proti provedení prohlídky v prostorách, které údajně neužívá stěžovatel, nýbrž společnosti A, a B (a související námitka, že zástupci uvedených společností nebyli před provedením prohlídky vyslechnuti), jsou nepřípustné. Předně jimi stěžovatel brojí nikoli proti napadenému příkazu k domovní prohlídce, nýbrž proti způsobu realizace domovní prohlídky. Způsob provedení domovní prohlídky však sám o sobě nemůže mít vliv na to, zda samotný příkaz k jejímu provedení byl vydán v souladu se zákonem, resp. zda jeho samotným vydáním došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což by mohlo představovat důvod pro jeho zrušení Ústavním soudem. Za druhé se tyto námitky týkají případných práv zmíněných společností, nikoli stěžovatele. Ústavní stížností se stěžovatel nemůže domáhat ochrany jiných než vlastních základních práv a svobod.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru