Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 276/2000Usnesení ÚS ze dne 15.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.276.2000
Datum podání03.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 42a, § 123

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 276/2000 ze dne 15. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele T. P., zastoupeného advokátkou JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2000, čj. 16 Co 554/99-90, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. V. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 3. 5. 2000 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a tím porušil stěžovatelova základní práva dle čl. 90 Ústavy, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 1 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 282/92, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 6. 1994, čj. 9C 282/92-24, určil, že právní úkon, kterým I. P. (matka stěžovatele) darovala stěžovateli (v rozsudku označenému jako žalovaný) rodinný dům č.p. 236 v Praze 4 - K., V. ul., postavený na parcele č. 2262/2 o rozloze 117 m2, se zahradou č. 2261 o rozloze 772 m2, je vůči žalobci J. P. (otci stěžovatele) neúčinný. Stěžovatele dále zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce. Soud shledal žalobu důvodnou, když dospěl k závěru, že stěžovatel při náležité pečlivosti mohl poznat úmysl své matky zkrátit žalobce jako jejího věřitele. Vyšel ze skutečnosti, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů mezi rodiči stěžovatele trvalo 6 let a skončilo v roce 1991, kdy bylo stěžovateli 18 let. V té době mu už s ohledem na rozumovou vyspělost odpovídající jeho věku muselo být známo, že předmětem majetkového vypořádání jeho rodičů je mimo jiné i dům, ve kterém spolu s matkou a sestrou žili. Při náležité pečlivosti se stěžovatel s výsledkem tohoto řízení mohl seznámit při uzavírání darovací smlouvy, event. při podávání návrhu na její registraci, k němuž byl předmětný rozsudek připojen. Rovněž úmysl matky zkrátit žalobce, kterému měla na základě rozhodnutí soudu zaplatit částku 269.839,- Kč, vzal soud za jednoznačně prokázaný, když 6 dnů po nabytí právní moci rozsudku, dle kterého se stala výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti, tuto převedla na stěžovatele, a to ještě před uplynutím lhůty ke splnění dluhu vůči žalobci. O jejím úmyslu svědčí i extrémně krátká dvoudenní lhůta od sepsání smlouvy do podání návrhu na její registraci, přičemž smlouva byla zaregistrována téhož dne, kdy byl návrh na její registraci ke Státnímu notářství pro Prahu 4 podán. Předmětná nemovitost byla přitom jejím jediným majetkem.

Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 6. 3. 1996, č.j. 12 Co 380/95-61. Napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a náhradu nákladů řízení přiznal stěžovateli. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně o tom, že matka stěžovatele darováním nemovitosti měla v úmyslu zkrátit žalobce. Tím spáchala trestný čin poškozování věřitele, za což byla odsouzena. Přisvědčil i závěru soudu I. stupně, že žalovaný při náležité pečlivosti měl vědět, že předmětem majetkového vypořádání rodičů je rodinný dům s pozemky a že z rozsudku připojeného k darovací smlouvě musel zjistit, že matka žalobci dluží vysokou finanční částku. Dle jeho názoru však z těchto skutečností nelze dovodit, že stěžovatel při náležité pečlivosti poznal úmysl matky zkrátit žalobce jako věřitele, neboť po něm nelze požadovat obecné povědomí, že v případě nezaplacení dluhu matky ho lze uspokojit z výtěžku prodeje nemovitosti. Poukázal na to, že před rokem 1989 nebyl tento způsob exekuce častý a navíc žalobce stěžovatele o svém záměru podat návrh na výkon rozhodnutí neinformoval.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, čj. 2 Cdon 1224/97-83, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na to, že odvolací soud dospěl ke zjištění, že stěžovatel byl schopen při uzavření darovací smlouvy dne vzhledem k rozumové vyspělosti odpovídající jeho věku a zjištěnému zdravotnímu stavu při náležité pečlivosti zjistit výsledek řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, tj. že jeho matka nabyla vypořádáním do svého výlučného vlastnictví dům a pozemky značné hodnoty a že má ve lhůtě necelého měsíce žalobci z tohoto titulu zaplatit značnou částku. Z toho ovšem logicky vyplývá, že při této rozumové schopnosti, znaje špatnou finanční situaci matky, musel stěžovatel také poznat, že se darováním nemovitostí matka zbavuje možnosti tak vysokou finanční částku získat a uspokojit dluh žalobce. Dovolací soud poukázal na to, že zjištění odvolacího soudu o tom, že stěžovatel neměl obecné povědomí o tom, že dluh je možné uspokojit prodejem nemovitosti nebo půjčkou, k jejímuž poskytnutí je nezbytné vlastnictví nemovitosti, nemá oporu v provedeném dokazování. Takové zjištění odporuje i logickému hodnocení chování stěžovatele v době uzavření smlouvy, neboť pokud byl dle názoru odvolacího soudu schopen uzavřít smlouvu, kterou mu byly darovány věci vysoké hodnoty, při náležité pozornosti musel poznat, jak dárkyně nemovitosti nabyla a jaký závazek jí v souvislosti s tím vznikl. Pak byl také při náležité pozornosti schopen poznat, že darováním nemovitostí se matka ve špatné finanční situaci zbavuje možnosti uspokojit dluh. Z toho dovodil, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a proto je i nesprávný jeho právní závěr o tom, že stěžovateli se jako osobě blízké podařilo vyvrátit presumovanou vědomost zkrátit věřitele.

V důsledku rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud znovu s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího soudu přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 8. 2. 2000, čj. 16 Co 554/99-90, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení. Uvedl, že ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení neshledal důvod odchýlit se od závěrů soudu I. stupně. Přihlédl i k rozhodnutí soudu dovolacího, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že úvahy, které vedly odvolací soud ke změně napadeného rozsudku, nemají oporu v provedeném dokazování, a nemohou tudíž obstát. Vyjádřil se i k novým námitkám stěžovatele. Polemiku se závěry dovolacího soudu označil za bezpředmětnou, když jeho právní názor je pro odvolací soud závazný. Ke zdravotnímu stavu stěžovatele uvedl, že z předložené lékařské zprávy nikterak nevyplývá, že by zdravotní potíže stěžovatele měly takový vliv na jeho duševní schopnosti, že by vylučovaly jeho schopnost poznat při náležité pečlivosti úmysl matky zkrátit darováním nemovitostí žalobce jako věřitele. Proto odvolací soud považoval za nadbytečné v tomto směru doplňovat řízení znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Dle jeho názoru pouze odvolací soud, který změnil rozsudek soudu I. stupně, dospěl ke správnému hodnocení důkazů, když tvrzení stěžovatele o tom, že úmysl matky zkrátit věřitele nemohl poznat ani při náležité pečlivosti, posoudil k právním zvyklostem doby, ve které byl napadený úkon učiněn. Poukázal na své zdravotní potíže, které se pak v důsledku psychického zatížení v době rozvodu i po rozvodu rodičů zhoršovaly, a proto nebyl ze strany matky zatěžován informacemi o sporech mezi ní a žalobcem. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví měl podpořit jeho tvrzení o tom, že nemohl poznat úmysl matky. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva, která svojí povahou spadají pod institut práva na spravedlivý proces a práva na respektování majetku. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že nebyly správně hodnoceny provedené důkazy zejména k době, v níž byl úkon učiněn.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Městský soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení J. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, neboť je přesvědčen, že svým rozhodnutím nezasáhl do stěžovatelových tvrzených práv. Zdůraznil, že při rozhodování byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který zrušil jeho předchozí rozhodnutí. Potřebné důkazy provedl soud I. stupně, který je též v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti hodnotil, a odvolací soud není oprávněn hodnotit odchylně důkazy, které sám neprováděl. K doplnění či opakování důkazů neshledal důvody. Odlišný názor na hodnocení důkazů některým z účastníků není způsobilý zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu ani ústavněprávní korektnost postupu, který k jeho zjištění vedl.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovil názor, že odvolací soud postupoval správně, jestliže navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví neprovedl, neboť shodně se závěry Nejvyššího soudu dovodil, že pokud zdravotní stav stěžovali umožňoval uzavřít tak důležitý právní úkon, jakým je darovací smlouva, pak mu nic nebránilo v tom, aby splnil své povinnosti při uzavírání této smlouvy a seznámil se se všemi listinami k této smlouvě přiloženými. Součástí těchto listinných důkazů byl rozsudek o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jeho rodičů, ze kterého nepochybně vyplývá povinnost matky vyplatit podíl ve výši 269.839,- Kč. Stěžovatel žil s matkou ve společné domácnosti a znal její neutěšenou finanční situaci. Není pravdivé jeho tvrzení, že nebyl o sporu rodičů informován, když řízení trvalo 6 let. Sám otci vyčítal, že ho chce připravit o bydlení. Pokud se stěžovatel dále domáhá práva na ochranu jeho majetku, jediný, kdo byl v této věci poškozen, byl vedlejší účastník, neboť mu jeho podíl nebyl dosud vyplacen, je ve starobním důchodu a musí si přivydělávat, aby si zajistil bydlení.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Souhlasí pouze s prvním rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byla žaloba proti němu v celém rozsahu zamítnuta. Dle tvrzení stěžovatele v tomto jediném rozhodnutí odvolací soud správně zhodnotil provedené důkazy vzhledem k právním zvyklostem doby, v níž byla darovací smlouva uzavřena, a uvěřil tvrzení stěžovatele, že úmysl matky zkrátit věřitele nemohl poznat ani při náležité pečlivosti. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisového materiálu, Městský soud v Praze jako soud odvolací skutečně změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu I. stupně a žalobu proti stěžovateli zamítl. Jeho rozhodnutí však bylo zrušeno dovolacím soudem s odůvodněním, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a odporují i logickému hodnocení chování stěžovatele v době uzavření darovací smlouvy. Odvolací soud poté znovu přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Odkázal přitom na skutková a právní zjištění učiněná soudem I. stupně, jež mají oporu v provedeném dokazování. Neshledal důvod odchýlit se od závěrů soudu I. stupně a uznal, že jeho předcházející úvahy nemohly obstát, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele.

Ústavní soud znovu připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy ani to, zda provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci (viz nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy (viz např. nález Ústavního soudu III. ÚS 26/94). V případě článku 36 odst. 1 Listiny, na jehož porušení stěžovatel poukazuje, by k porušení práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz nález Ústavního soudu III. ÚS 84/94).

Ústavní soud se nedomnívá, že by v projednávané věci došlo k extremnímu nesouladu výše uvedeného druhu. Soud I. stupně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti provedl a zhodnotil navržené důkazy, s čímž se ztotožnil ve svém druhém rozhodnutí i soud odvolací, který neshledal důvody pro doplnění či opakování důkazů. S námitkami vznesenými stěžovatelem v odvolacím řízení se odvolací soud řádně vypořádal. Zabýval se i návrhem na znalecké zkoumání jeho zdravotního stavu s ohledem na posouzení otázky, zda byl schopen rozpoznat úmysl matky jako dárkyně zkrátit nároky otce jako věřitele. Rovněž Ústavní soud považuje tento návrh za nadbytečný, neboť z lékařských zpráv předložených stěžovatelem nevyplývá, že by jeho zdravotní potíže, kterými trpěl, měly takový vliv na jeho duševní schopnosti, že by vylučovaly jeho schopnost při náležité pečlivosti poznat úmysl jeho matky zkrátit darováním nemovitostí žalobce jako věřitele. Ústavní soud považuje za ústavně konformní názor dovolacího soudu, že pokud zdravotní stav a rozumová vyspělost dovolovaly stěžovateli uzavřít tak důležitý právní úkon jako je darovací smlouva, jejímž předmětem byly nemovitosti, při stejné rozumové schopnosti, znaje finanční situaci matky, se kterou žil ve společné domácnosti, musel také poznat, že se matka darováním nemovitostí zbavuje možnosti uspokojit dluh žalobce.

Proto nelze ani přisvědčit další námitce stěžovatele, že soudy nehodnotily provedené důkazy s přihlédnutím k době, kdy byla darovací smlouva uzavřena. Soud I. stupně poukázal na skutečnost, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi rodiči stěžovatele trvalo 6 let a skončilo v době, kdy stěžovatel dosáhl 18 let. Hodnotil jeho rozumovou vyspělost v té době a zabýval se i finanční situací jeho matky. Rovněž odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí hodnotil chování žalovaného v době uzavření darovací smlouvy. Dospěl k závěru, že stěžovatel mohl v té době vědět, že předmětem majetkového vypořádání mezi rodiči je i rodinný dům, neboť rozsudek byl připojen k darovací smlouvě. Z jeho obsahu mohl také zjistit, že matka má otci zaplatit značnou částku. V odůvodnění konstatoval, že takový přístup k majetkovým záležitostem rodiny lze obecně u osoby, která již dosáhla zletilosti, požadovat.

Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů o tom, že stěžovatel byl při náležité bdělosti a pečlivosti schopen poznat, že darováním nemovitostí se v dané finanční situaci jeho matka zbavuje možnosti uspokojit dluh žalobce, mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 Listiny obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivé řízení. Za dané situace proto není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.

Stěžovatel dále poukazuje na údajné porušení svého práva na ochranu majetku. Právo vlastnit je jako jedno ze základních lidských práv chráněno Listinou v článku 11. Obdobně i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo "pokojně užívat svůj majetek". Obsah znění čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je promítnut do právní úpravy vlastnického práva v občanském zákoníku (§ 123 a násl. obč. zák.). Článek 4 Listiny pak stanoví meze základních práv a svobod a spoluurčuje tak tvorbu, výklad a používání dalších právních norem. Omezení vlastnického práva je upraveno v řadě ustanovení občanského zákoníku. Účelem institutu odporovatelnosti je zajistit občanskoprávní ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka, které vedou ke zmenšení majetku dlužníka a tím i k omezení možnosti, aby se věřitel z tohoto majetku dlužníka uspokojil. Taková ochrana věřitele je v právním státě nepochybně obecným zájmem. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Právní podstata odporovatelnosti právního úkonu spočívá v tom, že takový právní úkon byl platně uzavřen, ale na základě rozhodnutí soudu ztrácí vůči věřiteli účinnost. Platnost a účinnost odporovatelného právního úkonu vůči třetím osobám je nadále zachována. Odporovatelnost se realizuje prostřednictvím odpůrčí žaloby dle ustanovení § 42a občanského zákoníku. Její význam spočívá v tom, že věřitel může požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka. Proto v daném případě přešlo darovací smlouvou vlastnictví k nemovitostem z dárkyně na stěžovatele, avšak žalobce, který byl neúčinným úkonem zkrácen na uspokojení své pohledávky, se může výkonem rozhodnutí hojit na nemovitostech stěžovatele, jakoby byly nadále ve vlastnictví dárkyně. Dle názoru Ústavního soudu tím nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek nabytý darováním.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, o jejichž porušení jedině je Ústavní soud oprávněn rozhodovat v rámci řízení o ústavní stížnosti.

Protože jednáním a rozhodnutím obecnýchsoudů zjevně nedošlo k porušení ústavnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 15. ledna 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru