Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 276/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
mezinárodní prvek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.276.15.1
Datum podání28.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 384, § 302


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 276/15 ze dne 9. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Radomíra Prusa, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Sorokáčem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti příkazu k zatčení, Evropskému zatýkacímu rozkazu a Mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, vydanými Okresním soudem v Ostravě dne 29. 5. 2013 pod sp. zn. 0 Nt 4012/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních příkazů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 3, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených příkazů a připojených listin se podává, že stěžovatel je spolu s dalšími třemi osobami trestně stíhán policejním orgánem Policie České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. z., kterého se měl dopustit způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 6. 2012. V souvislosti s doručováním písemností stěžovateli bylo zjištěno, že se stěžovatel na dostupných adresách místa svého pobytu v České republice nezdržuje, a že je prověřována informace, že se svému trestnímu stíhání vyhýbá pobytem mimo státy Evropské unie. Z toho důvodu bylo rozhodnuto, že jeho trestní stíhání bude vedeno jako proti osobě uprchlé dle § 302 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a dne 29. 5. 2013 vydal Okresní soud v Ostravě příkaz k zatčení stěžovatele, evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní zatýkací rozkaz. Z připojených listin dále vyplývá, že obhájce stěžovatele opakovaně žádal o zrušení obou zatýkacích rozkazů. Na tyto žádosti bylo Okresním soudem v Ostravě reagováno sdělením, že věc byla postoupena k vyřízení příslušnému Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. Na žádost stěžovatele o přezkoumání postupu státního zástupce bylo reagováno přípisem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 11. 2014, jímž bylo obhajobě sděleno, že nebylo shledáno pochybení v podobě nezákonného či nesprávného způsobu výkonu dozoru v předmětné trestní věci. Na další žádost o zrušení zatýkacích rozkazů bylo odpovězeno Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, pobočka v Ostravě tak, že přípravné trestní řízení bylo ukončeno a věc byla dne 18. 12. 2014 předána věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě spolu s obžalobou s tím, že důvody útěkové vazby u stěžovatele přetrvávají, a proto do podání obžaloby nebyl učiněn příslušnému soudu návrh na odvolání příkazu k zatčení a evropského a mezinárodního zatykače.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že trestní řízení proti němu jako proti uprchlému bylo úmyslné, jeho opakované žádosti o zrušení zatýkacích rozkazů zůstaly nevyřízené, resp. jejich vyřízení nebylo náležitě odůvodněno, čímž mělo být stěžovateli znemožněno přicestovat na území České republiky a aktivně se v trestním řízení obhajovat. Je přitom přesvědčen, že celé trestní stíhání, a to až do podání obžaloby, je postiženo závažnými chybami a nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, který vyvrcholil nedůvodným vydáním evropského a mezinárodního zatýkacího rozkazu. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení měly povědomí o tom, že stěžovatel pobýval na Seychelách legálně a bylo jim také známo, že v posledních letech procestoval v souvislosti se svým povoláním tisíce kilometrů. Považuje proto za zarážející, že nebyly schopny realizovat jeho zatčení před plánovaným odletem. Takové jednání označuje za účelové, aby se nemohl svobodně vrátit do České republiky a aktivně se obhajovat. Dle něj je zcela zřejmé, že vazba na něj uvalená na základě zatýkacích rozkazů by byla naprosto neúčelná, nadto by byl stěžovatel vystaven neúměrným zdravotním rizikům při pobytu ve vazbě v afrických či arabských státech apod.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání. Petitem ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán a nemůže ho překročit, totiž stěžovatel navrhuje zrušit příkaz k zatčení, evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní zatýkací rozkaz, přičemž v podstatě namítá, že pro jejich vydání nebyly splněny zákonné podmínky, když důvodem pro takové rozhodnutí nemůže být skutečnost, že odcestoval do zahraničí.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, kterou jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy bez věcného přezkumu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 201/07 ze dne 12. 7. 2007, III. ÚS 636/07 ze dne 29. 3. 2007, IV. ÚS 1960/07 ze dne 10. 8. 2007, I. ÚS 1043/08 ze dne 3. 11. 2011, I. ÚS 3327/09 ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3453/13 ze dne 5. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích je argumentováno na podporu závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti mimo jiné tím, že samotný evropský (mezinárodní) zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů příslušného státu o vydání či nevydání obviněného (odsouzeného) do České republiky.

Podle ustálené judikatury totiž Ústavní soud vstupuje do probíhajícího trestního řízení pouze za situace, pokud by napadené rozhodnutí bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. se zatčením, vzetím do vazby apod.). Opodstatněnost svých úvah opírá o stanovisko, reflektující zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, či přinejmenším za nežádoucí.

Ústavní soud proto v případě ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž ústavního rozměru by mohl dosáhnout až faktický zásah do osobní svobody stěžovatele. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.

Sama skutečnost, že soud vydal napadené zatýkací rozkazy a příkaz k zatčení, tak nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Úvahy stěžovatele na téma účelnosti případné vazby a jejích rizik nejsou v situaci, kdy do jeho osobní svobody nebylo materiálně a bezprostředně zasaženo, relevantní.

Toliko nad rámec uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné připomenout i další důvod, pro nějž by nebyla stěžovatelova ústavní stížnost věcně projednatelná. Napadené akty byly vydány dne 29. 5. 2013, přičemž proti nim zákon nepřipouští žádný opravný prostředek. Stěžovatel se o jejich vydání dozvěděl nejpozději dne 30. 5. 2014, kdy prostřednictvím svého obhájce žádal o jejich zrušení. Pokud ústavní stížnost podal až 27. 1. 2015, učinil tak zjevně po lhůtě dvou měsíců stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho žádosti o zrušení zatýkacích rozkazů a příkazu k zatčení adresované Okresnímu soudu v Ostravě a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, či žádost podaná Nejvyššímu státnímu zastupitelství a stížnost a podnět adresované Ministerstvu spravedlnosti totiž nejsou procesními prostředky, s nimiž zákon o Ústavním soudu spojuje v případě napadených aktů včasné uplatnění ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru