Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2732/15 #1Nález ÚS ze dne 12.01.2016Formalistický přístup při uplatnění zásady dispozitivnosti ve správním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
RADA PRO ROZHLASOVÉ A TELEVIZNÍ VYSÍLÁNÍ
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbran... více
Věcný rejstříkinterpretace
správní delikt
Správní soudnictví
Trest
reklama/komerční sdělení
správní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/80 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2732.15.1
Datum vyhlášení21.01.2016
Datum podání09.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 75 odst.2, § 71 odst.1 písm.d, § 104 odst.4, § 103

40/1995 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 6b

634/1992 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Základním znakem jakéhokoliv správního postihu je příslušnými orgány deklarované protiprávní jednání jako jeden z předpokladů deliktní odpovědnosti. Naopak pokud v posuzované věci z dříve přijatého rozhodnutí kasačního soudu vyplynulo, že podstata stíhaného jednání není protiprávní, avšak obecný soud dospěje v dalším řízení k závěru o spáchání inkriminovaného jednání a uloží za ně pokutu, jedná se o formalistické uplatnění zásady dispozitivnosti a koncentrace řízení před správními soudy, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Lion Communications, s. r. o., zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 1. 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 A 17/2011-41 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 98/2015-27 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (vedlejší účastnice) uložila stěžovateli jako zpracovateli reklamy pokutu 300 000 Kč za porušení povinnosti podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, když jím zpracovanou reklamu posoudila jako nekalou obchodní praktiku. Městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že byť ve vztahu k zadavateli reklamy (společnost T-Mobile Czech Republic, a. s.) Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 rozhodl, že konkrétní reklamní spot nenaplnil znaky klamavé obchodní praktiky, nelze tento závěr zohlednit v projednávané věci, neboť stěžovatel tuto otázku neučinil předmětem soudního přezkumu a nešlo o případ, který měl soud přezkoumat nad rámec uplatněných žalobních bodů. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele. Stěžovatel namítal, že byl pokutován za spáchání nekalé obchodní praktiky, ačkoliv předtím stejný soud rozhodl, že dotčená reklama takovou praktikou není.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud vyšel z předpokladu, že správní soudnictví je mj. ovládané dispoziční zásadou, podle níž správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu [§ 75 odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního]. Na druhé straně zásada dispoziční a případně zásada koncentrace řízení musí ve správním soudnictví ustoupit, pokud by důraz na jejich dodržení znamenal neakceptovatelný zásah do základních práv a svobod účastníků řízení.

V projednávané věci Ústavní soud považoval za rozhodující, že obecné soudy odlišně hodnotily deliktní odpovědnost zpracovatele a zhotovitele dotčené reklamy. V tomto ohledu učinil dílčí závěr, že pro deliktní odpovědnost stěžovatele jako zpracovatele reklamy byly určující závěry přijaté Nejvyšším správním soudem při hodnocení deliktní odpovědnosti zadavatele totožné reklamy. Uvedená okolnost byla při tom natolik podstatná, že při posuzování věci měla výjimečně ustoupit do pozadí zásada dispozitivnosti a koncentrace řízení, které jsou jinak ve správním řízení pravidlem.

Jedná se totiž o oblast správního trestání, které se vyznačuje určitými specifiky a při ukládání správních sankcí musí být dodrženy zásady spravedlivého procesu stanovené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska postihu dle zákona o regulaci reklamy byla primárně chráněným objektem ochrana společnosti před "závadnou" reklamou, takže správní postih měl smysl pouze za situace, kdy reklama vůbec byla "závadná". Jestliže z dříve přijatého rozhodnutí kasačního soudu vyplyne, že podstata stíhaného jednání není vůbec protiprávní, nemohou příslušné orgány logicky dospět ani k závěru o spáchání inkriminovaného právního deliktu. Za této situace měly obecné soudy přihlédnout k absenci podmínky deliktní odpovědnosti z úřední povinnosti.

Ústavní soud uzavřel, že závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu byly v rozporu s principy spravedlivého rozhodování z důvodu formalistického uplatnění zásady dispozitivnosti a koncentrace v řízení před správními soudy. Z těchto důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016

N 6/80 SbNU 65

Formalistický přístup při uplatnění zásady dispozitivnosti ve správním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 ve věci ústavní stížnosti Lion Communications, s. r. o., (dříve PUBLICIS Prague, s. r. o.), se sídlem Jankovcova 1114/23, Praha 7, zastoupené JUDr. Filipem Winterem, advokátem, se sídlem Hanusova 1537/3a, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 A 17/2011-41, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty ve výši 300 000 Kč za správní delikt spočívající ve zpracování reklamy, která byla nekalou obchodní praktikou, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 98/2015-27, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 A 17/2011-41 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 7 As 98/2015-27 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a že tato rozhodnutí nerespektovala rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny ani obecně rovnost lidí v právech dle čl. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "vedlejší účastnice") ze dne 21. 12. 2010 č. j. RUD/80/2011 byla stěžovatelce (jako zpracovateli reklamy) uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o regulaci reklamy"), kterého se dopustila tím, že zpracovala reklamu, která byla nekalou obchodní praktikou, protože v ní byly rozhodné údaje zveřejněny po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl.

4. K žalobě stěžovatelky městský soud udělení dotčené pokuty rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil, jelikož tuto žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že napadené výroky přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů, takže nemohl přihlédnout k tomu, že ve vztahu k zadavateli reklamy (společnost T-Mobile Czech Republic, a. s.) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 125/2014-26 (dále též jen "rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014") dospěl k závěru, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelkou nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky. Jelikož však stěžovatelka tuto otázku předmětem soudního přezkumu neučinila (proti vyhodnocení obsahu spotu nevznesla žádnou námitku) a nešlo ani o případ, kdy by měl soud přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů, vyšel soud ze závěru vedlejší účastnice, že obsah reklamního spotu zpracovaného stěžovatelkou byl z důvodů vyjádřených v napadeném rozhodnutí klamavou obchodní praktikou. Proto bylo namístě dovozovat existenci odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy.

5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem, neboť mj. neshledal jako důvodné námitky stěžovatelky, že nebyla zpracovatelem té části reklamy, která je předmětem řízení, a že nenese odpovědnost za obsah šířené reklamy, neboť se jedná o údaje, jejichž pravdivost není schopna posoudit ani s vynaložením veškerého úsilí. Taktéž odmítl poukaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 6 As 125/2014, neboť stěžovatelka v žalobě nenamítala, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelkou nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky, a proto toto nemohla namítat - s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - ani v kasační stížnosti. Dle kasačního soudu přitom městský soud správně vyhodnotil, že se nejednalo o případ, kdy by měl napadené rozhodnutí přezkoumat nad rámec uplatněných žalobních bodů.

II. Podstata argumentace stěžovatelky

6. Citovaná rozhodnutí správních soudů zasáhla dle stěžovatelky do jejích shora uvedených základních práv a svobod.

7. Zásah do těchto práv stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud při nynějším rozhodování nerespektoval závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014 a zamítl v tomto ohledu stěžovatelčinu kasační stížnost s odůvodněním, že se stěžovatelka v předchozím řízení nebránila tím "správným" argumentem, že reklama není nekalou obchodní praktikou, ale bránila se jen tím, že jako zpracovatel nemohla obchodní nabídku v reklamě posoudit. Stěžovatelka tak byla pokutována za spáchání nekalé obchodní praktiky reklamou, o které ovšem předtím stejný soud pravomocně rozhodl, že nekalou obchodní praktikou vůbec není. Ačkoli se tedy jedná o shodný jediný skutek, shodnou jedinou reklamu, tak o ní Nejvyšší správní soud nejprve rozhodl, že zákon neporušuje, nicméně vzápětí potvrdil pokutu za toto porušení zákona udělenou. Dle stěžovatelky tak jde o absurdní situaci podobnou té, jako by jeden ze spolupachatelů byl osvobozen z důvodu, že k žádnému zločinu vůbec nedošlo, zatímco druhý by byl potrestán, protože se nesprávně hájil jen tím, že u zločinu nebyl.

III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud - a také vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem.

9. Městský soud sdělil, že přezkoumání rozhodnutí správních orgánů správními soudy je ovládáno dispoziční zásadou, a proto je na žalobci, aby při podání žaloby řádně vymezil žalobní body, tedy aby vyslovil, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Soud pak napadené rozhodnutí přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů [ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 soudního řádu správního]. Výjimkou jsou judikaturou vymezené situace, kdy soud k určitým skutečnostem přihlíží bez uvedení námitky. V daném případě se proto městský soud s ohledem na vymezené žalobní body nezabýval tím, zda předmětná reklama byla či nebyla nekalou obchodní praktikou, neboť do této oblasti žalobní body nesměřovaly a nejednalo se ani o situaci, kdy by měl napadené rozhodnutí hodnotit i nad rámec žaloby. Městský soud tudíž konstatoval, že žalobce měl možnost podat žalobu a uvést všechny důvody, pro které považoval napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Pokud však jím vymezené žalobní body soud neshledal důvodnými, nemůže se následně dovolávat porušení svého práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že jiný subjekt (zadavatel reklamy) ve své žalobě vymezil jiné žalobní body, které byly na rozdíl od žalobcových důvodné. Dále městský soud dodal, že skutečnost, že rozhodnutí vedlejší účastnice vůči stěžovatelce nebylo zrušeno a že rozhodnutí o uložení pokuty zadavateli za stejnou reklamu naopak soudem zrušeno bylo, ještě neznamená porušení rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. V daném případě se totiž jednalo o dvě různá správní i soudní řízení, takže zásada rovnosti účastníků řízení nemohla být porušena.

10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2747/08 (N 94/53 SbNU 207), ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/07 (N 96/53 SbNU 227) aj.]. Proto Nejvyšší správní soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

11. Vedlejší účastnice po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedla, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí velmi důkladně zabývaly tím, v jakém rozsahu jsou vůbec oprávněny předchozí napadená rozhodnutí přezkoumávat, přičemž s jejich hodnocením se plně ztotožnila. Připomněla také starou římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt a dodala, že stěžovatelka využila svého práva a podala proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu a bylo na ní, aby alespoň v základních rysech formulovala v žalobních námitkách, z jakých důvodů shledává rozhodnutí o uložení pokuty nezákonným, a tak zcela jasně vymezila rámec, ve kterém se pak soud pohyboval v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí. Nadto vedlejší účastnice upozornila, že v dané věci byla stěžovatelka již v řízení o žalobě zastoupena advokátem (v podstatě nad rámec zákona), a nejednalo se tedy o žalobu sepsanou laikem, jehož by mohla omlouvat nedostatečná znalost práva. Odmítla též stěžovatelčino tvrzení stran porušení čl. 1 Listiny a vytkla jí, že uvedenou ústavněprávní zásadu je třeba vykládat tak, že každý člověk má mít rovný přístup k právům a je pouze na něm, jakým způsobem jich využije. Stěžovatelka takto měla právo, jako každý jiný pokutovaný subjekt, podat proti dotčenému rozhodnutí žalobu a tohoto svého práva i využila. Stejně tak měla právo vymezit v žalobě body, ve kterých spatřuje nezákonnost rozhodnutí. Rovněž toto stěžovatelka učinila. Pakliže nevyužila dostatečně svého práva a nevymezila žalobní námitky natolik dostatečně, aby soud mohl přezkoumat i samotný obsah reklamního sdělení, pak toto nelze klást soudu k tíži. Podobně vedlejší účastnice odmítla stěžovatelkou tvrzený zásah do práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zdůraznila, že pokud stěžovatelka pouze není spokojena s výsledkem soudního řízení a jiné soudní rozhodnutí v jiné věci se jí zdá jaksi "výhodnější" či spravedlivější, pak toto nelze považovat za nepřípustný zásah do rovnosti účastníků řízení. Stejně tak prý nemohlo dojít k porušení čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce nebylo odepřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, a nebylo jí odepřeno projednání věci nestranným a nezávislým soudem, kdy rovněž byla řádně v průběhu řízení poučována o svých procesních právech. Závěrem vedlejší účastnice odmítla, že by měl být případ stěžovatelky jako zpracovatele dotčené reklamy posuzován stejně jako případ jejího zadavatele, neboť na obě jednání se vztahují jiná ustanovení zákona o regulaci reklamy. Jedná se tedy sice o jednu a tutéž reklamu, ovšem nikoliv o jeden skutek. Skutek, který naplnil znaky správního deliktu a pro jehož spáchání byla stěžovatelce uložena pokuta, totiž spočíval v porušení povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, kterého se dopustila zpracováním reklamy, zatímco zadavatel byl pokutován proto, že zadal reklamu, která byla nekalou obchodní praktikou [viz ustanovení § 8a odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy]. Nejednalo se proto o jeden správní delikt ani o totožný skutek.

IV. Replika stěžovatelky

12. V replice k vyjádřením účastníků a vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem stěžovatelka odmítla, že by žádala "přezkum čtvrté instance", resp. že se snaží napravit svá procesní pochybení cestou ústavní stížnosti, a zdůraznila, že se dovolává uplatnění ústavních principů, kdy s ohledem na elementární právní jistotu a spravedlnost není přípustné, aby jedno a totéž jednání bylo soudem kvalifikováno jako porušení zákona u jednoho účastníka a jako jednání zákon neporušující u účastníka druhého. Jedna a tatáž otázka, tedy zda pokutované jednání je, či není nekalou obchodní praktikou, totiž byla zcela shodná v řízení se stěžovatelkou (u které soud dospěl k závěru, že se o nekalou obchodní praktiku jedná) i v řízení se zadavatelem téže reklamy (u kterého soud dospěl k závěru, že se o nekalou obchodní praktiku nejedná). Tato právní otázka přitom nezáleží na žádných dalších okolnostech jednoho či druhého případu, jelikož v ní jde o jednu a tutéž reklamu, jedno a totéž jednání. Stěžovatelka proto zdůraznila, že se rozhodně nedovolává pouhé analogie obou případů, ale toho, že je zde shodný jediný skutek, o němž nejprve soud rozhodne, že zákon neporušuje, a vzápětí o něm rozhodne, že zákon porušuje. Takový zásadní rozpor není možno "odbýt" tím, že stěžovatelka žádá "přezkum svého případu čtvrtou instancí", a ani tím, že argumentace stěžovatelky v předcházejícím řízení byla založena na jiných prvcích. Takový rozpor je totiž natolik závažný, že zasahuje do ústavně zaručených práv.

V. Splnění podmínek řízení

13. Ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [ustanovení § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

14. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není proto povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože právě ony vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

16. Ústavní soud dříve opakovaně konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

17. Klíčovou normou, i z hlediska jejího výkladu, jsou v nyní posuzované věci ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, která upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany správních soudů. Jedná se o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v přezkumném řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Podobně ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního stanoví, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Dotčené ustanovení tak brání tomu, aby stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňovala jiné právní důvody, než které uplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za neústavní [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99 ze dne 27. 6. 2000 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.)], neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny). Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze tedy spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvního stupně. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené, neboť správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu.

18. Soud tedy není oprávněn (a tím méně povinen) za žalobce domýšlet či dotvářet příliš obecné žalobní námitky z vlastní iniciativy (srov. též Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014). Takový postup soudu by popíral uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví a zasahoval by do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a § 36 odst. 1 soudního řádu správního). Odepřel by totiž žalovanému právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 7 Afs 216/2006). Rozhodnutí městského soudu založené na odlišné právní argumentaci, než jaká byla obsažena ve správním rozhodnutí nebo v podané žalobě, k níž se strany řízení nemohly dosud vyjádřit a zejména tomu uzpůsobit provedené dokazování, by tak porušovalo právo na spravedlivý proces a bylo by pro účastníky překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75) nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 2 Afs 16/2011].

19. Nad rámec žalobních bodů proto přihlíží soud z úřední povinnosti pouze k vadám podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, tedy k vadám, které by mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a to za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 9 As 6/2007). Z obecné zásady, že správní soud přezkoumá napadené správní rozhodnutí v mezích včas uplatněných žalobních bodů, existuje dále výjimka stran určitých skutečností významných z hlediska hmotného práva. Sem spadají absolutně neplatné právní úkony (např. absolutní neplatnost smlouvy), prekluze (např. prekluze práva státu vybrat daň nebo prekluze práva státu postihovat fyzické či právnické osoby za přestupky nebo jiné správní delikty), nerespektování zásady ne bis in idem ve správním trestání aj. (srov. Blažek, T. a kol., op. cit.). Pokud by se v těchto případech správní soud zmíněnými skutečnostmi odmítl zabývat z úřední povinnosti, znamenalo by to odepření spravedlnosti a v konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 1419/07 (N 112/53 SbNU 397)]. V určitých výjimečných případech tedy mají správní soudy povinnost přihlížet i ke skutkovým či právním novotám nad rámec žalobních bodů.

20. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve vztahu k obsahově blízkému ustanovení § 75 odst. 1 soudního řádu správního Nejvyšší správní soud již dříve zdůraznil, že jakkoliv nelze zpochybnit český model správního soudnictví založený na retrospektivnosti náhledu na předchozí správní řízení a rozhodnutí, musí mít i tento model nutně svoje limity. Za tyto limity přitom Nejvyšší správní soud považoval například takový způsob výkladu, který by vedl k možné protiústavnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. 6 As 44/2008-142). V jiném rozhodnutí pak tentýž soud podobně zdůraznil ve vztahu k zásadě ne bis in idem obsažené v čl. 40 odst. 5 Listiny, že tato zásada se v oblasti správního trestání prosazuje jako zásada vůdčí ve vztahu k zásadě dispoziční (ustanovení § 109 odst. 3 soudního řádu správního) i k zásadě přezkumu správních rozhodnutí podle skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu (ustanovení § 75 odst. 1 soudního řádu správního). Správní soud je proto oprávněn aplikovat čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy by stěžovatelka tuto námitku v řízení neuplatnila.

21. V souladu s naposledy uvedeným Ústavní soud konstatuje, že zásady dispoziční a koncentrace řízení uplatňované ve správním soudnictví musí ustoupit vždy též tehdy, kdy by důraz na jejich lpění znamenal neakceptovatelný zásah do základních práv a svobod účastníků řízení či by byl v razantním rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Jak totiž opakovaně konstatoval Ústavní soud [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) nebo nález sp. zn. II. ÚS 30/03 ze dne 14. 7. 2004 (N 95/34 SbNU 27)], smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, ale i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Obecná povinnost soudů přistoupit k ústavně konformnímu výkladu podústavního práva takto přímo vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Pokud obecné soudy zásah do základního práva neodstraní, ačkoliv jsou k tomu postiženou osobou vyzvány, nedostály tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak jim ukládá čl. 4 Ústavy [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.)].

22. Jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prozařování" celým právním řádem, pročež jsou soudy obecně povinny vykládat právní normy s ohledem na ochranu ústavně chráněných základních práv a svobod účastníků řízení. V každé jednotlivé věci to znamená, že soudy musí interpretovat jednotlivá ustanovení právního řádu (zde konkrétně soudního řádu správního) v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv a svobod, kdy musí při výkladu či aplikaci podústavního práva pečlivě vážit a brát v potaz, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním [srov. za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Z hlediska ústavně konformního výkladu je tedy třeba dbát o to, aby byly právní normy vykládány v souladu nejen s jejich doslovným zněním, ale i s účelem zákona jako takového, historií jeho vzniku, systematickou souvislostí nebo s principy, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [bod 16 nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573) a rozhodnutí tam uvedená]. V opačném případě se totiž mohou rozhodnutí soudů jevit jako příliš formalistická, což Ústavní soud setrvale odmítá, přičemž zdůrazňuje, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, protože povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž i povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].

23. Ústavní soud posoudil nyní posuzovaný případ optikou shora vyřčených zásad vztahujících se pochopitelně i na řízení před správními soudy a dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem zasáhly do základních práv stěžovatelky.

24. Z vyžádaného soudního spisu i z vyjádření účastníků řízení se shodně podává (a nečiní to sporným ani účastníci řízení), že obecné soudy odlišně hodnotily deliktní odpovědnost zpracovatele a zhotovitele dotčené reklamy. Se stěžovatelkou se však již účastníci řízení a vedlejší účastník neshodnou, zdali lze na jednání zadavatele a zpracovatele klamavé reklamy ústící v udělení pokuty dle norem zákona o regulaci reklamy nahlížet jako na jeden skutek, kdy vedlejší účastník odkázal mj. též na odlišnost právních norem postihujících dotčené jednání.

25. K tomu Ústavní soud uvádí, že nikterak nezpochybňuje, že zákon o regulaci reklamy upravuje deliktní odpovědnost zadavatele (§ 8a odst. 2 zákona o regulaci reklamy) a zpracovatele (§ 8a odst. 3 citovaného zákona) reklamy odděleně. Rozhodující je však skutečnost, že z hlediska nyní rozhodného ustanovení § 8a odst. 2, resp. odst. 3, písm. d) zákona o regulaci reklamy je protiprávní jednání definováno totožným způsobem, a dopadá tak na stejná jednání (z hlediska jejich podstaty). Podle ustanovení § 8a odst. 2 písm. d) citovaného zákona totiž platí, že "právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako zadavatel dopustí správního deliktu tím, že poruší podmínky stanovené pro obsah reklamy podle § 2 odst. 3 nebo 4, § 2c, § 3 odst. 6, § 4, § 5 odst. 3, 4 nebo 5, § 5a odst. 1, 2, 5, 6, 7 nebo 8, § 5b odst. 2 nebo 8, § 5c odst. 1 nebo 2, § 5d odst. 3 nebo 4, § 5e odst. 1, § 5f, 5h nebo 5i", a stejně tak podle ustanovení § 8a odst. 3 písm. d) citovaného zákona "právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že poruší podmínky stanovené pro obsah reklamy podle § 2 odst. 3 nebo 4, § 2c, § 3 odst. 6, § 4, § 5 odst. 3, 4 nebo 5, § 5a odst. 1, 2, 5, 6, 7 nebo 8, § 5b odst. 2 nebo 8, § 5c odst. 1 nebo 2, § 5d odst. 3 nebo 4, § 5e odst. 1, § 5f, 5h nebo 5i".

26. V této souvislosti je také nezbytné připomenout účel zákona o regulaci reklamy: jak vyplývá z jeho ustanovení § 1, tímto účelem je především legálně definovat regulaci reklamy, která je (mj.) nekalou obchodní praktikou, a upravit obecné požadavky na reklamu a její šíření včetně postihů za porušení povinností podle tohoto zákona. Takto je tedy zřejmé, že pro posouzení jednání zadavatele či zpracovatele reklamy z hlediska dodržení zákonných parametrů dle citovaného zákona je klíčová především dotčená reklama a její obsah, nikoli subjekt, který nese odpovědnost za její protiprávní charakter. Jakkoliv se totiž zákonodárce rozhodl upravit v odlišných právních normách odpovědnost zpracovatele a zadavatele reklamy za správní delikty, tak uvedené ještě neznamená, že - nakolik je dotčená deliktní odpovědnost upravena totožně a jedná se o tutéž reklamu - by mělo být přistupováno rozdílně ke zpracovateli a zadavateli dotčené reklamy z hlediska podstaty jejího obsahu. Uvedenému napovídá především již citovaný účel zákona o regulaci reklamy a definice protiprávního chování a také totožná úprava eventuální výše sankce za porušení dotčené právní povinnosti pro zpracovatele i zadavatele.

27. Jakkoliv tedy stricto sensu nelze při posuzování klamavé reklamy z hlediska odpovědnosti jejího zadavatele a zpracovatele hovořit o jednom skutku a jeho jediném jednání (z důvodu odděleného vymezení odpovědnosti zadavatele a zpracovatele v zákoně o regulaci reklamy, tak i fakticitě jednání při vytvoření takové reklamy), klíčové zůstává, že v případě aplikace ustanovení § 8a odst. 2, resp. odst. 3, písm. d) zákona o regulaci reklamy se vždy jedná o tutéž reklamu a totožnou deliktní odpovědnost, kdy zároveň její postih vychází ze stejných zákonných principů. Proto nelze přijmout, aby při rozhodování o protiprávnosti a správní odpovědnosti protiprávně jednajícího subjektu bylo naprosto odhlíženo od podstaty dotčeného deliktního jednání (tj. z hlediska nyní posuzované věci od "klamavosti" dané reklamy), neboť právě to je klíčové pro posouzení protiprávnosti jednání jeho původce. Ústavní soud takto musí ve shodě se stěžovatelkou připomenout nezbytnost zachování principu rovnosti před zákonem, který jako princip spojený s podstatou právního státu vyžaduje, aby stejné případy byly posuzovány stejně, neboli aby zákon byl vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Uvedená podmínka se nevztahuje jen k zachování principu rovnosti před zákonem, ale též k zachování zásady právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci jakožto základních znaků právního státu.

28. Ústavní soud proto činí dílčí závěr, že na deliktní odpovědnost stěžovatelky bylo nezbytné hledět též prizmatem závěrů, které byly přijaty Nejvyšším správním soudem při hodnocení deliktní odpovědnosti zadavatele totožné reklamy. Za této situace se Ústavní soud v dalším zabýval otázkou, zdali tato okolnost byla natolik podstatná, že měly ustoupit do pozadí zásady dispozitivnosti a koncentrace řízení.

29. Jak již bylo vyloženo výše, v podmínkách právního státu je nepřípustné, aby v důsledku uplatnění těchto zásad docházelo k zásahu do základních práv a svobod účastníků řízení či k podstatnému rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Jednoduše řečeno, smysl zmíněných zásad dispoziční a koncentrace spočívá v racionalizaci a efektivnosti řízení tak, aby nedocházelo ke zbytečnému prodlužování soudního řízení, k opakování stejné či podobné argumentace anebo naopak k dodatečnému (a někdy i účelovému) předkládání dalších tvrzení, názorů a důkazů, které mohly být bez větších obtíží účastníky řízení uplatněny již dříve. Tyto zásady však nejsou ničím jiným než prostředkem ke zmíněné racionalizaci, a nikoliv samoúčelným cílem. V důsledku jejich uplatňování proto nesmí docházet ke zjevným nespravedlnostem, jak se povýtce stalo právě v nyní rozhodovaném případě.

30. V nyní projednávaném případě je totiž třeba mít též na zřeteli, že se jedná o věc z oblasti správního trestání, která se vyznačuje určitými specifiky. Podstatou správního trestání totiž je, že příslušné orgány projednávají společensky nebezpečná jednání, a to při respektování celé řady zásad řízení tak, aby toto řízení odpovídalo principům právního státu. V tomto smyslu lze připomenout, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (a Ústavní soud se s ním v tomto směru plně ztotožňuje) zdůraznil, že formální označení určitého typu protispolečenského jednání a tomu odpovídající zařazení mezi trestné činy, přestupky, jiné správní delikty a z toho odvozené následky v podobě sankcí, včetně příslušného řízení, tedy zda půjde o oblast soudního, či správního trestání, je spíše vyjádřením reálné trestní politiky státu, tedy reflexí názoru společnosti na potřebnou míru ochrany jednotlivých vztahů, zájmů a hodnot (právních statků), než systematickým přístupem k úpravě veřejnoprávních povinností a odpovědnosti za jejich porušení (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 2 As 34/2006). Právním deliktem je tak protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, a správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty přitom bývá i velmi nezřetelný, jelikož je i výsledkem politického rozhodnutí ("dekriminalizace"), a není proto zcela nezvyklé, že např. skutky považované právním řádem jednoho státu nebo v určité době za trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době "pouze" správními delikty, a naopak (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 8 As 17/2007). Jak také připomněl Ústavní soud (či Nejvyšší správní soud v naposledy citovaném rozhodnutí), "trestním obviněním" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva prakticky řízení o veškerých sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.)]. S ohledem na tuto podstatu správního trestání musí být tedy v rámci ukládání správních sankcí dodrženy zásady spravedlivého procesu stanovené v citovaném čl. 6 Úmluvy, neboť trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů.

31. Jestliže lze správní delikt definovat jako protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán trest stanovený normou správního práva, je v prvé řadě nezbytné, aby předpokladem spáchání jakéhokoliv správního deliktu bylo právě toto protiprávní jednání. V opačném případě by totiž docházelo k postihu jednání, které není v rozporu s právními předpisy, což by však bylo v hrubém rozporu se zásadami trestní i správní delikvence. Z hlediska postihu dle zákona o regulaci reklamy je přitom nezbytné ve shodě s již řečeným zdůraznit, že primárně chráněným objektem skrze normy tohoto zákona je ochrana společnosti před "závadnou" reklamou, přičemž pouze za situace, kdy vůbec lze určitou reklamu hodnotit za "závadnou" (tedy rozpornou se zákonem o regulaci reklamy), lze uvažovat o správním postihu příslušného subjektu. V opačném případě by nebyla naplněna ani materiální stránka protiprávního jednání, která se i dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí v případě správních deliktů projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování protiprávnosti závadného jednání (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 8 As 17/2007).

32. Jak však plyne z výše uvedeného, v nyní posuzovaném případě uvedená podmínka nemohla být naplněna, neboť již před vydáním napadeného rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším správním soudem (v případu zadavatele) pravomocně rozhodnuto, že inkriminovanou reklamu zpracovanou stěžovatelkou nelze vůbec považovat za klamavou reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy. Za této situace tedy lze přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy měly závěry kasačního soudu vyřčené v případu zadavatele inkriminované reklamy zohlednit též v její věci, a to i přesto, že v podané žalobě nikterak uvedenými skutečnosti neargumentovala. Základním znakem jakéhokoliv správního postihu je totiž příslušnými orgány deklarované protiprávní jednání jakožto jeden z předpokladů deliktní odpovědnosti. Pokud přitom z dříve přijatého rozhodnutí kasačního soudu vyplyne, že podstata stíhaného jednání není vůbec protiprávní, nemohou příslušné orgány logicky dospět ani k závěru o spáchání inkriminovaného právního deliktu. K absenci této podmínky deliktní odpovědnosti přitom musí obecné soudy přihlédnout z úřední povinnosti, neboť v opačném případě by akceptovaly možnost vyvození deliktní odpovědnosti příslušného subjektu i za situace, kdy podstata stíhaného jednání nebyla protiprávní, tj. v rozporu s dotčenými ustanoveními právního řádu. Uvedený postup by se přitom nikterak neslučoval s právem na spravedlivý proces účastníka správního řízení, které je svou podstatou blízké řízení trestnímu, neboť by nerespektoval zásadu rovnosti (ve smyslu, aby stejný případ byl posuzován stejně) a navíc by i do budoucna narušoval právní jistotu účastníků podobných řízení.

33. V situaci, kdy si byl Nejvyšší správní soud při rozhodování této věci jednoznačně vědom existence vlastního rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 a právního názoru v něm obsaženého (kromě skutečnosti, že tato povědomost plyne přímo z obsahu napadeného rozsudku, předpokládá se tato znalost rovněž z obecné zásady iura novit curia, neboť i precedenční rozhodnutí soudů představují právo v širším slova smyslu a soud je povinen dobře znát - zejména vlastní - judikaturu) a protože skutkové a právní okolnosti případu zcela jednoznačně nepřipouštěly možnost distinkce, bylo možno postupovat jen dvěma způsoby. Buď dříve vyslovené právní závěry zopakovat i v rozhodovaném případě, anebo předložit odlišný právní názor rozšířenému senátu postupem podle ustanovení § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Nic takového však rozhodující senát Nejvyššího správního soudu neučinil a jakémukoliv použití právního názoru obsaženého v rozsudku sp. zn. 6 As 125/2014 se v podstatě zcela vyhnul, čímž se však dopustil porušení dříve zmíněných principů předvídatelnosti a jednoty rozhodovací činnosti soudů a zásady rovnosti účastníků řízení.

34. Ústavní soud má samozřejmě v patrnosti, že opuštění dispozičního principu ve správním soudnictví by hrozilo narušením principu rovnosti účastníků tohoto řízení před správními soudy, neboť by mohlo být žalovanému upřeno právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí. Zde však musí Ústavní soud zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě toto riziko vůbec nevyvstalo, a proto ani potenciálně nemohla být nepřiměřeně narušena práva vedlejší účastnice. Ta se totiž mohla s inkriminovanými argumenty stěžovatelky vypořádat (například ve vztahu k tomu, zda právě jednáním stěžovatelky jako zpracovatele reklamy nebyl v určitém ohledu porušen zákon - na rozdíl od jejího zadavatele), neboť nejenže byla účastnicí i řízení o totožné, jí dříve pokutované reklamě, ale navíc to byla dokonce právě vedlejší účastnice, která soud prvně informovala o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 125/2014 a v souvislosti s tím odvolala nesouhlas k rozhodnutí věci bez nařízeného jednání (viz č. l. 35 spisu městského soudu), čímž se fakticky zřekla možnosti reagovat na tyto nově vyvstalé okolnosti. Stěžovatelka pak tyto námitky konkrétně přednesla v doplnění kasační stížnosti, přičemž i v rámci řízení o kasační stížnosti mohla na tyto námitky vedlejší účastnice zajisté reagovat a vypořádat se s nimi.

35. Pokud pak vedlejší účastnice připomíná zásadu "bdělým náležejí práva", musí Ústavnísoud konstatovat, že jakkoliv jde nesporně o ustálenou zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519)], tak její aplikace nemůže být samoúčelná a ve svém jádru rozporná s principy spravedlnosti. Ústavní soud opakovaně vyzdvihl ve vztahu k psanému právu, že právní normy je třeba vykládat tak, aby plnily svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému v tom smyslu, aby obstálo před měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)]. Uvedené se vztahuje rovněž k právním zásadám, na nichž je český právní řád vystavěn, neboť ani ty nemohou být aplikovány bez zřetele ke všem okolnostem projednávané věci, kdy rozhodující orgány musí mít především v patrnosti, aby výsledek jejich řízení odpovídal parametrům spravedlnosti.

VII. Závěr

36. Ústavnísoud tedy uzavírá, že městský soud a Nejvyšší správní soud svými rozhodnutími porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť jimi vyřčené právní závěry se neslučovaly s principy spravedlivého rozhodování, neboť přepjatě formalisticky přistupovaly k zásadám dispozitivnosti a koncentrace řízení před správními soudy, plynoucím z ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) citovaného zákona (resp. § 104 odst. 4 tohoto zákona), aniž by přihlédly k obecným principům správního trestání.

37. Proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí zrušil. Úkolem městského soudu bude v dalším řízení posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí meritorně posoudit stěžovatelčiny námitky stran toho, že v případě zadavatele předmětné reklamy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se vůbec nejedná o klamavou reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy. To především znamená, že se musí argumentačně vypořádat s opakovaně citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 125/2014, který jej s ohledem na výše uvedené zavazuje.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru