Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2755/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
žaloba/na plnění
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2755.10.1
Datum podání22.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2, § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2755/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele R. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem v Soběslavi, Na Pískách 477/II, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 692/2009-390 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2008 č. j. 6 Co 1534/2008-366, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2010, stěžovatel brojil proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v záhlaví, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), kterého se obecné soudy dopustily tím, že pro svá rozhodnutí shledaly důvodnými fiktivní doklady předložené protistranou. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť je toho názoru, že veškeré důkazy, které jsou soudu předkládány, musí soud posoudit, zda jsou předkládány v souladu s právem. Závěrem dodal, že dodržel lhůtu k podání ústavní stížnosti, která podle jeho názoru neběží od rozhodnutí soudu krajského.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Písku (poté, co jeho předchozí tři rozsudky byly zrušeny odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2008 č. j. 4 C 716/2002-341 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 62.500,- Kč s příslušenstvím po žalované společnosti P - okna, s. r. o., se sídlem v Protivíně, Bor 765 (dále též "žalovaná"), z titulu dohody o narovnání uzavřené s žalovanou v souvislosti s předčasným ukončením nájmu nebytových prostor. Napadeným rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 posléze Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, když konstatoval, že stěžovatel v důsledku porušení zákonné povinnosti odpovídá žalované za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením jeho právní povinnosti a že žalovaná důvodně vznesla námitku započtení pohledávky z titulu náhrady škody proti pohledávce uplatněné žalobou.

Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud shledal nepřípustným. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v daném případě se nejedná o přípustnost dovolání předvídanou ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ačkoli soud prvého stupně rozhodl v rozsudku potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu jinak, než ve svých předchozích (žalobě vyhovujících) rozsudcích, stěžovatel v dovolání nenapadl právní názor odvolacího soudu, jehož závaznost by byla příčinou uvedené diformity. Dovolací soud neshledal ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť námitky stěžovatele nesměřovaly proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, a proto přípustnost dovolání ani nemohly založit.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu, čemuž koresponduje i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudů prvého a druhého stupně, ovšem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek soudů druhého stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem projednávané věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v § 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).

V nyní posuzované věci stěžovatel ve svém dovolání tvrdil, že částky dílčí škody namítané k započtení byly vytvořeny z fiktivních dokladů, hodnocené důkazy byly ve vzájemném rozporu a nebylo možné z nich dovodit, že žalované vznikla škoda. Namítal, že žalovanou nebyly prokázány náklady na mzdy zaměstnanců, jež uplatňovala jako škodu, přičemž soud odmítl provést jednoznačný důkaz o pravdivosti tvrzení jejích zaměstnanců. Stěžovatel [ačkoli avizoval uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci] takto napadl rozsudek odvolacího soudu pouze v otázce skutkových zjištění, kdy předložil vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu. Namítaná okolnost přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohla.

Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích však musí Ústavní soud uvést následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ dovolání stěžovatele, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu druhého stupně (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. např. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru