Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2765/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkCena
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2765.10.1
Datum podání23.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2765/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů A. L. F. a E. T. A. L., obou zastoupených JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2010, č. j. 22 Cdo 1680/2010-176, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 18 Co 466/2009-126, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 8. 2009, č. j. 16 C 93/2008-103, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a J. M. st., J. M. ml. a M. M., všech zastoupených Mgr. Janem Ludvíkem, advokátem, se sídlem kanceláře ul. 28. října, 370 01 České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3. Uvedli, že v nich spatřují porušení čl. 2, odst. 3 a 4, čl. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), a čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou, zda ústavní stížnost směřuje také proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, a tedy zda je stížnost přípustná. V petitu návrhu není totiž toto rozhodnutí uvedeno, ač jde o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje, a oni tohoto prostředku využili. Ústavní soud zde vzal do úvahy závěry Evropského soudu pro lidská práva, vyslovené např. v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR, kde dovodil, že by bylo příliš formalistické přihlížet pouze k formulaci petitu návrhu a nebrat zřetel na obsah podání. Protože stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu v textu svého podání zmiňují, text tohoto rozhodnutí k ústavní stížnosti připojili a výslovně v textu ústavní stížnosti uvedli, že všemi shora uvedenými rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do jejich ústavně zaručených práv, Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost za včas podanou, neboť byla podána v zákonem stanovené lhůtě po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelů.

V řízení před obecnými soudy vystupovali stěžovatelé v postavení žalovaných a vedlejší účastníci v postavení žalobců. Předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 619 na pozemku parc. č. 1162 a k pozemku parc. č. 1162 v kat. území Žižkov. Stěžovatelé vlastnili jednu ideální čtvrtinu a vedlejší účastníci každý rovněž po jedné ideální čtvrtině. Se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví stěžovatelé souhlasili, spor byl veden o výši náhrady. Stěžovatelé požadovali částku 5 mil. Kč, zatímco vedlejší účastníci na vypořádání navrhovali částku 4.250.000 Kč. Stěžovatelé argumentovali tím, že požadovaná cena jim byla při řádně učiněné nabídce na prodej předmětného spoluvlastnického podílu nabídnuta firmou E-Centrum, a. s., a tuto skutečnost dokládali především smlouvou o budoucí kupní smlouvě, kterou s nimi uvedená firma uzavřela a rovněž svědectvím předsedy jejího představenstva. Naproti tomu vedlejší účastníci dokládali jimi navrhovanou cenu znaleckým posudkem firmy KOPREA - znalecký ústav, spol. s r. o., z roku 2007. Soud prvního stupně za této situace ke zjištění obecné ceny nechal vypracovat znalecký posudek, kterým byla cena určena částkou 4.390.000 Kč a z této částky vyšel při stanovení ceny podílu na uvedených nemovitostech, takže uložil zaplatit každému ze dvou spoluvlastníků, kteří podíl získali do vlastnictví, částku 2.195.000 Kč.

S tímto rozhodnutím nebyli spokojeni stěžovatelé, kteří napadli výrok o vypořádacím podílu a výrok o náhradě nákladů řízení, ale ani vedlejší účastníci, kteří napadli výrok o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé zejména uvedli, že vzhledem k existenci zákonného předkupního práva učinili ve vztahu k vedlejším účastníkům nabídku na odkup podílu na nemovitostech za cenu, která jim byla reálně nabídnuta. Kromě toho nesouhlasili s tím, že cena byla stanovena podílem, ale solidárně, a poukázali na to, že způsob vypořádání neodpovídá velikosti stávajících podílů vedlejších účastníků. Dále nesouhlasili se soudem stanovenou lhůtou splatnosti náhrady, kterou považovali za nepřiměřeně dlouhou. Odvolací soud ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že se v tomto směru se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Výrok o náhradě nákladů řízení zrušil proto, že jím nebylo rozhodnuto o všech nákladech řízení, a dále vytkl obvodnímu soudu nesprávný postup při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém zpochybnili soudem určenou výši obvyklé ceny s poukazem na to, že v daném případě nebyl důvod určovat cenu znaleckým posudkem, neboť cena byla určena reálnou nabídkou zájemce o koupi uvedeného podílu. Dovolací soud dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v textu odůvodnění svého rozhodnutí citoval.

Stěžovatelé poté, co v ústavní stížnosti vyložili obsah všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, uvedli, že napadenými rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do jejich ústavou chráněných práv. Zopakovali argumentaci, kterou uplatnili v řízení před obecnými soudy a zejména akcentovali podle jejich názoru nadbytečné provedení znaleckého posudku, neboť v řízení bylo prokázáno nabídkou firmy E-Centrum a. s., že reálná cena spoluvlastnického podílu, která byla předmětem sporu, je jimi požadovaná částka 5 mil. Kč. Uvedli, že postup obecných soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94, ve kterém byl vysloven závěr, že výše přiměřené náhrady za přikázání spoluvlastnického podílu do vlastnictví ostatním podílovým spoluvlastníkům musí představovat cenu, za niž by bylo možno věc prodat.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili vedlejší účastníci a předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 3, který ve věci rozhodoval.

Vedlejší účastníci prostřednictvím svého právního zástupce poukázali na to, že stěžovatelé v zásadě opakují své argumenty uplatněné před obecnými soudy, na které již v předchozích řízeních reagovali. Proto svoji předchozí argumentaci ve svém vyjádření stručně shrnuli a podpořili ji odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Uvedli, že stěžovatelé zcela chybně interpretují nález sp. zn. III. ÚS 102/94, jímž bylo obecným soudům vytknuto určování výše přiměřené náhrady podle cen určených znalcem podle cenového předpisu.

K ústavní stížnosti se dále vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 3. Uvedl, že stěžovatelé opakují svoji argumentaci, se kterou se v řízení podrobně vypořádal. K výkladu pojmu "přiměřená náhrada" uvedl, že vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ke stěžovateli uvedenému nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 se vyslovil v tom smyslu, že ze strany stěžovatelů jde o jeho nesprávnou interpretaci.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn.16 C 93/2008, s jehož obsahem se podrobně seznámil.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svá stanoviska, která uplatnili v řízení před obecnými soudy, a na Ústavním soudu se ve skutečnosti domáhají přehodnocení jejich závěrů, které se opírají o výklad podústavního práva. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Obecné soudy správně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94, o který se opírá již dlouholetá a ustálená judikatura obecných soudů. K argumentaci stěžovatelů jen na okraj nutno poznamenat, že nabízená cena není reálnou cenou. Tou se stává teprve tehdy, je-li skutečně realizována, což se v tomto případě nestalo, ačkoliv převodu nic nebránilo. Smlouva o budoucí kupní smlouvě takovou realizací není. Obecný soud proto neměl jinou možnost, než určit obvyklou cenu s použitím standardních důkazních prostředků.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjmenovávají celou řadu ustanovení Ústavy ČR a Listiny, ale již nekonkretizují, kterými kroky obecných soudů mělo dojít k jejich porušení. K tomu Ústavní soud poznamenává, že řízení o ústavní stížnosti není ovládáno zásadou vyšetřovací, ale je povinností účastníků řízení rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat. Proto také musí být účastník řízení v řízení o ústavní stížnosti povinně zastoupen advokátem. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st.1/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str.471), "...smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, což Ústavní soud ověřil, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru