Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2737/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stano... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Poškozený
Státní zástupce
Plná moc
stížnost
Usnesení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2737.10.1
Datum podání20.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 147 odst.2, § 43 odst.1, § 2 odst.5, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2737/10 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) K. V., 2) M. N., 3) P. S., 4) D. J., 5) P. K., 6) J. P., 7) J. B., 8) Ing. L. M., 9) M. K., 10) P. K., 11) S. K., 12) T. B. a 13) P. H., všech zastoupených JUDr. Petrem Topinkou, advokátem advokátní kanceláře Klouček Sládek Topinka & Džmuráňová, se sídlem v Praze, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 5 KZT 429/2010-69 ze dne 18. srpna 2010, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. září 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo ke stížnosti všech poškozených s výjimkou Z. T., zastoupených zmocněncem PPP - Právní poradenství a pomoc o. s., a ke stížnostem J. V. a P. Š., zrušeno usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 5 ZT 35/2010-61, kterým bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin útisku podle § 237 trestního zákona, jehož se měli dopustit jako jednotlivci nebo v různých skupinách celkem dvaačtyřiceti dílčími útoky, přičemž byla věc vrácena státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jejich základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti vycházejí stěžovatelé z toho, že se přezkum nemohl týkat prvostupňového rozhodnutí jako celku s ohledem na to, že stížnosti podali poškození, kterých se coby jednotlivců týkaly jen jednotlivé dílčí skutky. Takto nepochybně byly podle stěžovatelů řádně uplatněny stížnosti J. V. (ohledně skutku č. 31) a P. Š. (ohledně skutku č. 16). Totéž se ovšem netýká stížnosti podané JUDr. J. R., kterou stěžovatelé považují za neurčitou, neboť v ní nebylo uvedeno, za které poškozené byla podána. Stěžovatelé v další části ústavní stížnosti toto jeho podání považují jednoznačně za úkon zmocněnce, kterému udělili někteří poškození plnou moc jako fyzické osobě - jedná se konkrétně o P. Š., P. D. (ohledně skutku č. 25), H. H. (ohledně skutku č. 7), J. V. a K. B. (ohledně skutku č. 43) - nebyl psán na hlavičkovém papíře dále uvedeného občanského sdružení a JUDr. R. přijetím těchto zmocnění dokázal svoji schopnost rozlišovat mezi různými zmocněními. Tento názor je podle stěžovatelů podporován i stanoviskem Analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 SL 749/2010 ze dne 20. července 2010. Právě s ohledem na to se stěžovatelé domnívají, že napadené rozhodnutí zrušilo prvostupňové rozhodnutí státního zástupce nezákonně v celém rozsahu. Považuje za nestandardní, že druhostupňový státní zástupce předvolal JUDr. R. a podle jeho sdělení (rozporného s tím, co bylo uvedeno ve stížnosti) poté vycházel z toho, že stížnost byla podána občanským sdružením PPP - právní poradenství a pomoc jako zmocněncem za všechny poškozené s výjimkou Z. T. Poukazují v této souvislosti na to, že plná moc, kterou JUDr. R. udělilo k jednání uvedené občanské sdružení, je neplatná, protože mu byla udělena místopředsedkyní, která není statutním orgánem. Tím je jen předseda, kterým je JUDr. R., který ostatně plnou moc k jednání za občanské sdružení nepotřebuje. Proto je argumentace o plné moci pro JUDr. R., obsažená v napadeném rozhodnutí, nejspíše úmyslně matoucí. V souvislosti s tím je rovněž namítáno, že uvedené občanské sdružení obdrželo plné moci i od osob poškozených, kteří byli zúčastněni na skutcích, pro něž nebylo trestní stíhání vůbec zahájeno anebo bylo zastaveno již dříve. Z toho vyvozuje, že takto byla podána stížnost zmocněncem i za osoby, které k tomu nebyly oprávněny. V další části ústavní stížnosti je namítáno, že zmocnění A. B. (pro občanské sdružení) bylo omezeno na podání trestního oznámení a tímto úkonem rovněž zaniklo, dále že R. S. (dílčí skutek č. 32) plnou moc občanskému sdružení ani přímo JUDr. R. neudělil, přičemž I. S., která plnou moc udělila, není podle popisu skutku poškozenou. Přiměřeně totéž platí pro R. B. (dílčí skutek č. 28), kde udělila plnou moc občanskému sdružení R. B., a pro M. K. (dílčí skutek č. 29), kde plnou moc udělil občanskému sdružení M. K.

3. Mimo jiné v návaznosti na výše uvedený nestandardní postup státního zástupce, JUDr. S., namítají jeho vyloučení z úkonů trestního řízení. Tu dále rozvíjí na principu dvojinstančnosti, který byl podle stěžovatelů v daném případě porušen tím, že uvedený státní zástupce nejprve předmětnou věc dozoroval a poté překvalifikoval a postoupil nižšímu státnímu zastupitelství . Tím se stal sám přezkumným orgánem.

4. Napadenému rozhodnutí stěžovatelé konečně vytýkají, že odejmulo státnímu zástupci možnost samostatně věc posoudit a naopak byly vyhodnoceny provedené důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a byly pominuty důkazy svědčící v jejich prospěch. V napadeném rozhodnutí totiž byl toliko převzat a zgeneralizován závěr usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. VZT 157/2008-877 ze dne 13. ledna 2010, který se týkal toliko jediného dílčího skutku a vycházel ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně. V mezidobí ovšem došlo k tomu, že zástupce uvedeného znaleckého ústavu nebyl při výslechu schopen podstatnou část závěrů obhájit a tyto závěry byly navíc vyvráceny posudkem Českého vysokého učení technického v Praze. V napadeném rozhodnutí však byly obě uvedené skutečnosti pominuty a veškeré důkazy byly vyloženy v neprospěch stěžovatelů, a proto spíše než o přezkum prvostupňového rozhodnutí šlo o mocenské prosazení vlastního názoru a zájmu. Nezabýval se tedy podrobně situací u jednotlivých stěžovatelů v intencích názoru státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, v jehož šlépějích šlo prvostupňové rozhodnutí, ani se nezabýval možným promlčením jednoho skutku vytýkaného prvému stěžovateli, jak bylo rovněž dříve naznačeno.

5. Současně stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že očekávatelné podání obžaloby by pro ně znamenalo nepoměrně větší újmu, než která může při odložení vykonatelnosti vzniknout jiným osobám.

6. V předmětné věci neshledal Ústavní soud důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je ve své rozhodovací činnosti veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení, a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti (z něhož by extenzita odložení vykonatelnosti učinila de facto řádný opravný prostředek) k nezbytnosti restriktivní interpretace (srov. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Podání obžaloby proti stěžovatelům rozhodně nemá nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Proto byl návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.

7. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení (sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Trestní řízení prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu, a proto ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze již nikterak odstranit.

9. Ústavní soud reflektuje, že je podle § 147 odst. 2 trestního řádu z hlediska praktického požadavku rychlosti a hospodárnosti řízení (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 1048) třeba zkoumat osobní a věcný rozsah podané stížnosti, jakkoliv je to v rozporu nejen s následným revizním principem stížnostního řízení i s principem oficiality při iniciaci a vedení trestního stíhání. To je zvláště zarážející v případě pokračujícího trestného činu projeveného i velkým množstvím dílčích útoků, z nichž některé nemusejí být v konkrétním okamžiku trestního řízení orgánům činným v trestním řízení ani známy. Uvedené principy mají přitom ve spojení s výhradní aktivní legitimací státního zastupitelství v trestním řízení i svůj ústavněprávní rozměr, neboť jde o opatření k naplnění pozitivních povinností státu na poli základních práv. Jedná se přitom o preventivní a represivní opatření o těch základních právech a svobodách, kdy je iniciativa toho, jehož práva mohla být či byla porušena buďto zcela neefektivní nebo dokonce nemožná (právo na život, právo na osobní bezpečnost podle čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, aj.). V každém trestním řízení tedy jde nejen o ochranu základních práv a svobod osob, které se na něm přímo účastní - typicky obviněný a poškozený, který se k takovému postavení přihlásil.

10. Lze souhlasit s přímo nevysloveným východiskem stěžovatelů, že od osoby zmocněnce v trestním řízení lze očekávat určitou zdatnost, resp. kvalifikaci, která mu umožňuje řádně uplatňovat práva zastupované osoby a tím justičním orgánům napomáhat k řádnému provedení řízení. To by se mělo projevovat především ve formulaci písemných podání a platí to o to více pro osoby, které formálně dosáhly právnického vzdělání. Tomuto očekávání evidentně JUDr. J. R. nedostál, neboť lze souhlasit s názorem stěžovatelů, že jeho stížnost nejen neobsahuje žádnou argumentaci (což s ohledem na shora uvedený revizní princip ani nemusí), ale ani základní údaje identifikující kým, resp. za koho je stížnost podávána. Toho si evidentně byl vědom i státní zástupce, přičemž zvolil postup, který spíše než za nestandardní (jak tvrdí stěžovatelé) lze považovat za korektní a především souladný s ústavněprávními principy, jež ovládají trestní proces, jak bylo vyloženo výše.

11. Státní zástupce totiž v posuzovaném případě jako metodu řešení daného problému jednak vyzval JUDr. J. R. k odstranění uvedených pochybností a výsledek pak podrobil testu jemu známé vůle poškozených zmocnitelů. Takto dospěl státní zástupce k závěru, že JUDr. J. R. podal stížnost za občanské sdružení PPP - právní poradenství a pomoc, coby zmocněnce všech poškozených (až na Z. T.). To, že stěžovatelé dospívají k jinému závěru, který vzdor původnímu tvrzení o neurčitosti označují za jednoznačný, přitom nedosahuje ústavněprávní relevance (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). S ohledem na to, že státní zástupce jasně vyložil, že při podání stížnosti JUDr. J. R. podal stížnost za občanské sdružení PPP - právní poradenství a pomoc, tak v režimu přezkumu Ústavního soudu nehraje roli, že nevyšel z toho, že tak byl JUDr. J. R. oprávněn jednat z titulu své funkce předsedy občanského sdružení a nikoliv na základě (nejspíše vadného zmocnění), které vůbec nepotřeboval.

12. S ohledem na to, že stěžovatelé omezují své námitky proti tomu, že občanské sdružení PPP - právní poradenství a pomoc je zmocněncem všech poškozených (až na Zd. T.) na jednotlivé, přesně uvedené případy, lze se v dalším omezit právě na tyto uvedené případy a vycházet z toho, že vylíčený skutkový stav odpovídá realitě. Stran zmocnění A. B. lze vycházet ze shora popsané metodiky při posuzování formálních náležitostí stížnosti jako celku. Při svých úvahách státní zástupce zohlednil především to, jak zmocnitelé udělené zmocnění vnímali, a neshledal vůbec žádné pochybnosti o tom, že jej zmocnitelé vnímali jako zmocnění pro trestní řízení a že jej stejně tak vnímal i zmocněnec. Tento závěr odpovídá účelu zmocnění poškozeného a lze jej proto považovat za ústavně souladný.

13. Pokud jde o zmocnění I. S., R. B. a M. K., je třeba vyjít z toho, že osoba poškozeného není nutně osobou, která by musela být uvedena v popisu vytýkaného skutku, ale že jde v každém případě o osobu, jíž mělo být tímto skutkem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (§ 43 odst. 1 trestního řádu). Z popisu vytýkaného skutku přitom vyplývá, že se stěžovatelé měli trestného činu dopustit mimo jiné tím, že "...s ohledem na vyznačení neoprávněného odběru ve vnitřním systému skupiny ČEZ znemožňovali i přepis odběrného místa na jinou osobu,...". Z toho, jakož i z celkové povahy vytýkaného skutku je zřejmé, že jeho "akční rádius" evidentně musel dopadat i na jiné osoby, než byly výslovně jmenovány v popisu skutku, především osoby žijící ve společné domácnosti. Ze všech těchto důvodů je námitka, že zmocnění nedaly striktně pouze osoby uvedené v popisu vytýkaného skutku, zjevně neopodstatněná.

14. Konečně je zcela irelevantní, že občanské sdružení PPP - právní poradenství a pomoc bylo zmocněno i osobami, které možná postavení poškozených neměly, protože to nemohlo mít vůbec žádný vliv na oprávnění plynoucí ze zmocnění, které mělo od poškozených v dané věci.

15. Námitka stěžovatelů stran vyloučení státního zástupce JUDr. K. S. měla v řízení samostatný osud a konečným způsobem jí nebylo vyhověno usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství č. j. 1 VZT 157/2008-1311 ze dne 20. července 2010 (to stěžovatelé rovněž přiložili k ústavní stížnosti). V něm je stručně řečeno vyložen názor, že důvodem k vyloučení státního zástupce není zaujetí určitého právního názoru, jenž vede ke změně právní kvalifikace a následnému postoupení věci věcně a místně příslušnému orgánu. Pro stručnost lze na odůvodnění tohoto usnesení v dalším odkázat. Tyto závěry lze považovat rovněž za přesvědčivé a proto ústavně souladné.

16. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů a skutkové a právní závěry, je třeba vyjít z toho, že toliko soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. A proto námitky uvedeného charakteru ve vztahu k závěrům státního zástupce lze bez dalšího v plné šíři uplatnit v soudní fázi trestního stíhání, a již jen proto je třeba je odmítnout jako předčasné. Ale i jinak lze námitky stěžovatelů odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Skutkový a tím spíše právní závěr totiž v žádném případě nesmí být pouhou kopií závěrů znalce, ať už se jedná o znalce ustanoveného orgány veřejné žaloby či o znalce povolaného obviněným. Znalecký posudek totiž je a musí být toliko jedním z důkazních prostředků, které je nutno hodnotit v souladu s procesními předpisy především ve vzájemné souvislosti. Tomu státní zástupce evidentně dostál a své skutkové i právní závěry podrobně a přesvědčivě vyložil. Ústavní soud tu přitom není od toho, aby ústavně souladné závěry justičních orgánů přehodnocoval jako další přezkumná instance (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.).

17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru