Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2734/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2734.10.1
Datum podání20.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2734/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem Ve Skalách 2597/2, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. února 2010 č. j. 26 C 466/2009-25 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2010 č. j. 64 Co 328/2010-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Shora citovaným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 240.000,- Kč. Proti usnesení odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků, přestože jeho příjmy a výdaje spočítal správně a i sám zkonstatoval, že po jejich odečtu mu nezbývá již téměř nic. Stěžovatel se proto domnívá, že napadené rozhodnutí je ve své podstatě zmatečné, nepřezkoumatelné a protismyslné. Stanovená výše poplatku je pro něj likvidační. Vzhledem k tomu, že již přišel o rodinný dům, za který vydal celkovou částku ve výši 6.000.000,- Kč, jejíhož zaplacení se proti žalovaným v řízení domáhá, bylo by nespravedlivé, aby prodejem svého domu v USA z důvodu úhrady soudních poplatků přišel o bydlení. Stěžovatel zároveň žádá o posouzení, zda napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad a zda není projevem svévole, přičemž odkazuje na "nález ÚS 221/98", SbNU sv. 16, str. 171.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv.

Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. sp. zn. III. ÚS 788/2009) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takový stav však v projednávané věci zjištěn nebyl.

Z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že k tomu, aby předseda senátu mohl účastníku přiznat osvobození od soudních poplatků, musí být splněny dva předpoklady, a to, že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Toto ustanovení, jehož cílem jednoznačně je, aby povinnost platit soudní poplatek neznemožňovala účastníkům uplatnění jejich práva v případě, že při své sociální situaci nemají na zaplacení soudního poplatku dostatek prostředků, však nepřiznává účastníkovi řízení nárok na osvobození od soudních poplatků, ale přiznává mu pouze právo o něj požádat. Obecnému soudu pak ponechává prostor k uvážení, zda osvobození účastníku řízení přizná. Soud přitom zkoumá naplnění uvedených předpokladů a v rámci toho zejména hodnotí majetkové a osobní poměry účastníka. Nicméně rozhodnutí, zda jsou naplněny, není zásadně otázkou dosahující roviny ústavnosti.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy respektovaly znění ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a nevybočily z mezí možného uvážení, jež toto ustanovení předjímá. Při posuzování návrhu zkoumaly objektivní schopnost stěžovatele zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši a dospěly k závěru, že osvobození nepřiznají. Soud prvního stupně ve svém usnesení zdůvodnil, proč žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověl. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí závěry obvodního soudu podrobněji rozvedl a vysvětlil, z jakých důvodů s ohledem na osobní, rodinné a majetkové poměry stěžovatele odvoláním napadené usnesení potvrdil. Jeho rozhodnutí je v dostatečném rozsahu a srozumitelně odůvodněno a nevykazuje prvky jurisdikční libovůle (svévole). Dle názoru Ústavního soudu posouzení věci obecnými soudy nevybočuje z ústavněprávních limitů.

Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru