Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2748/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2748.10.1
Datum podání21.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2748/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ZEPHYRUS s. r. o., se sídlem Otrokovice, U Farmy 275, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV/708, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2010 ve věci sp. zn. 27 C 183/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozsudku, neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně jím mělo být porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti společnosti DEMAL s. r. o., jíž se na žalované domáhala zaplacení částky 9.600,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za mezinárodní přepravu zboží. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť došlo k řádnému započtení splatné pohledávky vůči pohledávce žalobou vymáhané.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybňuje započitatelnost předmětné pohledávky, a to nejen z hlediska určitosti tohoto právního úkonu, ale i prizmatem otázky splatnosti započítávané pohledávky. Odůvodnění napadeného rozsudku nadto nesplňuje dle stěžovatelky kritéria kladená na jeho obsah ustanovením § 157 odst. 4 občanského soudního řádu, jejž není dle závěrů uvedených v nálezu Ústavního soud ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 možno interpretovat ve smyslu absence povinnosti soudu své rozhodnutí transparentně odůvodňovat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí nalézacího soudu v tzv. bagatelní věci, u níž zákonodárce vyloučil použitelnost řádného opravného prostředku, tedy odvolání. Stěžovatelka tudíž podává ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v ex lege jedno-instančním řízení, přičemž ale argumentačně setrvává na rovině práva podústavního. Její podání je proto z povahy věci třeba považovat bez dalšího za zjevně neopodstatněné, neboť se u soudního orgánu ochrany ústavnosti domáhá ve své podstatně toliko běžného instančního přezkumu, k němuž nejsou obecné soudy povolány, a tím méně (argumentem a minori ad maius) k němu může být povolán soud ústavní. V této souvislosti zbývá dodat, že výčet porušených ustanovení Listiny a Ústavy ústavněprávně relevantní argumentaci sám o sobě nezakládá.

Opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přitom přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takovým pochybením obecného soudu by navíc stěžovatelce musela vzniknout podstatná újma. Nic z toho ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a k takovému závěru nedospěl v projednávané věci ani Ústavní soud.

Pokud jde potom o stěžovatelčin odkaz na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Ústavní soud připomíná, že v tam projednávané věci představovala kasační důvod indikace tzv. opomenutého důkazu. V posuzované věci nicméně stěžovatelka existenci opomenutého důkazu netvrdí, soustředí se pouze na polemiku s právními závěry okresního soudu. Závěry učiněné v odkazovaném nálezu jsou proto do stěžovatelčiny věci nepřenosné, pročež není její odkaz na tento nález případný.

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.

Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná, že návrhy "zjevně neopodstatněné" představují návrhy, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru