Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 276/96Nález ÚS ze dne 22.10.1996K otázce svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkpetice
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/6 SbNU 271
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.276.96
Datum podání14.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 21, čl. 22, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 61 odst.6, § 61 odst.4 písm.c, § 61 odst.4 písm.e, § 64 odst.1

74/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 200m, § 58, § 250m


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 276/96 ze dne 22. 10. 1996

N 107/6 SbNU 271

K otázce svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K.

R., zastoupeného Mgr. M. Ř., advokátkou Advokátní kanceláře, B.,

proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 1996, sp. zn.

Ovs 42/96/Ha, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9.

1996, čj. ÚVK 300/1996, ve spojení s rozhodnutím Obvodní volební

komise Karlovy Vary, sp. zn. ObVK 1/96, za účasti Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Ústřední volební

komise, U obecního domu 3, Praha 1, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. Ovs

42/96/Ha, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9.

1996, sp. zn. ÚVK 300/1996, ve spojení s rozhodnutím Obvodní

volební komise Karlovy Vary, ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. ObVK

1/96, sezrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího

soudu ČR, jímž byl zamítnut návrh na registrování kandidáta K. R.,

ve volebním obvodu, sídlo K. V., a rozhodnutí Ústřední volební

komise a obvodní volební komise, odmítajícím přihlášku K. R.

k registraci pro nesplnění náležitostí, navrhovatel uvedl, že

napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva

a svobody, uvedené zejména v čl. 19 odst. 2; čl. 20 Ústavy

a článku 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítal,

že byly splněny všechny podmínky zák. č. 247/1995 Sb., o volbách

do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých

dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č.

247/1995 Sb." nebo "volební zákon"), i zák. č. 85/1990 Sb.,

o právu petičním, s tím, že neuvedení skutečnosti, že petiční

listiny jsou podepisovány v souvislosti s podporou kandidáta pro

volby do Senátu, je formálním požadavkem, který nemá zákonnou

oporu a je nelogický, jestliže jiné volby než volby do Senátu

neznají požadavek podpory petičními listinami u nezávislých

kandidátů. Stejně tak stěžovatel označil za formální

a postrádající zákonné opory požadavek, aby petiční listiny

obsahovaly datum.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace

obsažená v ústavní stížnosti nemůže nic změnit na správnosti

názorů uvedených v napadeném rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud

odkázal na ustanovení § 61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. a jeho

zařazení do oddílu třetího uvedeného zákona, z čehož pak dovodil

nutnost, aby petiční listina obsahovala označení, že podporuje

kandidaturu pro volby do Senátu Parlamentu České republiky s tím,

že jde o náležitost zásadní povahy a že se nelze spoléhat na to,

že volič z některých společenských a právních okolností může

dovodit, o jakou listinu vlastně jde. Vymezení účelu petiční

listiny, jak uvádí Nejvyšší soud, nepřesahuje rámec rozumných

a snadno splnitelných požadavků na její náležitosti a navíc

všechny ostatní předložené petiční listiny ve věcech rozhodovaných

Nejvyšším soudem v roce 1996 byly v tomto směru náležitě označeny.

Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že v záhlaví petičních listin

není konkretizováno, o jakého jde kandidáta. Naopak má Nejvyšší

soud za to, jak vyslovil v jiné věci, že neuvedení roku vzhledem

ke skutečnosti, že jde o první volby do Senátu Parlamentu České

republiky, není nezbytnou náležitostí petiční listiny ve smyslu

§ 61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. Ohledně údaje o členství

v politické straně nebo hnutí, kterým se v napadeném rozhodnutí na

rozdíl od Ústřední volební komise nezabýval, Nejvyšší soud

odcitoval právní názor vyjádřený v jiné věci, totiž že: "Přesný

způsob vyznačení požadovaných údajů o politické příslušnosti

v přihlášce k registraci ustanovení § 61 odst. 4 písm. c), e)

zákona č. 247/1995 Sb. nepředepisuje. Prováděcí vyhláška

Ministerstva vnitra ČR č. 74/1996 Sb. upravuje sice vzor

přihlášky, ani tento vzor však nestanoví jednotně způsob vyjádření

požadavku formulovaného v § 61 odst. 4 písm. c) a e) zákona.

Z toho je třeba vyvodit, že v přihlášce lze použít jakoukoliv

formulaci, ze které budou požadované údaje o politické

příslušnosti jednoznačně vyplývat. Pokud zákon č. 247/1995 Sb.

zavedl legislativní zkratku "politická strana", jako společné

označení politické strany a politického hnutí, a této zkratky poté

použil v ustanovení § 61 odst. 4 písm. c) a e) zákona pro

vyjádření povinnosti uvést příslušnost k určité politické straně

nebo politickému hnutí, nebo skutečnosti, že kandidát není členem

žádné politické strany ani politického hnutí, je nutno použití

téže legislativní zkratky v přihlášce k vyjádření údaje, pro který

zákon tuto zkratku zavedl, považovat za dostačující."

Ústřední volební komise ve svém vyjádření uvedla, že důvodem

pro odmítnutí přihlášky kandidáta byla skutečnost, že v záhlaví

nebyl uveden údaj o tom, že jde o volby do Senátu v roce 1996.

Dalším důvodem odmítnutí byl neúplný údaj o členství v politickém

hnutí, když jak v přihlášce tak, prohlášení se pouze uvádí, že

není členem žádné politické strany, což je formulace, kterou

nebylo možno považovat za jednoznačnou. Z uvedených důvodů bylo

konstatováno, že odmítavé rozhodnutí obvodní volební komise bylo

vydáno v souladu se zákonem.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není

součástí soustavy obecných soudů, nýbrž že je orgánem ochrany

ústavnosti, a jako takový vykonává pravomoci svěřené mu čl. 87

odst. 1 Ústavy ČR. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je

Ústavní soud oprávněn rozhodovat i o ústavních stížnostech proti

pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do

ústavně zaručených základních práv a svobod. Z uvedených důvodů

a v návaznosti na závěry čtvrtého senátu Ústavního soudu,

vyslovené v předcházejících rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 276/96;

sp. zn. IV. ÚS 275/96), se konstatuje, že předmětem zkoumání

Ústavního soudu je v dané věci otázka, zda napadenými rozhodnutími

došlo k porušení navrhovatelových základních práv a svobod,

zejména k porušení čl. 22 Listiny, podle kterého zákonná úprava

všech politických práv a svobod, její výklad a používání musí

umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil

v demokratické společnosti. Při zkoumání porušení čl. 22 nelze

proto volit formálně pozitivistické přístupy, neboť již samy

pojmy, jako je "svobodná soutěž politických sil", "demokratická

společnost", jsou pojmy zahrnující i aspekty vybočující z tohoto

formálně pozitivistického rámce. Dále je třeba zdůraznit, že

všechna politická práva a svobody jsou úzce spojeny s kategorií

odpovědnosti jako určujícího prvku demokratického politického

řádu. Je-li v čl. 1 Ústavy ČR zdůrazněna demokratická a právní

povaha našeho státu, založeného na úctě k právům a svobodám

člověka a občana, potom obrácenou stranou této demokratické

"mince" je nevyhnutelnost sociální a politické odpovědnosti

jednotlivců, politických stran, společnosti i státu. Vědomí takové

odpovědnosti je potom nezbytné i ve volebním procesu, kde

odpovědnosti jednotlivců, politických stran a koalic, a to nejen

za správnost a úplnost uváděných údajů, odpovídá odpovědnost

orgánů veřejné moci, aby při svém dohledu nad dodržováním právních

předpisů o volbách a stejně tak svým přístupem k aplikaci práva,

v daném případě zákona č. 247/1995 Sb., postupovaly v souladu

s účely a cíly demokratického právního státu. Jestliže tedy účelem

zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat svobodnou soutěž

politických sil (čl. 22 Listiny) a blíže upravit základní

politické právo volit a být volen (čl. 21 Listiny), v poměru

k nezávislým kandidátům, přičemž výkon těchto práv je podstatnou

náležitostí demokratického právního státu, pak skutečně s tím

důsledkem, že budou při interpretaci a aplikaci tohoto zákona

eliminovány formálně pozitivistické přístupy.

Dle ustanovení § 61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. k přihlášce

nezávislého kandidáta se připojí petice podporující jeho

kandidaturu, která musí být podepsána alespoň 1.000 oprávněných

voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, s uvedením

jejich jména, příjmení, rodného čísla a bydliště. Podpis pod

peticí nelze vzít zpět.

Z připojeného spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. Ovs

42/96/Hasch, jehož přílohou je i spis Ústřední volební komise,

Ústavní soud zjistil, že v dané věci Nejvyšší soud v návaznosti na

rozhodnutí Ústřední volební komise dospěl v napadeném rozhodnutí

k závěru, že text v záhlaví petice nezávislého kandidáta K. R.,

tj. navrhovatele, ve znění : "Níže uvedení voliči z volebního

obvodu č. 1, sídlo Karlovy Vary podporují kandidaturu nezávislého

kandidáta", není dostatečný, neboť vzbuzuje pochybnosti o účelu

petice, takže občan není jasným způsobem seznámen s tím, že

podporuje kandidaturu ve volbách vůbec , natož ve volbách do

Senátu Parlamentu ČR. Ústavní soud má pak naopak za to, že za

situace, kdy občané, kteří petici podepsali, se v ní ztotožnili

s označením voliči, navíc z volebního obvodu č. 1, sídlo Karlovy

Vary, objektivně určeného právním předpisem (přílohou k volebnímu

zákonu) pro volby do Senátu, a současně prohlásili, že podporují

kandidaturu nezávislého kandidáta K. R., s uvedením rodného čísla,

data narození, trvalého pobytu, povolání a státního občanství, je

tento projev z hlediska obsahu nezaměnitelný a dostatečný

i z hlediska zákonných požadavků citovaného ustanovení § 61 odst.

6, než aby bylo lze dovodit, jak mylně činí Nejvyšší soud, že je

dána pochybnost, zda vůbec jde o kandidaturu ve volbách, natož do

Senátu. Ze všech shora uvedených důvodů tak dospěl Ústavní soud

k závěru, že napadená rozhodnutí porušují čl. 22, čl. 21 spolu

s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, a proto nezbylo

než dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, Ústřední volební komise a obvodní volební

komise podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, zrušit.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud Ústřední volební

komise v odmítavém rozhodnutí zjistila i neúplnost údaje

o členství v politické straně či v politickém hnutí, a Nejvyšší

soud ČR se touto otázkou v předmětném rozhodnutí nezabýval, pak

ani Ústavnímu soudu nepřísluší její přezkoumání. Tato skutečnost

však nemůže být na újmu navrhovatele, který se ochrany práva

u Nejvyššího soudu ČR dovolal, a proto ji také Ústavní soud

považuje z hlediska svých závěrů o opodstatněnosti ústavní

stížnosti za právně irelevantní. Totéž platí i o rozhodnutí

obvodní volební komise, pokud zjistila neúplnost údajů týkajících

se data voleb, jestliže se jak Ústřední volební komise, tak

Nejvyšší soud touto otázkou ve svých rozhodnutích napadených

ústavní stížností navrhovatele nezabývaly.

Zcela na závěr se Ústavní soud dále zabýval i důsledky svého

nálezu, a to s ohledem na ustanovení § 64 odst. 1 volebního

zákona, podle kterého se může registrace kandidáta obvodní volební

komisí v případě, že k ní dojde na základě rozhodnutí Ústřední

volební komise o odvolání nebo na základě rozhodnutí soudu podle

zvláštního zákona, uskutečnit nejpozději do 30 dnů přede dnem

voleb.

Nutno v této souvislosti odpovědět na otázku, zdali se

uvedená lhůta týká i registrace následující po kasačním nálezu

Ústavního soudu.

Na tuto otázku odpovídá Ústavní soud záporně, totiž že lhůta

30 dnů se na registraci kandidáta následující po rozhodnutí

Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle

§ 200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. nevztahuje. Pro uvedený závěr

svědčí několik důvodů.

Nejvyšší soud rozhoduje podle § 200m o.s.ř. přímo

o zaregistrování kandidáta, a tudíž k registraci obvodní volební

komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí (obdobně jako

v případě rozhodnutí Ústřední volební komise). Naopak Ústavní soud

je při rozhodování o ústavních stížnostech podle § 72 a násl. zák.

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudem kasačním, nemá tudíž

pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány

veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci

(s výjimkou rozhodnutí týkajícího se jiného zásahu orgánu veřejné

moci podle § 82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.). Důsledkem

kasačního rozhodnutí Ústavního soudu je nové projednání přihlášky

a teprve po něm dochází k registraci obvodní volební komisí, navíc

předmětem zkoumání Ústavního soudu jsou pouze hlediska ústavnosti.

Jak jazykový výklad, tak i výklad e ratione legis dotčeného

ustanovení volebního zákona opodstatňují tedy závěr, že v něm

obsažená lhůta není podmínkou registrace následující po rozhodnutí

Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle

§ 200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že zákonodárce v § 64 odst. 1

uvedenou lhůtou pamatoval pouze na situaci následující po

rozhodnutí Nejvyššího soudu dle § 200m odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pro uvedený závěr svědčí i ta skutečnost, že poznámka 10) pod

čarou, vztahující se k ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona ve

slovech "nebo na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního

zákona", odkazuje na rozhodnutí podle §§ 58 a 200m o.s.ř., tedy

podle o.s.ř., a nikoliv na rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní

stížnosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní

soud je si přitom dobře vědom toho, že poznámky pod čarou nejsou

součástí právního předpisu, a že se tudíž jedná o informaci

k výkladu e ratione legis.

Z uvedených důvodů Ústavní soud poukazuje na povinnost

Ústřední volební komise projednat a obvodní volební komise

zaregistrovat přihlášku kandidáta v důsledku rozhodnutí Ústavního

soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle § 200m

odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to i po lhůtě 30 dnů přede dnem voleb.

Současně dlužno dodat, že z hlediska ústavního nutno považovat za

mezní termín registrace lhůtu garantující rovnost šancí

jednotlivých kandidátů, tj. lhůtu podle § 16 volebního zákona.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89

odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby, což

v projednávané věci znamená, že je věcí odpovědnosti orgánů

veřejné moci, aby je respektovaly.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 10. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru