Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2754/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkpohledávka
pokuta/smluvní
konkurzní podstata/správce
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2754.14.1
Datum podání17.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 301

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2754/14 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 2008/2011-225, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2010, č. j. 6 Cmo 17/2010-162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 17. srpna 2014 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který stěžovatel po výzvě k opravě doplnil dne 30. září 2014. Tímto návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Cm 1/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhal proti žalovanému správci konkurzní podstaty (Mgr. Štěpán Schenk, advokát, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2) určení, že má za úpadcem (Stavební podnik Přerov, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Přerově, Husova 2/2846) pohledávky v celkové výši 191.132,42 Kč vyplývající z nároků na smluvní pokuty sjednané ve dvou dohodách mezi stěžovatelem a (pozdějším) úpadcem ze dnů 9. července 2003 a 8. ledna 2004 (dále také jen "smluvní pokuty"). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 20 Cm 1/2006-122, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Důvodem zamítnutí žaloby byla podle prvoinstančního soudu absolutní neplatnost ujednání o smluvních pokutách v obou předmětných dohodách. Tento rozsudek vydal Krajský soud v Ostravě poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci (rozsudek ze dne 8. června 2007, č. j. 20 Cm 1/2006-54) byl ve dvou jeho výrocích v rozsahu podaného odvolání zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2008, č. j. 3 Cmo 9/2008-90. Pro účely řízení o ústavní stížnosti je třeba pouze uvést, že v nezrušené části prvního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2007, která nebyla předmětem prvního odvolání žalobce, tento soud mimo jiné pravomocně určil pravost pohledávky ze smluvních pokut ve výši 73.540,58 Kč.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 6 Cmo 17/2010-162, změnil prvoinstanční rozsudek v části zamítavého výroku ve věci samé tak, že určil pravost pohledávky ve výši 21.132,23 Kč, a ve zbylé části zamítavého výroku ohledně pohledávky ve výši 170.000,19 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). V návaznosti na to rozhodl Vrchní soud v Olomouci o náhradě nákladů řízení před prvoinstančním soudem (výrok II.) a soudem odvolacím (výrok III.). Změnu části výroku I. prvoinstančního rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že stěžovateli příslušela na základě ujednání o smluvní pokutě mezi ním a (pozdějším) úpadcem ze dne 9. července 2003 částka smluvní pokuty ve výši 21.132,23 Kč (nad rámec částky již pravomocně určené soudem prvního stupně rozsudkem ze dne 8. června 2007). Potvrzení zbytku výroku I. prvoinstančního rozsudku spočívalo na posouzení ujednání o smluvní pokutě mezi stěžovatelem a úpadcem ze dne 8. ledna 2004. Odvolací soud považoval sjednanou výši smluvní pokuty za nepřiměřeně vysokou, když ta byla určena ve výši 0,5% denně z částky 69.286,40 Kč, přestože úpadce byl v té době v prodlení s úhradou pouze částky 9.286,40 Kč. Odvolací soud pak přistoupil k moderaci smluvní pokuty dle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), s tím výsledkem, že v částce převyšující pohledávky již pravomocně určené soudem prvního stupně rozsudkem ze dne 8. června 2007 stěžovateli podle odvolacího soudu nepříslušel vznesený nárok na smluvní pokutu.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 2008/2011-225, odmítnuto. Nejvyšší soud shledal, že nebyla splněna podmínka přípustnosti dovolání stanovená v § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle které je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud především nespatřoval zásadní právní význam v řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004, protože odvolací soud nevybočil z judikatorního rámce Nejvyššího soudu způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu odvolacího rozhodnutí.

II.

5. Včasně podanou ústavní stížností, která po dodatečné opravě splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, stěžovatel vytýkal soudům, že v napadených rozhodnutích posoudily jeho věc "extrémně nesprávně a neúplně po skutkové i právní stránce", čímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv namítaných výše.

6. Stěžovatel nejprve uvedl, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně po právní stránce posoudil zjištěné skutečnosti, když odkázal na svou judikaturu, která podle stěžovatele nebyla přiléhavá s ohledem na jiný skutkový stav projednávané věci. Stěžovatel dále zpochybnil závěry odvolacího soudu ohledně nepřiměřenosti smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004. Tvrdil, že odvolací soud nesprávně posoudil výši smluvní pokutou zajištěné pohledávky, ve vztahu k níž byla posuzována smluvní pokuta a nakonec byla shledána jako nepřiměřená. V tomto také stěžovatel spatřoval zásadní právní význam, pro který nemělo být dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. Dále stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že obecné soudy se vůbec, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007), nezabývaly okolnostmi, za kterých byla sjednána smluvní pokuta v dohodě ze dne 8. ledna 2004, včetně výslechu osob, které tuto dohodu uzavíraly, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Tyto okolnosti stěžovatel považoval za "opomenuté důkazy". Na podporu svých tvrzení ohledně nesprávného posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004 stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy nepřípustně zasáhly do práva na autonomii svobodné vůle v procesu kontraktace. Podle stěžovatele bylo ujednání o smluvní pokutě projevem svobodné vůle (pozdějšího) úpadce, který navíc sám mohl zabránit vzniku, resp. růstu výše smluvní pokuty, co nejvčasnějším splacením svého dluhu. Konečně stěžovatel namítal, že obecné soudy nezohlednily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, podle kterého nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

III.

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy soudů [čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani žádnou další odvolací instancí, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinými slovy, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik závadný, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 2703/12; usnesení ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. I. ÚS 1408/09; nebo usnesení ze dne 15. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1776/08).

8. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci nedošlo.

9. K části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu týkající se rozsahu přezkumu usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým tento soud určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47); usnesení ze dne 21. února 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94 (U 7/3 SbNU 333); usnesení ze dne 10. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 573/01; usnesení ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383); usnesení ze dne 21. října 2004 sp. zn. I. ÚS 319/03; nebo usnesení ze dne 18. května 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04]. Po prostudování napadeného usnesení dovolacího soudu došel Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné. S četnými odkazy na svou judikaturu vyložil, proč nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí ve věci samé mající po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se držel judikatury Nejvyššího soudu, zejména tím, že individuálně posoudil kritéria rozhodná pro použití moderačního práva, a nezavdal tedy důvod pro ingerenci dovolacího soudu v podobě věcného přezkumu jeho rozhodnutí. Ve světle výše uvedeného restriktivního přístupu Ústavního soudu k přezkumu odmítavého usnesení dovolacího soudu tedy Ústavní soud shledal, že nemá napadenému usnesení Nejvyššího soudu co vytknout.

10. V kontextu výše naznačených limitů přezkumu Ústavní soud posoudil i námitku stěžovatele, že obecné soudy došly k nesprávnému závěru o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004, protože své úvahy založily na nesprávném skutkovém a právním posouzení výše zajištěné pohledávky. Sem směřuje i výhrada stěžovatele týkající se nedostatečného posouzení okolností, za kterých byla sjednána smluvní pokuta.

11. Ústavní soud již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud může dále zvážit, jestli napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů [srov. usnesení ze dne 31. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 3139/07; usnesení ze dne 13. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1893/08; nebo usnesení ze dne 3. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 842/13].

12. Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud při zjišťování výše zajištěné pohledávky dopustil pochybení takové povahy, že by dosáhla intenzity zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Odvolací soud ve svém rozsudku řádně, vnitřně nerozporně a srozumitelně odůvodnil svá skutková zjištění ohledně existence pohledávek zajištěných smluvními pokutami sjednanými v dohodách ze dnů 9. července 2003 a 8. ledna 2004, výše těchto zajištěných pohledávek, denní sazby smluvních pokut, existence nároku na smluvní pokuty a celkové výše smluvních pokut příslušejících podle smluvních ujednání stěžovateli. Na základě těchto zjištění a s přihlédnutím k významu a hodnotě zajišťované povinnosti pak odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004 a o nutnosti její moderace, včetně odůvodnění neexistence dalšího nároku na smluvní pokutu ve světle částky již určené v pravomocném prvoinstančním rozhodnutí (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2007).

13. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval konkrétními okolnostmi, za kterých byly sjednány smluvní pokuty v dohodách ze dnů 9. července 2003 a 8. ledna 2004. Odvolací soud totiž své úvahy o okolnostech sjednání smluvních pokut v dostatečném rozsahu vyložil (srov. třetí odstavec na str. 6 a druhý odstavec na str. 7 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). K argumentu stěžovatele, že soudy opomněly provést výslech osob, které dohodu ze dne 8. ledna 2004 uzavíraly, Ústavní soud ze spisu vedeného ve věci stěžovatele zjistil, že stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí Marie Kroutilové, která měla předmětnou dohodu uzavřít za (pozdějšího) úpadce, nemohl být v řízení před Krajským soudem v Ostravě proveden z důvodu nedostatku součinnosti stěžovatele, když nesdělil správnou adresu a neuvedl žádné další údaje, podle nichž by soud mohl jmenovanou vyhledat (srov. protokol o jednání u Krajského soudu v Ostravě konaném dne 26. února 2009 na č. l. 115). Ve světle těchto zjištění tedy Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces nemohou obstát, a to ani jeho tvrzení o opomenutých důkazech.

14. Ústavní soud uzavírá, že skutková zjištění odvolacího soudu v rozsahu namítaném stěžovatelem, včetně zjištění obsahu dohody ze dne 8. ledna 2004, mají oporu v provedeném dokazování a na jejich základě učiněné právní závěry o nepřiměřenosti smluvní pokuty nelze považovat za nerozumné, svévolné nebo jakkoliv excesivní, pročež není dán ani žádný prostor, který by danou věc posouval do roviny ústavněprávní. Námitky stěžovatele o potřebě jiného posouzení dohod ze dnů 9. července 2003 a 8. ledna 2004 a jiného posouzení obsahu právních vztahů z nich vzniklých ze strany obecných soudů jsou toliko pokračující polemikou se skutkovým i právním posouzením věci těmito soudy. Jak bylo zmíněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší se s takovou polemikou bez ústavněprávní dimenze vypořádávat.

15. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že nelze přijmout námitku stěžovatele ohledně "extrémního pominutí" soudů vzít v potaz, že smluvní pokuta byla sjednána v podobě denní sazby, a nikoli jednorázovou částkou. Z napadených rozhodnutí v žádném směru takový deficit nevyplývá, když odvolací soud posoudil sjednanou výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou právě s ohledem na nepřiměřenou výši denní sazby. K argumentu stěžovatele o nepřípustném zásahu do autonomie vůle smluvních stran Ústavní soud konstatuje, že autonomie vůle ve smluvním právu je obecně omezena existencí kogentních norem, mezi které se řadí i § 301 obch. zák. umožňující soudní moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Je věcí zákonodárce, aby při respektování ústavně zaručených základních práv a svobod stanovil případné limity smluvní autonomie, i například za účelem prosazování zásad poctivého obchodního styku a ochrany dobrých mravů, jako je tomu u institutu moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Ve světle tohoto tedy stěžovatelova argumentace, která zpochybňuje samotnou podstatu a smysl institutu moderace smluvní pokuty, nemůže obstát.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru