Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2749/13 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2749.13.1
Datum podání08.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 174b, § 79


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2749/13 ze dne 25. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem U Plynárny 99, Praha 10, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 EVC 2/2013 ze dne 24. 6. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2013, stěžovatel usiloval o zrušení rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 EVC 2/2013 ze dne 24. 6. 2013, jímž soud odmítl dle čl. 11 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 návrh stěžovatele na vydání evropského platebního rozkazu, dospívaje k závěru, že není ve věci příslušný ve smyslu čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva CMR"), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb., a čl. 71 odst. 1 nařízení Rady 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V daném případě se stěžovatel po žalovaném domáhal úhrady přepravného ve výši 4 180 EUR za provedené mezinárodní silniční nákladní přepravy, s místem nakládky nebo vykládky vždy na území České republiky, což v souladu se shora citovaným ustanovením Úmluvy CMR zakládá pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout. Z formulářového odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož "žádné z míst nakládky nebo vykládky neleží v obvodu zdejšího soudu ve smyslu čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR", je však zřejmé, že soud zaměnil pravomoc soudů s místní příslušností soudu, v důsledku čehož chybně rozhodl o odmítnutí návrhu. Tímto postupem podle stěžovatele porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

V nyní projednávané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, které nevytváří překážku věci rozhodnuté, neboť odmítnutím vydání evropského platebního rozkazu není nijak znemožněno stěžovateli domáhat se svého nároku před obecnými soudy. Uvedené vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen "Nařízení"), konkrétně z jeho čl. 1 odst. 2, jež "nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství". V čl. 11 odst. 3 potom Nařízení uvádí, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu". Jinými slovy, stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Jak Ústavní soud dále poznamenal ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2238/13 ze dne 11. 2. 2014, přijatém na podkladě podobného návrhu stěžovatele, v případě odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu z důvodu, že nárok je "zjevně neopodstatněný" [čl. 11 odst. 1 písm. b) Nařízení], by připuštění možnosti přímého přezkumu odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu ze strany Ústavního soudu mohlo vést k tomu, že Ústavní soud bude konfrontován se stížnostmi požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k danému nároku vůbec vysloví obecný soud v nalézacím řízení. Ústavní soud by tak fakticky v některých případech suploval činnost soudu prvého stupně, což by zcela popřelo subsidiaritu řízení o ústavní stížnosti.

Jelikož od závěrů učiněných ve výše zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout podle stanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru