Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2743/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2743.15.1
Datum podání10.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2048, § 2051

99/1963 Sb., § 241b odst.3, § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2743/15 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jany Klápšťové a Zdeňka Kročáka, zastoupených Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Oldřichova 299/23, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015 č. j. 33 Cdo 2593/2015-135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Vimmera a Marie Vimmerové jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že v jeho důsledku došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.

2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 č. j. 3 C 317/2014-41 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku 1 470 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smluvní pokuty ujednané v rámci smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí ze dne 21. 1. 2014. Okresní soud žalobě vedlejších účastníků vyhověl, neboť se neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká (představuje 10 % kupní ceny), pročež neshledal důvod pro její moderaci podle § 2051 občanského zákoníku.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2015 č. j. 28 C 24/2015-106 k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že vzhledem ke všem relevantním okolnostem dané věci je předmětná smluvní pokuta přiměřená.

4. Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením proto, že neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jejich dovolání pouze z formálních, resp. formalistických důvodů, aniž by jakkoli posuzoval jeho obsah. Stěžovatelé jsou přitom přesvědčeni, že jejich dovolání obsahovalo všechny obligatorní náležitosti. V opačném případě by totiž museli být okresním soudem vyzváni k odstranění vad podání. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že Nejvyšším soudem vytýkané vady dovolání by mohly jít k jejich tíži pouze za předpokladu, že by předtím byli okresním soudem vyzváni k odstranění vad dovolání, což se však nestalo.

6. Nadto se stěžovatelé domnívají, že jejich dovolání obligatorní náležitosti obsahovalo, neboť v něm poukazovali na to, že krajským soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak. Podle stěžovatelů totiž měl soud při posuzování otázky přiměřenosti smluvní pokuty brát v potaz vznik a výši škody, což Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi odmítal, vždy však šlo pouze o případy závazkových vztahů mezi podnikateli. V dané věci jde naopak o závazkový vztah dvou nepodnikatelských subjektů a podle mínění stěžovatelů proto dřívější judikáty Nejvyššího soudu (na něž v odůvodnění svého rozsudku odkazoval krajský soud) do posuzované věci nedopadají. Podle názoru stěžovatelů je tak zřejmé, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval obsahem jejich dovolání, čímž porušil jejich základní procesní práva, zvláště za situace, kdy nebyli okresním soudem vyzváni k odstranění údajné vady dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud - při zachování jejich základních procesních práv - nemohl odmítnout jejich dovolání proto, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem spatřují jeho přípustnost, pakliže předtím nebyli okresním soudem v souladu s § 241b občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), vyzváni k odstranění této údajné vady podání.

10. Této stěžejní námitce stěžovatelů však nelze jakkoli přisvědčit. Stěžovateli (patrně) dovolávané ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je totiž naopak založeno na požadavku, aby dovolání obsahovalo veškeré obligatorní náležitosti (a tedy i vymezení, v čem dovolatel spatřuje důvody jeho přípustnosti - viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) již v době svého podání (resp. nejpozději do uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání), přičemž jedinou výjimku představuje situace, kdy dovolatel v průběhu této lhůty požádá soud o ustanovení advokáta. Tato výjimka se však v posuzované věci zjevně neuplatní, neboť stěžovatelé byli v dovolacím řízení od počátku zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem.

11. Nadto je třeba připomenout, že podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí § 43 o. s. ř.; tvrzení stěžovatelů, že okresní soud měl stěžovatele vyzvat k odstranění údajné vady jejich dovolání, je tedy zcela nepřípadné.

12. Zbývá tedy již pouze zabývat se otázkou, zda Nejvyšší soud nepochybil, když odmítl dovolání stěžovatelů proto, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladu jeho přípustnosti. V tomto ohledu postačí konstatovat, že stěžovatelé ani v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí, že jejich dovolání obsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti, místo toho namítají, že kdyby se Nejvyšší soud jejich dovoláním řádně zabýval, "našel by v dovolání argumenty, které osvětlují, jak by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak". Z obsahu k ústavní stížnosti přiložené kopie předmětného dovolání je nadto zřejmé, že otázce jeho přípustnosti se stěžovatelé věnují až v samém závěru, když zdůrazňují, že "dovolacím soudem by vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak". Lze tak plně přisvědčit Nejvyššímu soudu, že stěžovatelé v dovolání předkládají důvod přípustnosti, jenž však nelze podřadit ani pod jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti předvídaných v § 237 o. s. ř. Odmítl-li proto Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání stěžovatelů pro jeho vady, nelze v jeho postupu spatřovat stěžovateli tvrzený přepjatý formalismus (k požadavkům kladených na dovolatele při vymezení toho, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání, v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

13. Již pouze pro úplnost je vhodné uvést, že z ústavní stížnosti, a tím méně pak z kontextu dané věci, není vůbec zřejmé, proč se stěžovatelé dovolávají čl. 36 odst. 2 Listiny, jenž zakotvuje základní právo napadnout správní žalobou rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jelikož se stěžovatelé tohoto ustanovení Listiny dovolávají v ústavní stížnosti opakovaně, nelze bez dalšího mít za to, že jde o zjevnou písařskou chybu, pročež je třeba zde tuto skutečnost zmínit, nicméně i tak je zjevné, že ani tato námitka z podstaty věci nemůže být důvodná.

14. Je tak namístě již pouze konstatovat, že z výše uvedených důvodů se stěžovatelům porušení jimi dovolávaných základních práv nepodařilo prokázat, pročež Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru