Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2751/11 #1Nález ÚS ze dne 28.02.2013Odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce dle § 30 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Opatrovník
advokát/odměna
advokátní tarif
škoda/odpovědnost za škodu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/68 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.2751.11.1
Datum vyhlášení12.03.2013
Datum podání19.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 29, § 150, § 30


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Přizná-li obecný soud stěžovateli – advokátovi - jako ustanovenému zástupci dle § 30 o. s. ř. odměnu ve zkrácené výši dle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka, poruší jeho právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jestliže obecný soud nerespektuje závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho judikatuře, aniž předloží dostatečně odůvodněnou argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tohoto právního názoru odchýlil, poruší čl. 89 odst. 2 Ústavy, stanovící závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, a ve svém důsledku poruší rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 28. 2. 2013 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Vladimíra Jirouska usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011 pro rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Narativní část

Stěžovatel byl obecným soudem ustanoven zástupcem žalobce v řízení o náhradu škody. Poté vyúčtoval odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování v částce 2.103 337,10 Kč. Soud prvního stupně stěžovateli přiznal odměnu ve výši 34.164 Kč, když vycházel z tarifní hodnoty 5.000 Kč podle ust. § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Na základě odvolání stěžovatele změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přiznal stěžovateli odměnu ve výši 27.444 Kč, když analogicky aplikoval § 150 o. s. ř., a určil odměnu stěžovatele jako ustanoveného zástupce shodně jako odměnu opatrovníka. Odvolací soud tak přiznal stěžovateli odměnu dle ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu, vycházejíc z tarifní hodnoty 500 Kč. Toto usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011. Odvolací soud poté znovu rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ze svého předchozího usnesení přejal nejen výrok, ale rovněž i argumentaci. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nepřípustné analogické „slučování“ institutu ustanoveného opatrovníka a institutu ustanoveného zástupce v souvislosti se stanovením odměny a hotových výdajů advokáta.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K otázce odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce dle § 30 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011, kterým zrušil předchozí usnesení odvolacího soudu vydané ve věci stěžovatele. Uvedl, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý (nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. dubna 2006). Výjimkou je situace, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud neshledal ústavněprávně akceptovatelnou výraznou disproporci mezi odměnou ustanoveného advokáta a advokáta zvoleného, a to ve vztahu k povinnosti účastníků hradit náklady řízení (nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. listopadu 2007).

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 však konstatoval neaplikovatelnost závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 na skutkové a právní okolnosti posuzovaného případu, s poukazem na odlišnost mezi omezením výše odměny advokáta na jedné straně za použití srovnání činnosti advokáta ve shodné nebo téměř shodné situaci a na druhé straně, za tímtéž účelem, slučováním zákonem jasně odlišených procesních postavení. Důvody pro ustanovení opatrovníka podle § 29 o. s. ř. a pro ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř., stejně jako obsah jejich úkolů v procesu, jsou rozdílné, byť oba obecně vzato zastupují účastníka řízení. Soudem ustanovený advokát odpovídá navíc účastníkovi řízení, jemuž byl ustanoven zástupcem, za škodu, kterou by mu mohl svým postupem způsobit, a to bez jakéhokoliv omezení v režimu objektivní odpovědnosti. Neslučuje se proto s principy spravedlivého procesu, aby obecné soudy ex post svévolně měnily původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování, pokud současně nedošlo ke změně výchozích podmínek pro ustanovení toho kterého zástupce.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 Ústavní soud označil za neakceptovatelné, aby se obecné soudy uchylovaly, v závislosti na výsledku sporu, k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny ustanoveného zástupce s odůvodněním, že částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní.

Ústavní soud uzavřel, že přiznal-li odvolací soud stěžovateli jako ustanovenému zástupci odměnu ve zkrácené výši dle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka, porušil jeho právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, stanovící závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, neboť v předmětné věci nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tohoto právního názoru odchyluje. To ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013

N 34/68 SbNU 361

Odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce dle § 30 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 28. února 2013 sp. zn. II. ÚS 2751/11 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Jirouska, advokáta, se sídlem Preslova 361/9, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011 o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli coby ustanovenému zástupci, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011 bylo porušeno ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dále stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011 se proto ruší.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 19. září 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na legitimní očekávání ochrany majetku vyplývající z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 91/2006, z něhož vyplynulo následující:

Dne 6. května 2005 bylo zahájeno řízení k žalobě Petra Bláhy proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 435 114 054,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup, konkrétně žalobce tvrdil, že došlo k neoprávněnému zamítnutí jeho žalob proti České republice - Ministerstvu financí na "zaplacení za dojednání a vyřízení částečného dluhu v býv. SSSR". Podáním ze dne 5. července 2006 požádal žalobce o ustanovení "opatrovníka podle § 29 odst. 1, 4 o. s. ř. a § 30 odst. 1, 2 o. s. ř.", načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2007 ustanoven stěžovatel zástupcem žalobce. Substitut stěžovatele se poté zúčastnil ústního jednání konaného Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 20. května 2008, kde doplnil skutková tvrzení a navrhl důkazy. Stěžovatel pak žalobu upřesnil podáními ze dne 30. června a 3. října 2008. Substitut stěžovatele se zúčastnil rovněž ústního jednání konaného Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 7. října 2008, při němž byl vynesen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce, sepsanému a doplněnému stěžovatelem, byl prvostupňový rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2009.

Podáními ze dne 10. října 2008 a 26. října 2009 (nesprávně uveden rok 2008) vyúčtoval stěžovatel odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení před oběma obecnými soudy na částku 2 103 337,10 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 91/2006-117 ze dne 15. března 2010 byla stěžovateli přiznána odměna (celkem za osm úkonů právní služby) a náhrada hotových výdajů toliko ve výši 34 164 Kč. Soud při stanovení odměny vycházel z tarifní hodnoty 5 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že předmětem řízení byla částka ryze spekulativní, která neměla oporu v žalobních tvrzeních, z nichž navíc nebylo možno učinit ani závěr o případné existenci základu nároku.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm namítl, že případnou spekulativnost uplatněného nároku měl obecný soud vyhodnotit již při rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení zástupce. Tím, že zástupce ustanovil, nepřímo potvrdil, že se o zcela bezdůvodnou žalobu nejedná. Stěžovatel se proto domáhal přiznání původně uplatněné částky.

V odvolacím řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 222/2010-126 ze dne 25. května 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že výše odměny a náhrady hotových výdajů činí 27 444 Kč. Odvolací soud poukázal na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. listopadu 2007 (N 206/47 SbNU 647) řešící problematiku aplikace § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též "o. s. ř.") na rozhodování o nákladech ustanoveného advokáta. Dospěl k závěru, že formální aplikace advokátního tarifu není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci. Za východisko odvolací soud považoval analogickou aplikaci § 150 o. s. ř. a určení odměny ustanoveného zástupce shodně jako odměny opatrovníka. Možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. na rozhodování o odměně ustanoveného zástupce vyplývala podle odvolacího soudu z toho, že při určování odměny ustanoveného advokáta se jedná prakticky o totožnou situaci jako v případě, kdy soud při rozhodování o náhradě nákladů podle § 151 o. s. ř. určuje výši odměny za zastupování účastníka advokátem. Městský soud v Praze přiznal v návaznosti na to stěžovateli odměnu dle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, vycházeje z tarifní hodnoty 500 Kč. Dodal, že jakkoliv se může zdát takto stanovená odměna opatrovníka jako nepřiměřeně nízká, není žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl v zásadě za stejnou práci jako opatrovník dostat odměnu o několik řádů vyšší. Odvolací soud přihlédl k tomu, že opatrovník i ustanovený zástupce jsou velmi příbuzné instituty občanského soudního řádu, sloužící k ochraně práv účastníků, kteří z různých důvodů nemohou hájit svá práva sami. Odvozování výše odměny ustanoveného zástupce od žalobních nároků shledával Městský soud v Praze za nesprávné i s ohledem na specifika právní úpravy řízení o žalobách podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež jsou ze zákona osvobozena od soudních poplatků, což vede v některých případech k tomu, že jsou uplatňovány neopodstatněné nároky ve výrazně nepřiměřených výších. Námitce stěžovatele, že spekulativní charakter v žalobě požadované částky měl být zohledněn již při rozhodování o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro toto řízení, odvolací soud nepřisvědčil, neboť podle něj k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva nebylo možno v daném případě dospět bez provedeného dokazování.

Citované usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011 (N 80/61 SbNU 261) z důvodu porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jmenovitě principu předvídatelnosti soudního rozhodování a z něj vyplývajícího zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí, které spočívalo v nemožnosti stěžovatele vyjádřit se v odvolacím řízení k právnímu názoru Městského soudu v Praze, výrazně odlišnému od názoru nalézacího soudu.

Městský soud v Praze poté ve věci znovu rozhodl napadeným usnesením č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů stěžovatele činí 27 444 Kč. Odvolací soud ze svého předchozího, Ústavním soudem zrušeného usnesení ze dne 25. května 2010 přejal nejen výrok, ale téměř doslovně i uplatněnou argumentaci. Své rozhodnutí opakovaně založil na aplikaci moderačního ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž odměnu stěžovatele jako ustanoveného zástupce dle § 30 o. s. ř. stanovil podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka. Odvolací soud nově zdůraznil, že vycházel toliko z analogické příbuznosti uvedených institutů, vědom si rozdílnosti zákonných podmínek zakotvených v ustanoveních § 29 a 30 o. s. ř. Dále odmítl, že by svým postupem ex post svévolně změnil původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, včetně jeho odměňování.

S popsaným právním názorem Městského soudu v Praze stěžovatel vyjádřil nesouhlas v předložené ústavní stížnosti, namítaje porušení práva na spravedlivý proces, principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v souladu s nímž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Odvolací soud v dané věci podle stěžovatele postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011, a dokonce i v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 (viz výše), o jehož odůvodnění svou argumentaci soud opírá. V posledně zmíněném nálezu Ústavní soud připustil možnost aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, při určení výše odměny advokáta v případě existence příkrého rozporu mezi výší odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu a výší odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., dospěje-li současně dle § 150 o. s. ř. soud k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, na základě nichž by zčásti odměnu za zastupování nepřiznal. Řečené dle mínění stěžovatele nelze v žádném případě vyložit způsobem, jak to učinil Městský soud v Praze, který stěžovateli stanovil odměnu podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu, tedy předpisu, který se na ustanoveného zástupce vůbec nevztahuje, a to navíc ve výši neodpovídající požadavku rozumnosti a přiměřenosti.

Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytkl chybnou interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., založenou na tvrzení, že k závěru o svévolnosti nebo bezúspěšnosti nároku žalobce bylo možno dospět až na základě dokazování. Uvedené jednak nekoresponduje se stanoviskem soudu prvního stupně, který nárok žalobce označil za spekulativní, nemající ani v základu oporu ve skutkových tvrzeních, a vedle toho představuje polemiku s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/10, jenž rozhodnutí o "přijatelnosti žaloby" pokládal za nezbytnou podmínku pro ustanovení zástupce dle § 29 a 30 o. s. ř. Stěžovatel shledával mimo jiné nepochopitelným postup nalézacího soudu, který žalobci s bydlištěm v Boskovicích ustanovil zástupcem advokáta z Ostravy za situace, kdy řízení probíhalo v Praze jakožto sídle soudu i žalované strany.

Za nesprávný považoval stěžovatel rovněž názor Městského soudu v Praze v otázce předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel popřel tvrzení odvolacího soudu, že měl možnost své výhrady vůči jeho usnesení uplatnit v ústavní stížnosti, neboť jejím prostřednictvím lze zpochybnit toliko ústavnost rozhodnutí a tzv. podústavní otázky zůstávají vyhrazeny obecným soudům. Odvolací soud tudíž podle stěžovatele pochybil, pokud jej se svým právním názorem, včetně reakce na zrušující nález Ústavního soudu, neseznámil a neumožnil mu se k němu vyjádřit.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k stížnostnímu návrhu vyjádřil.

Městský soud v Praze v podání ze dne 6. června 2012 vyslovil přesvědčení, že jednal v souladu s příslušnými procesními předpisy i judikaturou Ústavního soudu, a neporušil tak žádné ze stěžovatelových ústavně zaručených práv. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel práva repliky nevyužil.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem jednoduchého práva, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

Výše naznačená východiska jsou přitom významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze v nyní projednávané věci, v níž stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nepřípustné analogické "slučování" institutu ustanoveného opatrovníka a institutu ustanoveného zástupce v souvislosti se stanovením odměny a hotových výdajů advokáta dle § 140 odst. 2 o. s. ř. Aplikoval-li soud na daný případ ustanovení § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu, jaká by příslušela ustanovenému opatrovníkovi, počínal si podle stěžovatele v rozporu s vybranou judikaturou Ústavního soudu, čímž porušil nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i právo na spravedlivý proces.

Dle zjištění Ústavního soudu napadené rozhodnutí stěžovatelem popsanými kvalifikovanými vadami skutečně trpí.

K otázce odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce dle § 30 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011 (N 80/61 SbNU 261), kterým zrušil předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010, vydané ve věci stěžovatele, pro nepředvídatelnost. Při této příležitosti připomněl, že je-li účastníkovi řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. dubna 2006 (N 82/41 SbNU 79)]. Výjimku z tohoto pravidla Ústavní soud dovodil v situaci, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud totiž neshledal ústavněprávně akceptovatelnou výraznou disproporci mezi odměnou ustanoveného advokáta a advokáta zvoleného, a to ve vztahu k povinnosti účastníků hradit náklady řízení [nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. listopadu 2007 (N 206/47 SbNU 647)].

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 nicméně konstatoval neaplikovatelnost závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07, zmiňovaného odvolacím soudem v napadeném usnesení, na skutkové a právní okolnosti posuzovaného případu, a to s poukazem na odlišnost mezi omezením výše odměny advokáta na jedné straně za použití srovnání činnosti advokáta ve shodné nebo téměř shodné situaci a na druhé straně, za tímtéž účelem, slučováním zákonem jasně odlišených procesních postavení. Důvody pro ustanovení opatrovníka podle § 29 o. s. ř. a pro ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř., stejně jako obsah jejich úkolů v procesu, jsou rozdílné, byť oba obecně vzato zastupují účastníka řízení. Soudem ustanovený advokát odpovídá navíc účastníkovi řízení, jemuž byl ustanoven zástupcem, za škodu, kterou by mu mohl svým postupem způsobit, a to bez jakéhokoliv omezení v režimu objektivní odpovědnosti, pro niž musí být podle zákona z vlastních prostředků pojištěn. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 se proto neslučuje s principy spravedlivého procesu, aby obecné soudy ex post svévolně měnily původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování, pokud současně nedošlo ke změně výchozích podmínek pro ustanovení toho kterého zástupce. "Je věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly ... Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 o. s. ř. anebo pro ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř."

Svůj náhled na krácení odměnsoudem ustanovených zástupců Ústavní soud precizoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. června 2012 (N 126/65 SbNU 629), dostupném též na http://nalus.usoud.cz. Nárok stěžovatele na přiznání odměny ustanoveného advokáta v něm Ústavní soud charakterizoval z hlediska povahy jako nárok hmotněprávní [srov. podobně nález sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30. listopadu 2010 (N 240/59 SbNU 443)], jehož uspokojení spadá pod ochranu ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Toto právo je, jak Ústavní soud uvedl, nutno chápat jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti [srov. bod 45 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. června 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)]. Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou proto v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 131/31 SbNU 173) "ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu."

V návaznosti na to Ústavnísoud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 (viz výše) označil za neakceptovatelné, aby se obecné soudy uchylovaly v závislosti na výsledku sporu k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny ustanoveného zástupce s odůvodněním, že částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní. "Chtějí-li se obecné soudy zbavit negativních finančních konsekvencí pro stát, je nutno konstatovat, že tuto skutečnost mohly a měly vzít v potaz již v případě rozhodování ... o ustanovení advokáta podle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. (bod 7). Považovaly-li obecné soudy nároky žalobce (ve výsledku) za ,nereálné' a ,zjevně nadsazené', jak lze dovozovat z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ... o odměně ustanoveného advokáta, je nutno podle názoru Ústavního soudu považovat jejich postup za logicky rozporný se zákonnými podmínkami ustanovení právního zástupce. Stěžovatel se v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony (srov. nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10, bod 21)."

Ve světle závěrů obsažených ve shora citovaných nálezech, na které se plně odkazuje, je tedy zcela evidentní, že postup Městskéhosoudu v Praze při určení odměny stěžovatele nemůže obstát. Souhrnně lze uzavřít, že Městský soud v Praze, přiznal-li stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobce odměnu ve zkrácené výši dle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu shodně jako odměnu opatrovníka, porušil jeho právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, neboť v předmětné věci nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tohoto právního názoru odchyluje, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro takto vyložené důvody Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 264/2011-144 ze dne 15. srpna 2011 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru