Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 276/02Usnesení ÚS ze dne 26.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.276.02
Datum podání06.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 276/02 ze dne 26. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele P. K., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2001, čj. 2 T 23/2000-2771, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, čj. 10 To 149/01-3020, za účasti Krajského soudu Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 5. 2002 aiv ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 23/2000, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 14. 8. 2001, čj. 2 T 23/2000-2771, stěžovatele vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil tak, že v přesně nezjištěné době do dne 24. 3. 1999, v okrese Teplice, spolu s obžalovanými M. B. a P. V., připravoval vypravení a převoz zásilky omamné látky - heroinu o hmotnosti 2.059,3 g z České republiky do Dánska. Obžalovaný V. předal stěžovateli zásilku v rezervním kole a obžalovaný B. očekával stěžovatele mimo území České republiky. Celní orgány ČR zajistily stěžovatele dne 24. 3. 1999 kolem 14.30 h na hraničním přechodu Cínovec, neboť v osobním automobilu SPZ: TPJ 19-85, které řídil, byla nalezena zásilka heroinu ukrytá v rezervním kole.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, všichni spoluobžalovaní i státní zástupce (v jejich neprospěch) odvolání.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, čj. 10 To 149/01-3020, napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že při provedení důkazu výslechem svědka T. bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Svědek T. vypověděl, že ze vzdálenosti 4,5 m viděl, jak obžalovaný V. přeložil ze svého vozidla do vozidla stěžovatele rezervní pneumatiku, v níž byla následně droga nalezena. Stěžovatel namítá, že ačkoli orgány činné v trestním řízení o existenci svědka T. věděly již ve stádiu přípravného řízení, svědka vyslechly až při hlavním líčení. Tímto postupem se stěžovatel cítí být dotčen na svém právu na obhajobu. Nemohl se ve svých výpovědích v přípravném řízení a před soudem údajně k tomuto důkazu vyjádřit a vztahu k němu uvést další okolnosti a navrhnout důkazy. Připomíná rovněž, že svědek T. byl v přípravném řízení činný jako policejní orgán v postavení referenta protidrogového oddělení Ředitelství cel a byl přítomen při prováděných úkonech trestního řízení (odposlechy telefonických hovorů, zpracování protokolu o použití operativní techniky, domovní prohlídka, rekognice). Pokud byl pan T. očitým svědkem stíhaného jednání, neměl se podle názoru stěžovatele účastnit úkonů trestního řízení. Stěžovatel se domnívá, že pro výkon uvedených úkonů trestního řízení měl být pan T. považován ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen "trestní řád") za podjatého. O jeho strannosti údajně svědčí i způsob jeho výpovědi při hlavním líčení.

Obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily naznačeným postupem jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 40 odst. 3 Listiny, který zakotvuje právo na obhajobu, a čl. 40 odst. 4 Listiny, podle něhož má obviněný právo odepřít výpověď.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nebylo porušeno žádné z tvrzených ústavně zaručených práv. Odkázal na příslušnou část odůvodnění svého rozhodnutí vztahující se k trestné činnosti stěžovatele a k hodnocení důkazů, které o ní vypovídají. Námitkami stěžovatele se již soud zabýval, stěžovatel je pouze opakuje. K námitce, že svědek T. nebyl vyslechnut v přípravném řízení, krajský soud uvedl, že z logiky trestního řádu, konkrétně z jeho ustanovení § 172 odst. 1 a § 176 odst. 1, vyplývá, že státní zástupce podá obžalobu, je-li dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud. Pro rozhodnutí soudu o vině obžalovaného je však potřebná vyšší míra jistoty zjištění skutkového stavu, než jaká postačuje k podání obžaloby. V průběhu hlavního líčení státní zástupce zřejmě dospěl k závěru, že k úplnějšímu zjištění skutkového stavu by mohl přispět výslech svědka T.. Proto jej navrhl. Při provedení výslechu svědka před soudem byli stěžovatel i se svým právním zástupcem přítomni a práva obhajoby podle názoru soudu nebyla tímto postupem dotčena. K námitce napadající působení svědka T. v pozici policejního orgánu v přípravném řízení soud konstatoval, že dřívější účast svědka T. při úkonech trestního řízení nevylučuje možnost vyslechnout jej jako svědka, pokud jemu samotnému je něco známo o trestném činu, o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Soud hodnotil výpověď svědka s vědomím, jaké postavení v přípravném řízení zastával, a výslech byl veden tak, aby svědek vypovídal jen o vlastních pozorováních. Soud má za to, že skutečnost, že svědek byl přítomen určitému jednání odsouzených a později byl vyslechnut jako svědek, nezakládá pochybnosti o nepodjatosti pana T., coby orgánu činného v trestním řízení. Důkazy, které stěžovatel zmiňuje, navíc buďto nebyly soudem jako součást skutkových zjištění použity, nebo při jejich pořízení svědek nevystupoval v pozici, v níž by mohl jako orgán činný v trestním řízení rozhodovat.

Vrchní soud v Praze uvedl, že nepovažuje za účelné se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel uplatnil zcela shodnou argumentaci, jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Soudy obou stupňů jeho námitky ve svých rozhodnutích řešily.

Ústavní soud dne 16. 5. 2002 požádal Krajský soud v Ústí nad Labem o připojení příslušného spisového materiálu. Krajský soud přípisem ze dne 22. 5. 2002 sdělil, že žádosti nemůže vyhovět, neboť spis byl zaslán vrchnímu soudu se stížností jednoho z obhájců a poté bude zaslán Nejvyššímu soudu ČR s dovoláním. K urgenci soud prvého stupně sdělil, že spis se od 9. 10. 2002 nacházel na Nejvyšším státním zastupitelství a odtud byl v březnu 2003 odeslán na Ministerstvo spravedlnosti ČR. Spis byl soudem prvého stupně zaslán po dalších urgencích dne 19. 12. 2003.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl skutková zjištění a procesní postup obecných soudů, zabýval se Ústavní soud především tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a namítá jednostrannost řízení.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy, v duchu zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu.

Za situace, kdy stěžovatel tvrdil, že spoluobžalovaného B. nezná, vyšel nalézací soud z výpovědí svědkyně Z., která se účastnila dřívější cesty stěžovatele do Hamburku a Kodaně a byla přítomna jejich setkání v Kodani. Stěžovatelovo tvrzení, že v Hamburku měli v úmyslu navštívit ZOO a že v Kodani nebyli, svědkyně nepotvrdila. Výpověď svědkyně označil soud za věrohodnou nejen pro její logickou soudržnost, ale taktéž proto, že její pravdivost potvrzují i další důkazy, zejména lístek nalezený u stěžovatele s telefonním číslem obžalovaného B., razítka v cestovním pase obžalovaného B., údaj o předpokládaném počtu kilometrů, který stěžovatel udal při půjčení automobilu. Svědkyně se měla původně účastnit i cesty stěžovatele do SRN, při níž byl na hraničním přechodu Cínovec zajištěn, ten však nakonec odjel bez ní. Nalézací soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že o uložení zásilky heroinu v autě, s nímž měl v úmyslu vycestovat z ČR, nevěděl. Svědek T., jehož výpověď propojila stěžovatelem a obžalovaným V. útržkovitě vylíčený děj, uvedl, že ze vzdálenosti 4,5 m sledoval, jak obžalovaný V. předal stěžovateli rezervní pneumatiku, v níž byla uložena droga. Jeho výpověď soud hodnotil nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Pracovníci celní správy si povšimli nervozity stěžovatele při hraniční kontrole. Stěžovatel nedokázal přesvědčivě zdůvodnit, proč nejprve požádal svědkyni Z., aby jej na cestě doprovázela, následně se ale rozhodl cestovat sám, aniž ji o tom zpravil.

Ústavní soud se nedomnívá, že by postupem obecných soudů při provádění dokazování bylo dotčeno právo garantované ustanovením čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení stěžovatelova práva na obhajobu nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení se o existenci svědka T. v přípravném řízení nezmiňovaly a návrh na provedení jeho výslechu vznesla obžaloba až v řízení před nalézacím soudem. Státní zástupce je nejen orgánem činným v trestním řízení, ale rovněž stranou v řízení před soudem. Nic mu nebrání, aby na podporu své obžaloby navrhl při hlavním líčení provedení dalšího důkazu. Stěžovatel a jeho právní zástupkyně byli přítomni výslechu svědka při hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2000 (č.l. 1984). Právní zástupkyně stěžovatele na svědka vznesla dotaz a sám stěžovatel se k výpovědi svědka vyjádřil. K dotazu soudu stěžovatel další důkazní návrhy nevznesl (č.l. 2002 spisu). Namítané dotčení ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny, jež zaručuje právo odepřít výpověď, stěžovatel nijak blíže nezdůvodňuje a ani Ústavní soud ve spisovém materiálu nic tomu nasvědčujícího neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále zpochybňuje důvěryhodnost svědka T., když připomíná, že se podílel na úkonech trestního řízení jako policejní orgán. Nalézací soud tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí vyslovil a zdůraznil, že důsledně oddělil výpověď svědka, v níž popisoval děj, který sám přímo vnímal, od jeho služebního postavení. K jeho úvahám a dalším údajům, které aktivně při výslechu doplnil, nepřihlížel. Soud konstatoval, že pracovní zařazení nikterak neznehodnocuje jeho výpověď o tom, co sám ze vzdálenosti 4,5 m viděl. Ta navíc zapadá do skutkového děje, jenž byl zjištěn dalším provedeným dokazováním. Námitka stěžovatele, že poté, kdy L. T. byl svědkem stíhaného jednání, měl být považován pro další úkony trestního řízení za podjatého s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu, není v jeho věci případná. Nalézací soud důkazy získané registrací telekomunikačního provozu, vázán právním názorem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2001, čj. 10 To 29/01-2545, při svých skutkových i právních závěrech eliminoval, neboť odvolací soud jeho dřívější rozhodnutí v této věci ve smyslu judikatury Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 a sp. zn. IV. 536/2000) zrušil. Další úkony (domovní prohlídka a rekognice), které stěžovatel zmiňuje, nebyly použity jako součást skutkových zjištění prokazujících jeho trestnou činnost.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel nejen příslušné zákonné, ale i ústavní předpoklady a zásady. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Zjištěný skutkový stav, který v zásadě převzal i soud odvolací, odpovídá použité právní kvalifikaci, jež byla obecnými soudy patřičně odůvodněna. Vina stěžovatele tak byla prokázána na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití zákonných procesních prostředků, takže nedošlo k porušení ústavních principů, vyjádřených v článku 8 odst. 2 Listiny. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Za situace, kdy nebyly zjištěny extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud pojmově oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. února 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

:

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru