Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 277/99Nález ÚS ze dne 09.10.2001K podmínce použití extenzivního a restriktivního výkladu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/aktivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/24 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.277.99
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání08.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 22 odst.8


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 277/99 ze dne 9. 10. 2001

N 144/24 SbNU 35

K podmínce použití extenzivního a restriktivního výkladu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě,o ústavní stížnosti stěžovatelů

1) A. K-ové, a 2) O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 8. 3. 1999, sp. zn. 37 Co 925/96, 37 Co 547/98, a proti

rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8. 1996,

čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního

soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 6. 1998, čj. 5

C 1018/93-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu

ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn.

37 Co 925/96, 37 Co 547/98, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru

nad Sázavou ze dne 16. 8. 1996, čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení

s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze

dne 10. 6. 1998, čj. 5 C 1018/93-47, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla 8.

6. 1999 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozsudků.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8.

1996, čj. 5 C 1018/93-26, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze

dne 10. 6. 1998, čj. 5 C 1018/93-47, bylo rozhodnuto o zamítnutí

návrhu, kterým se stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy

navrhovatelé) domáhali, aby stavba vepřína na p. č. st 140 - zast.

pl. v k. ú. a obci Netín byla převedena do jejich vlastnictví dle

§ 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

Mělo se jednat o vypořádání zbytku transformačního podílu ve výši

Kč 831.935,--, resp. ke dni soudního projednávání sníženého o Kč

19.050,-- na Kč 812.885,--.

Stěžovatelé se domnívají, že v řízení před obecnými soudy

došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Zejména došlo

k porušení jejich práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95

Ústavy České republiky, jenž stanoví, že soudce je při rozhodování

vázán zákonem. Oba soudy vyložily podle stěžovatelů ustanovení §

22 odst. 8 zákona o půdě natolik restriktivně, že šlo o výklad

v rozporu se zákonem. Tím došlo i k porušení čl. 80 Ústavy České

republiky (z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má na mysli

patrně čl. 90 Ústavy České republiky), protože zákonem stanoveným

způsobem nebyla poskytnuta ochrana právům stěžovatelů, jakož

i k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"), který každému zajišťuje právo, aby

jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem. V této souvislosti

poukázali stěžovatelé na to, že dobu tří let do vynesení rozsudku

okresního soudu nepovažují, přes všechny objektivní okolnosti, za

"přiměřenou lhůtu".

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp.zn. 5 C 1018/93, z něhož

zjistil :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vzal za prokázané, že

navrhovatelé mají nevypořádané nároky majetkového podílu dle zák.

č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání

majetkových nároků v družstvech a odpůrce vlastní stavbu vepřína

na stav. parcele č. 140 v k. ú. N. Budova jako celek stojí

2zčásti na pozemku navrhovatelů ve výměře 697 m, druhá část

pozemku je ale v podílovém spoluvlastnictví manželů N., ve

2výměře 522 m. Soud vyslovil právní názor, že s ohledem na dikci

§ 22 odst. 8 zákona o půdě není možné, aby rozhodl o převodu

stavby vepřína navrhovatelům, neboť nevlastní celý pozemek,

a žalobu zamítl.

Stěžovatelé podali proti rozsudku okresního soudu odvolání ke

Krajskému soudu v Brně. Ten výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí

soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Doplnil dokazování

a zjistil, že ZD N. v likvidaci odprodal předmětný vepřín

A. N., a. s., kupní smlouvou ze dne 16. 3. 1998. Navrhovatelé

podali proti této smlouvě žalobu na určení, že vlastníkem vepřína

je ZD N. v likvidaci.

Soud dovodil, že jsou dány podmínky k rozhodnutí, aby soud na

návrh vlastníka pozemku mohl rozhodnout o převodu stavby

vlastníkovi pozemku, a to za předpokladu, že má nevypořádané

nároky na náhradu dle zákona o půdě nebo podle zákona č. 42/1992

Sb. Nárok musí dosáhnout nejméně 50 % ceny stavby. Z hlediska

právního posouzení uvedl, že vychází ze stanoviska

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995,

čj. Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek pod č. 16, ročník 1996, které respektuje jazykový

výklad § 22 odst. 8 zákona o půdě. Možnost rozhodnutí soudu

o uložení povinnosti převést stavbu na vlastníka pozemku se nemůže

týkat jen spoluvlastnického podílu, jde tu o návrh svého druhu,

vztahující se na celek, nikoli pouze na podíl ve věci.

Rozsudky obou obecných soudů napadli stěžovatelé

projednávanou ústavní stížností. Zastávají v ní stanovisko, že

právní názor obou soudů není správný. Argumentují rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 331/96,

jenž řeší analogický právní problém. Citovaný rozsudek Nejvyššího

soudu dle jejich mínění respektuje jazykový výklad § 22 odst. 8

zákona o půdě. Jazykový výklad naopak nerespektuje stanovisko

Nejvyššího soudu ČR z 19.12.1995, o které se opírají rozhodnutí

obecných soudů. Stěžovatelé pokazují i na to, že závěr odvolacího

soudu není vyargumentován, takže je obtížné ho vyvrátit.

Stěžovatelé se domnívají, že právní teorie a praxe nezná jen

jazykový výklad, a současně uvádějí, že v souladu s citovaným

rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1997 "§ 22 odst. 8

zcela nevylučuje, aby soud vyhověl žalobě na vyslovení převodu

vlastnictví ke stavbě na vlastníka pozemku, i když stavby stojí na

pozemcích více vlastníků; soud zde musí posuzovat vše

s přihlédnutím ke stanovisku dalších vlastníků pozemků

a k možnostem účelného využití pozemků a stavby na nich zřízené,

jakož i k dalším okolnostem věci". Stěžovatelé údajně jednají se

spoluvlastníky menší části pozemku, na němž stavba stojí. Tito

spoluvlastníci nejsou proti převodu stavby a ve prospěch tohoto

názoru svědčí i hledisko účelného využití pozemků a stavby.

Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení Krajský soud v Brně

a Okresní soud ve Žďáře, aby se k projednávané ústavní stížnosti

vyjádřily.

Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění rozsudku ze

dne 8. 3. 1999, sp. zn. 37 Co 925/96 a 547/98. Okresní soud ve

svém vyjádření odkázal na právní rozbor obsažený v rozsudku

s tím, že použitý výklad ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě

není v rozporu se zákonem a nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1

Listiny, ani čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ve věci bylo

rozhodnuto v přiměřené lhůtě a nedošlo k porušení čl. 80 (správně

"čl. 90") Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy.

ZD N. se s odvoláním na ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

vzdal postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud

soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

Ústavy ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně

opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými

soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí

z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně

zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě

k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném

případě došlo.

Jádrem posuzované ústavní stížnosti je výklad ustanovení §

22 odst. 8 zákona o půdě v tom smyslu, zda vylučuje či nevylučuje

převedení stavby na vlastníka pozemku, který nevlastní pozemek pod

celou stavbou. Právní praxe a soudní judikatura není v tomto

ohledu jednotná. Krajský soud v Brně zaujal negativní stanovisko

a svůj právní názor opřel o stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze

dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, a zdůvodnil své rozhodnutí

jak uvedeno shora.

Oproti tomu pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.

1997, sp. zn. 2 Cdon 331/96, uvádí, že citované ustanovení zákona

o půdě nevylučuje zcela, aby soud vyhověl žalobě na vyslovení

převodu vlastnictví ke stavbě na vlastníka pozemku, i když stavba

stojí na pozemcích více vlastníků. Podle uvedeného rozsudku

Nejvyššího soudu musí soud vždy věc posuzovat s přihlédnutím

ke stanovisku dalších vlastníků pozemku a k možnostem účelného

využití pozemků a stavby na nich zřízené, jakož i k dalším

okolnostem věci. Nejvyšší soud dále uvádí, že v takových případech

musí soud dbát, aby jeho rozhodnutí vedlo ke spravedlivému

vypořádání vztahů mezi účastníky, jakož i přihlížet k oprávněným

zájmům těch vlastníků pozemků, kteří nejsou účastníky řízení. Soud

proto vždy musí věc posuzovat s přihlédnutím ke stanovisku dalších

vlastníků pozemků a k možnostem účelného využití pozemků a stavby

na nich zřízené, a také k rozsahu, v němž žalobce vlastní pozemek,

na němž stavba stojí. Pokud soud po zvážení všech okolností věci

dospěje k závěru, že převod stavby vlastníkovi pozemku povede ke

spravedlivému vyrovnání vztahů mezi účastníky a nezpůsobí újmu

ostatním vlastníkům pozemků, na kterých stavba stojí (a na jejichž

právním postavení se tedy nic nezmění), může žalobě vyhovět

i v případě, že stavba není plně umístěna pouze na pozemku

žalobce.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného

postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého

a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci

aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek

přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,

neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na

spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli

důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého

procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který

je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce

souladný (nález ve věci Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 21, vydání

1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.121/1996 Sb., či nález ve

věci III. ÚS 86/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 11, č. 79, s. 225).

Ustanovení § 22 odst. 8 věta první zákona o půdě stanoví:

"Je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické

osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve

vlastnictví státu, a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na

poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového

podílu dle zákona č. 42/1992 Sb., ve výši nejméně 50 % ceny stavby

vůči vlastníkovi stavby, může na návrh vlastníka pozemku

rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku."

K dispozici jsou dva výklady, oba shodou okolností provedené

Nejvyšším soudem ČR. Starší z nich (z r. 1995) je zužující, kdežto

výklad pozdější (z r. 1997) rozšiřující. Je třeba předeslat, že

oba výklady zřejmě respektují pravidla jazykového výkladu, neboť

uvedené ustanovení hovoří o "vlastníkovi pozemku" bez jakékoli

další specifikace. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady,

z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit

ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak

úvaze teleologické (viz V. Knapp: Teorie práva. Praha,1995, str.

170). Ústavní soud připomíná, že primární ratio legis zákona

o půdě figuruje v prvním odstavci preambule zákona č. 229/1991 Sb.

Účelem tohoto zákona je "zmírnit následky některých majetkových

křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku

v období let 1948 až 1989", tedy alespoň v určité míře reparovat

následky porušení základních práv vlastníků v období totality.

Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní: zákon

o půdě je třeba vykládat tak, aby jeho aplikací bylo možno

dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd).

Ústavní soud se v této souvislosti odvolává na svou ustálenou

judikaturu, podle níž, jestliže zákonodárce z pochopitelných

důvodů nemohl přistoupit k odstranění všech nezákonností a křivd,

pak alespoň v těch případech, kdy k restituci přistoupil, nelze

práva restituentů interpretovat zužujícím způsobem (srov. např.

rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 435/98). Ústavní soud

mimo to shledává neobvyklým, že krajský soud podpořil starší

právní názor v konkurenci s názorem pozdějším, což je v rozporu

s obecnou zásadou právní, podle níž při výběru dvou právních

názorů téhož subjektu má dostat přednost stanovisko pozdější.

Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé nejsou

aktivně legitimováni k podání žaloby na převedení vlastnictví

stavby do vlastnictví navrhovatelů, porušily tím ústavně zaručená

práva stěžovatelů na rovné zacházení vyplývající z čl. 1 a čl. 3

odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu vyplývající

z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde

o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich

systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články

v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci

došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně

garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1

písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru

Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti dle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená

rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil, aniž by považoval za nutné zabývat se dalšími argumenty

stěžovatelů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru