Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2760/07 #2Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
Restituce
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2760.07.2
Datum podání24.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

138/1945 Sb., § 1 odst.1

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

99/1963 Sb., § 135 odst.1, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2760/07 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelů 1) J. Č., 2) M. Š., 3) E. Ř., 4) J. H., 5) H. P., 6) P. R. 7) P. Ř., společně zastoupených JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2005 č. j. 11 C 284/2005-146 (správně sp. zn. 11 C 284/2004-146), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2006 č. j. 30 Co 7/2005-178 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2111/2006-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2007, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedený rozhodnutí obecných soudů. Tvrdili, že v řízení před obecnými soudy byla porušena ustanovení čl. 96 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

II.

Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 C 284/2004, z něhož zjistil následující:

Stěžovatelé se žalobou ve smyslu ustanovení § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 151/2002 Sb.(dále jen "o. s. ř."), domáhali určení, že jsou vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí s tím, že v tomto rozsahu bude nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Hradec Králové ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. PÚHK - 237/379/Mu-3. Tyto nemovitosti nebyly napadeným rozhodnutím správního orgánu vráceny stěžovatelům jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), v rámci restitučního správního řízení s poukazem na to, že přešly do vlastnictví státu na základě výměru Okresního národního výboru v Hradci Králové ze dne 7. 2. 1948 č. j. 34.146/48 vydaného podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy s tím, že právní předchůdkyně stěžovatelů paní M. Č. se provinila proti národní cti svým postojem a jednáním v době německé okupace a byla za to potrestána. Podle správního orgánu tedy nebyl nalezen restituční důvod pro vydání věcí stěžovatelům podle § 6 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatelé v žalobě tvrdili a v řízení se snažili prokázat, že na jejich straně je dán restituční důvod přinejmenším podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, a popírali, že by se M. Č. provinila proti národní cti.

Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2005 č. j. 11 C 284/2005-146 (správně sp. zn. 11 C 284/2004-146), žalobu stěžovatelů zamítl. Soud prvého stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě shora uvedeného výměru Okresního národního výboru v Hradci Králové, a to právě z důvodu, že právní předchůdkyně stěžovatelů byla nálezem trestní nalézací komise Okresního národního výboru v Hradci Králové ze dne 7. 11. 1946 sp. zn. T-160/46 a jej potvrzujícího rozhodnutí trestní odvolací komise Krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1949 uznána vinnou z provinění proti národní cti podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, jehož se dopustila tím, že v době zvýšeného ohrožení republiky, tj. v době okupace, propagovala a vychvalovala nacismus, pěstovala společenské styky s Němci, resp. s osobami s těmito sympatizujícími v míře přesahující nezbytné nutnosti a urážela svými výroky a svým počínáním české obyvatelstvo, a naproti tomu byla zproštěna obvinění v tom rozsahu, že se měla ucházet o hospodářské výhody u německých úřadů. Ačkoli se podle soudu prvého stupně nepodařilo dohledat důkaz samotným nálezem trestní komise ani rozhodnutím odvolacího orgánu, nebylo podle soudu prvého stupně pochyb o tom, že nález trestní komise existoval a byl právní předchůdkyni doručen, neboť ta proti němu podala dne 21. 11. 1946 prostřednictvím advokáta JUDr. N. odvolání (čl. 123 soudního spisu), a nebylo pochyb ani o tom, jak bylo její odvolání vyřízeno, když uvedené bylo prokázáno písemným vyrozuměním o rozhodnutí trestní odvolací komise Krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1949 č. j. 74/1949-TOK včetně zápisu o přijetí takového rozhodnutí (čl. 86, 87, 91, 94 a 95 soudního spisu). S poukazem na § 245 o. s. ř. v návaznosti na § 135 odst. 1 o. s. .ř. soud prvého stupně konstatoval, že i když není vázán skutkovým stavem tak, jak jej správní orgány zjistily, je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, toto rozhodnutí musí respektovat, nemůže jej v tomto řízení měnit, ani jinak nahrazovat. Pokud tedy nebyla předmětná rozhodnutí trestních orgánů např. formou mimořádných opravných prostředků či jinak dále změněna či zrušena, soud je povinen z nich vycházet jako z rozhodnutí stále existujících, konečných a věcně správných. Tento závěr tedy nemohl být podle názoru soudu prvého stupně změněn ani dalším dokazováním v tomto směru provedeném, zejména výslechy svědků a listinnými důkazy, přestože z nich vyplývalo, že právní předchůdkyně stěžovatelů se hlásila k české národnosti, byla v místě bydliště oblíbená a aktivní členka Sokola, nad rámec nutnosti a obvyklosti nijak zvlášť německé okupanty nepodporovala, nepěstovala s nimi styky, ani nevychvalovala nacismus, spíše naopak, ovšem přesto soud ani nemohl přehlédnout obsah protokolu o výslechu svědkyň M. L. a vyjádření B. K. (čl. 62 a 67 soudního spisu). Soud k námitkám stěžovatelů dále konstatoval, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl spolu se všemi ostatními dekrety dodatečně schválen Prozatímním národním shromážděním republiky Československé ve formě ústavního zákona ze dne 28. 3. 1946 č. 57/1946 Sb. a nebyl následně žádným zákonem předepsaným způsobem zrušen, takže je součástí právního řádu České republiky a na postup podle něj nelze pohlížet jako na postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Soud prvého stupně proto dospěl k závěru, že provedené konfiskační řízení nebylo možné hodnotit jako politickou perzekuci.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 7. 3. 2006 č. j. 30 Co 7/2005-178 tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry s tím, že tyto jsou také v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, zejména pak s rozsudkem ze dne 13. 11. 1997 č. j. 3 Cdon 676/96-127 (viz jeho str. 7, druhý odst.). Odvolací soud podle svých slov pro úplnost uvedl, že nulitu rozhodnutí o provinění M. Č., namítanou stěžovateli v odvolání, neshledal.

Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé napadli také dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2111/2006-210 bylo předmětné dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že byť v jiné věci stěžovatelů, byla již stěžovateli nastolená konkrétní otázka v dovolacím řízení řešena (viz výše citovaný zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 1997 č. j. 3 Cdon 676/96-127), a rozsudek odvolacího soudu je s tímto řešením v souladu. Dovolací soud proto neshledal, že by po 25. 2. 1948 došlo ve vztahu k původní vlastnici předmětných nemovitostí k persekuci nebo postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva - naopak rozhodnutí vydaná po tomto datu byla v trestním řízení podle dovolacího soudu pro M. Č. příznivější.

III.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s hodnocením dané věci obecnými soudy. Namítali, že obecné soudy stále vycházely ze skutečnosti, že jejich právní předchůdkyně M. Č. byla trestní komisí uznána vinnou za své postoje v době okupace, a právě proto došlo k řádnému správnímu řízení o konfiskaci jejího majetku. Právní názor obecných soudů, že jsou ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázáni rozhodnutím o provinění právní předchůdkyně stěžovatelé označili za nesprávný. Všechny soudy takto braly provinění M. Č. jako prokázané a zákonné a zcela se vyhýbaly podstatě věci, tj. jestli se skutečně provinila či nikoli. Podle stěžovatelů bylo v rámci řízení před pozemkovým úřadem i okresním soudem přitom provedeno množství důkazů, které závěr o provinění M. Č. nepochybně vyvrátily. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé proto stručně shrnuli historii rodiny Č. i skutečnosti, které byly zjištěny v rámci dokazování, a tvrdili, že v případě M. Č. šlo nepochybně o politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská práva. Argumentace Nejvyššího soudu se vztahem k předchozímu rozsudku ze dne 13. 11. 1997 totiž nemohla podle stěžovatelů obstát, neboť ve věci došlo ke značnému posunu zejména v otázce skutkových zjištění. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelé poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94, kde se soud zabýval otázkou možného zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve smyslu politické perzekuce dle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, které lze podle názoru stěžovatelů aplikovat i na jejich případ, a dále poukázali na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 147/03 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnut a stanovisek svazek 38, pod č. 167), podle kterého případně zjištěné vady či nedostatky (chybějící listiny apod.) nemohou jít jednostranně k tíži restituentů. Připomenuli v této souvislosti okolnost, že se nepodařilo v řízení prokázat řádné doručení rozhodnutí trestní komise proti M. Č. a přesto se vycházelo z toho, že tomu tak bylo.

IV.

Provedenou lustrací a následnou komparací ústavních stížností projednávaných před Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatelé se již v rámci restitučních řízení přezkoumání závěrů obecných soudů před Ústavním soudem opakovaně domáhali, a to s obdobnou argumentací jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Zejména je třeba podotknout, že Ústavní soud shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1997 č. j. 3 Cdon 676/96-127, na který obecné soudy poukazují v nyní projednávané věci, přezkoumal v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 58/98. Ve svém usnesení ze dne 14. 4. 1998 přitom Ústavní soud nedospěl k závěru, že by dovolací soud právní otázku spočívající ve výkladu § 135 odst. 1 o. s. ř., upravující vázanost soudu rozhodnutím jiného orgánu, vyložil ve věci stěžovatelů v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a proto tehdy jejich návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Ve věci návrhu vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1219/08 rovněž v restituční záležitosti stěžovatelů pak Ústavní soud stál v podstatě v obdobné právní situaci jako v případě nyní projednávané ústavní stížnosti. Tehdy Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé si nastolením stejné otázky, kterou se již Nejvyšší soud zabýval - tedy otázky, která mohla být jen těžko považována za otázku zásadního právního významu - cestu meritorního přezkoumání své věci dovolacím soudem uzavřeli, čímž si nevyhnutelně odmítnutí svého dovolání pro nepřípustnost přivodili. Ústavního soud po přezkoumání věci uzavřel, že řízení před Nejvyšším soudem proběhlo zcela ústavně konformním způsobem a v této části ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jako návrh opožděně podaný.

Po zvážení argumentů obsažených v nyní projednávané ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nezbylo Ústavnímu soudu než dospět k totožnému závěru, tedy, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.

V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatelé soudům v podstatě vytýkali, že nesprávně vyhodnotily otázku splnění hmotně právních podmínek pro konfiskaci majetku jejich právní předchůdkyně, když nevzaly v úvahu jimi prokázanou skutečnost, že tato se žádného trestního provinění nikdy nedopustila a byla odsouzena neprávem. Dovolací soud vyšel při posuzování přípustnosti dovolání z toho, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v této věci a dovolání nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Protože otázka nastolená stěžovateli byla již v jiné jejich věci řešena a rozhodnutí odvolacího soudu bylo s tímto řešením v souladu, neshledal u napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl.

Lze uzavřít, že stěžovatelé způsobem, kterým v dovolání napadli rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřeli prostor, aby dovolací soud měl možnost případnou přípustnost dovolání uvážit. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatelů ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, jak bylo již výše uvedeno. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení soudů I. a II. stupně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatelů nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jim zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozují stěžovatelé.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru