Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2763/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní rozhodnutí
kulturní památka
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2763.20.1
Datum podání24.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

20/1987 Sb., § 8


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2763/20 ze dne 29. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky KRPA INVESTMENT, a. s. se sídlem Plzeň, Zahradní 173/2, zastoupené JUDr. Simonou Kasperovou, advokátkou se sídlem Schwantnerova 899, Trutnov, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2020, č. j. 9 As 129/2020-30 a Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020, č. j. 8 A 103/2015-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny a rovněž jejich postupem a rozhodnutími došlo k porušení principů spravedlnosti a spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny.

2. Ve správním řízení stěžovatelka, jako majitelka stavby v areálu bývalé papírny Piette v Plzni, usilovala o zrušení prohlášení souboru nemovitostí za kulturní památku podle § 8 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Ministerstvo kultury její žádosti nevyhovělo, ministr kultury posléze zamítl rozklad a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Závěry plynoucí ze správního řízení lze stručně shrnout tak, že stěžovatelka neprokázala mimořádně závažné důvody pro zrušení prohlášení za kulturní památku. Stav památkového souboru se od rozhodnutí o prohlášení za kulturní památku nezměnil, což vyplynulo z provedeného místního šetření prvostupňovým správním orgánem. Stěžovatelka konečně neprokázala ani nesprávnost postupu při prohlášení za kulturní památku, a její žádosti proto nemohlo být ve správním řízení vyhověno.

3. Proti závěrům správního řízení brojila stěžovatelka před správními soudy. Městský soud v Praze neshledal rozhodnutí vydaná ve správním řízení za nezákonná nebo nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Ke stejnému závěru posléze dospěl i Nejvyšší správní soud, za podstatné přitom považoval, že stěžovatelka v závěru ve shodě se správními orgány namítá nezměněné okolnosti od doby, kdy byly vybrané stavby bývalé papírny prohlášeny za památku, resp. památkový soubor. Se stěžovatelkou vznesenými námitkami se tak vypořádaly správní orgány již v řízení o prohlášení papíren za kulturní památku a nezměněné okolnosti svědčí o neexistenci mimořádných důvodů pro vynětí z památkové péče. Všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, a Ústavní soud proto na jejich obsah toliko ve stručnosti odkazuje.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznesla námitky, které uplatnila v průběhu řízení před správními soudy, neboť se domnívá, že s její argumentací se správní soudy vůbec nevypořádaly, event. tak neučinily dostatečně. Zdůraznila, že v řízení o prohlášení za kulturní památku vydalo Ministerstvo kultury své rozhodnutí 19. 12. 2012, následně je 30. 12. 2012 odeslalo do datové schránky stěžovatelky. Ta se bránila rozkladem, který byl shledán (o den) opožděným. Prvostupňové rozhodnutí v řízení o prohlášení za kulturní památku zřejmě ministerstvo zaslalo účelově v čase vánočních dovolených, kdy datové schránky nebyly vybírány denně, a došlo tak k doručení rozhodnutí do datové schránky fikcí.

5. V nynější linii řízení tak stěžovatelce nezbylo než stavět svou argumentaci na existenci důvodů pro vynětí z památkové péče, s čímž se správní orgány i soudy vypořádaly ryze formalisticky s odkazem na to, že nedošlo ke změně okolností od doby, kdy byly stavby za památku prohlášeny. Rovnost v právech byla dle stěžovatelky správními orgány porušena v tom, že méně významný areál papíren byl prohlášen za památkový soubor, zatímco jiné, regionálně významnější objekty jsou chráněny toliko jednotlivě (v případě jednotlivých staveb). Správní soudy rezignovaly na přezkoumatelnost a logickou a argumentační provázanost svých rozhodnutí, rovněž rezignovaly na hledání spravedlivého řešení. Stěžovatelka přitom odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se omezení vlastnického práva prohlášením nemovitosti za kulturní památku a znakům kulturní památky podle § 2 zákona o památkové péči (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52 a ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192).

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

11. Podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči může Ministerstvo kultury "z mimořádně závažných důvodů prohlášení věcí nebo stavby za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní památky". Stěžovatelka se jako vlastník dotčených nemovitostí na správní soudy de facto obrátila s požadavkem přezkumu důvodů prohlášení věci za kulturní památku. V nynější procesní linii řízení se ovšem správní soudy mohou zabývat toliko existencí důvodů pro odnětí památkové ochrany dotčeným nemovitostem. Není tak přezkoumáváno rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku podle § 8 zákona o státní památkové péči. Skutečnost, že se stěžovatelka snaží posloupnost samostatných řízení prolomit a na svou procesní situaci nahlíží jako na subjektivně nespravedlivou, ještě nečiní její ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

12. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.

13. Podle stěžovatelkou citovaného rozhodnutí správních soudů je za mimořádně závažný důvod pro zrušení prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu výše citovaného § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči "možno považovat i posun v oblasti poznání vlastností věci, která je kulturní památkou, pokud posun v oblasti tohoto poznání vyvrátí, že tato věc v současné době naplňuje znaky památky uvedené v § 2 tohoto zákona" (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192). Onen "posun v oblasti poznání však správní orgány v případě dotčených nemovitostí neshledaly. Na základě provedeného místního šetření naopak dospěly k závěru, že stav areálu papíren je od stavu v době prohlášení souboru za kulturní památku nezměněn. Skutečnosti svědčící o opaku stěžovatelka v řízení před správními orgány ani nepřednesla a existenci mimořádně závažných okolností pro vynětí z památkové péče neprokázala. Správní soudy se v souladu s citovanou judikaturou rovněž zabývaly i situací, v níž by například dotčená stavba nikdy nenaplňovala podmínky prohlášení věci za kulturní památku, tyto důvody kasační soud ve shodě s městským soudem rovněž neshledal. Za této situace je i podle Ústavního soudu racionální závěr obecných soudů, že stěžovatelčině žádosti ve správním řízení nemohlo být vyhověno.

14. Stěžovatelka rovněž namítala v podstatě nedostatečné vypořádání námitek, zejm. v případě rozsudku kasačního soudu. Ten se s nimi však dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění obou rozsudků přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces a obě rozhodnutí logicky a srozumitelně osvětlují, proč námitkám stěžovatelky nemohly vyhovět. K tomu lze konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/19 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/11 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009].

15. Správní soudy se s argumentací stěžovatelky vypořádaly precizním a ústavně konformním způsobem, Ústavní soud do jejich rozhodnutí neshledal důvod zasahovat. Jak stěžovatelce zdůraznily již správní soudy, prohlášení věci za kulturní památku představuje omezení vlastnického práva, ke kterému ale dochází ve veřejném zájmu.

16. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 11, čl. 1 ani čl. 36 Listiny.

17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru