Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2738/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Společné jmění manželů
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2738.14.1
Datum podání15.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 157 odst.2, § 262a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2738/14 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Chaloupky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem AK se sídlem Thámova 402/4, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 54 Co 300/2013-632 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2013 č. j. 13 Nc 16899/2003-585, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. srpna 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. srpna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 54 Co 300/2013-632 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2013 č. j. 13 Nc 16899/2003-585, kterým obvodní soud zamítl návrh manžela povinné ad 2) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na zastavení exekuce, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 2003 č. j. 13 Nc 16899/2003-4 podle pravomocného a vykonatelného rozsudku tamního soudu ze dne 22. března 2001 č. j. 9 C 283/94-148 k vymožení povinnosti povinných zaplatit společně a nerozdílně oprávněné ad a) částku 13 548 841,- Kč s příslušenstvím, a dále k vymožení povinnosti povinných zaplatit společně a nerozdílně oprávněnému ad b) částku 15 251 159,- Kč s příslušenstvím, jakož i k vymožení povinnosti povinných nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a oprávněnému náklady, které budou určeny exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že exekuční titul, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2001 č. j. 9 C 283/94-148 je materiálně i formálně vykonatelný a že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu. Postavení manžela povinné ad 2) odpovídá ustanovení § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Uvedené rozhodnutí městského soudu napadl manžel povinné ad 2) dovoláním.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 30 Cdo 1166/2014-736 bylo dovolání manžela povinné ad 2) proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze jako nepřípustné odmítnuto.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený v jeho právní věci zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů, jimiž stěžovatel zamýšlel dokázat oprávněnost svého nároku, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům, podle judikatury Ústavního soudu pak k vadnému hodnocení důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Na základě uvedeného stěžovatel dovozuje, že popsaným způsobem oba obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem (§ 153, § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř.) a svá řízení vedly tak, že nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§ 18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny), ale povahou a intenzitou vad, které jim stěžovatel vytýká, porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že exekuční titul přesně stanoví, jakou částku s příslušenstvím mají povinní společně a nerozdílně zaplatit každému z oprávněných, že rozsudek nabyl právní moci dne 2. července 2003 a uplynutím třídenní lhůty se stal i vykonatelným; aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků exekučního řízení vyplývá přímo z podkladového rozhodnutí, proto také společenství účastníků (tzv. subjektová kumulace) na straně oprávněných a povinných je v exekučním řízení možné. Jestliže vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství povinné ad 2) a Vojtěcha Chaloupky, lze exekucí postihnout věci nebo práva či jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů (dále též "SJM"). Manželovo účastenství vzniká dnem, kdy pověřený soudní exekutor vydá exekuční příkaz postihující věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do SJM. Exekuci nelze, uvedl městský soud, zastavit zcela ani částečně ve vztahu k subjektu odlišnému od oprávněného a povinného jako takovému, ale za zákonem stanovených předpokladů jen ve vztahu ke konkrétním věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám tohoto třetího subjektu. Přitom soud prvního stupně již exekuci částečně zastavil usnesením ze dne 5. října 2010 č. j. 13 Nc 16899/2003-266.

Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru