Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 274/95Usnesení ÚS ze dne 26.02.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.274.95
Datum podání16.11.1995

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 274/95 ze dne 26. 2. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 274/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti podané MUDr. M.H. a M.H., zastoupenými advokátem JUDr. P.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 14 Co 129/94-171, ze dne 18. S. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ, č.j. 4 C 481/92-45, ze dne 24. 11. 1993, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a O.S. a E.S., zastoupenými advokátem JUDr. V.N., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelky napadly ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), č.j. 14 Cb 129/94-171, ze dne 18. S. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), č.j. 4 C 481/92-45, ze dne 24. 11. 1993, kterým byl zamítnut jejich návrh, aby okresní soud uložil vedlejším účastníkům uzavřít s nimi dohodu o vydání domu se stavební parcelou č. 162 a zahradami č.p. 451/8 a 451/13, zapsaných v pozemkových knihách v knihovní vložce 198 a 664 v kat. území V.

Navrhovatelky napadají rozhodnutí krajského soudu z toho důvodu, že jím bylo zasaženo do jejich základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Porušení čl. 11 Listiny spatřují v tom, že oba soudy, ačkoli měly dostatek skutkových zjištění, nesprávně a v rozporu s právními předpisy a ve prospěch

1

II. ÚS 174/95

vedlejších účastníků vyřešily otázku platnosti převodu předmětných nemovitostí z toho hlediska, zda "převádějící organizace jako reprezentant čsl. státu byla vlastníkem těchto nemovitostí". Zde namítají rozpor v odůvodnění soudu, kde se uvádí, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo v důsledku intabulačního principu až dnem 3. 1. 1962 a oproti tomu současně okresní soud tvrdí, že majetek přešel na stát faktickým osvojením bez právního důvodu ještě před datem 3. 1. 1962. Protože chybí vlastnický titul čs. státu, uvedené nemovitosti jsou stále vlastnictvím navrhovatelek a postup obecných soudů zasáhl do jejich práva podle čl. 11 Listiny.

Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřují v tom, že obecné soudy vzaly za prokázané pouze to, co svědčilo ve prospěch vedlejších účastníků a projevily tak averzi vůči restitučním nárokům navrhovatelek. Namítají, že soudy nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastníci byli cenově zvýhodněni. Soudy vedly řízení tak, aby byla za každou cenu udržena správnost kupní ceny a dále nepřihlédly k tomu, že v rozporu s tehdy platnou úpravou byly do vlastnictví účastníků převedeny i pozemky, ačkoli k nim bylo možno zřídit jen právo osobního užívání. Dále krajskému soudu vytýkají naprosto výjimečný rozsah dokazování, eklektický postup ohledně důkazů, a to, že rozhodl, aniž by vyslovil dovolání, čímž znemožnil přezkoumání svých závěrů a odňal stěžovatelkám v podstatě odvolací instanci. Zejména krajský soud postupoval tak, že z provedených důkazů vzal za prokázané pouze to, co svědčilo ve prospěch vedlejších účastníků, a z právních předpisů aplikoval pouze ty, které byly v jejich prospěch, čímž se navenek projevila averze vůči jejich restitučním nárokům. Dále krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, kterým de facto zcela nahradil první instanci a vydal ve věci konečné rozhodnutí. Za této situace bylo podle navrhovatelek jeho povinností z vlastní iniciativy vyslovit dovolání, popř. účastníky o možnosti žádosti o připuštění dovolání poučit. Tím vším bylo navrhovatelkám odňato právo na nezávislý a nestranný soud.

Ústavní stížnost byla podána osobně dne 16. 11. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 9. 1995. Stížnost byla proto podána včas. Navrhovatelky byly při podání ústavní stížnosti zastoupeny v souladu s ustanovením § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Ústavní stížnost proto ústavní soud shledal přípustnou.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení zastupovaný předsedou jeho senátu JUDr. Z.V., který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obdobným způsobem se vyjádřil předseda senátu Okresního soudu Praha-západ JUDr. P.W., který navíc rozhodně odmítl jakoukoli averzi vůči navrhovatelkám a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření ze dne 27. 7. 1996 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a sdělili, že podrobné vyjádření předloží prostřednictvím svého právního zástupce. Ten však tak neučinil ani přes výzvu Ústavního soudu. Svého postavení

2

II. ÚS 274/95

vedlejších účastníků se však nevzdali.

Na základě zjištění, že ústavní stížnost je přípustná, posoudil ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti. Základem byl obsáhlý spisový materiál, který si nechal předložit, a vyjádření účastníků řízení. Především Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že před ním nelze pokračovat dále v předchozím řízení nebo dokonce nové řízení zahajovat. Z jeho postavení orgánu ochrany ústavnosti podle č1. 83 Ústavy ČR vyplývá, že předmětem řízení je zde přezkoumávání ústavnosti postupu orgánů veřejné moci, nikoli rozhodování o jakémkoli nároku jako takovém. Proto Ústavní soud posoudil především ty námitky navrhovatelek, kterými se brojí proti zásahu do jejich základních práv ve smyslu č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy CR.

K námitce porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny se konstatuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že předmětem řízení před Okresním soudem i krajským soudem byl návrh navrhovatelek, aby vedlejším účastníkům jako povinným osobám ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu se stavební parcelou č. 162 a zahradami č.p. 451/8 a 451/13, zapsaných v pozemkových knihách v knihovní vložce 198 a 664 v kat. území V.

Svůj žalobní nárok tedy navrhovatelky v řízení před soudy opíraly o skutečnost, že vedlejší účastníci jako povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jsou fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc bud' v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. O této právní otázce bylo vedeno řízení.

Pokud nyní navrhovatelky namítají, že ve vztahu k nim došlo k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny z toho důvodu, že jsou nepřetržitě vlastníky uvedených nemovitostí, které nikdy na stát nepřešly, znamená to, že požadují rozhodnutí o jiné otázce, vůči jinému pasivně legitimovanému subjektu, z jiného důvodu a podle jiného předpisu, než jak to vyplývá ze zákona o mimosoudních rehabilitacích. Projednání takového návrhu Ústavním soudem je nepřípustné podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ratio decidendi v obou rozsudcích obecných soudů proto nemůže být v tomto stadiu řízení ústavním soudem přezkoumána, neboť tento soud přezkoumává ústavnost rozhodnutí orgánu veřejné moci v konkrétním řízení ve vztahu ke konkrétní věci, a to na základě nároků a způsobů jejich právního zdůvodnění, jak byly v řízení před obecnými soudy uplatněny.

Podle zákona o Ústavním soudu je možné, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jen tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Obecné soudy však rozhodovaly o jiném žalobním petitu.

3

II. ÚS 274/95

V tomto směru je proto nutno konstatovat, že Ústavní soud není obecným soudem, který by byl příslušným posoudit otázky, zda navrhovatelky jsou či nejsou vlastníky uvedených nemovitostí. V tomto případě se jedná o věc, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř. je zde založena příslušnost okresních soudů.

Pokud jde o námitku, že navrhovatelkám bylo odňato právo na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, musí Ústavní soud ve smyslu své ustálené judikatury zdůraznit, že není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil, a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nemůže pokračovat v dalším řízení o platnosti kupní smlouvy nebo v dalším přehodnocování znaleckých posudků. Jestliže soudy věnovaly znaleckým posudkům a okolnostem převodu pozemků do vlastnictví vedlejších účastníků náležitou pozornost a své závěry řádně zdůvodnily, nelze jim to vytýkat jako porušení ústavně zaručených práv navrhovatelek jenom proto, že se přiklonily závěrům pro navrhovatelky nepříznivým. Je věcí nezávislého soudu, aby takové důkazní prostředky zhodnotil podle pravidel o.s.ř. Porušení těchto pravidel, které by dosáhlo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv, Ústavní soud v tomto případě neshledal.

Obdobně Ústavní soud na základě zjištění obsahu dokazování před krajským soudem neuznal námitku, že krajský soud "provedl rozsáhlé dokazování, při kterém zkoumal všechny zásadní otázky z hlediska podané žaloby". Přezkoumáním soudního spisu 4 C 481/92 došel k závěru, že postup odvolacího soudu zde nevybočil z mezí ustanovení § 212 odst. 1, ani § 213 odst. 2 o.s.ř., a proto ani zde nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na nezávislý a nestranný soud. Nelze proto tvrdit, že v důsledku projednání nových skutečností byly navrhovatelky de facto připraveny o druhou instanci a že tím došlo k zásahu do základního práva na soudní ochranu. Proto nelze uznat ani námitku navrhovatelek, že s ohledem na rozsah dokazování a řešení otázky po právní stránce zásadního rozsahu mělo být povinností soudu z vlastní iniciativy vyslovit dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ve znění v době vynesení rozsudku), případně poučení navrhovatelek ohledně žádosti o připuštění dovolání, nehledě na skutečnost, že toto ustanovení zakládalo výjimečné oprávnění, nikoli povinnost soudu takto učinit a krajský soud se s otázkou po právní stránce vypořádal, včetně tehdejšího tzv. třídního pojetí práva, které stavělo pozemky jako potenciální výrobní prostředek pod zvláštní právní režim odporující obecnému chápání vlastnictví v civilizovaném státě.

Ústavní soud proto neshledal, že během řízení před obecnými soudy došlo k takovému porušení čl. 36 odst. 1, ale ani dalších ústavních ustanovení, zejména čl. 37 a č1. 38 odst. 2 Listiny (jejichž porušení ovšem navrhovatelky nenamítaly), které by

4

II. ÚS 274/95

představovalo zásah do ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Protože k porušení takového práva nedošlo, odmítnul Ústavní soud stížnost v případě námitky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V případě námitky porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) jako věc, k jejímuž rozhodnutí není příslušný a podle písm. f) téhož ustanovení jako návrh, který není přípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání pripustné.

V Brně dne 26. února 1997

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru