Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 273/02Nález ÚS ze dne 15.07.2004Postup podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání před účinnosti derogačního nálezu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 98/34 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.273.02
Datum vyhlášení04.08.2004
Datum podání03.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 23, § 24 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 273/02 ze dne 15. 7. 2004

N 98/34 SbNU 49

Postup podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání před účinnosti derogačního nálezu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 15. července 2004 sp. zn. II. ÚS 273/02 věci ústavní stížnosti S. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 11. 4. 2002 sp. zn. 19 Co 361/2001, jímž nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na pokračování podle zákona o konkursu a vyrovnání přerušeného řízení o odvolání žalovaného, jemuž byla soudem prvního stupně uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalobci) peněžitou částku.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 361/2001-80 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Domnívá se, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 5 C 41/98 a spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 40 Cm 162/2001, z nichž zjistil následující:

Stěžovatel se návrhem domáhal, aby soud uložil R. a v. d. (nesprávně označenému jako "R. a v. d. V.") - povinnost zaplatit mu částku 44 060,71 Kč jako náhradu za odstraněnou stavbu a porosty v katastrálním území B., obec V. M., podle § 14 až 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 11. 3. 1998 č. j. 5 C 41/98-28 stěžovatelův návrh zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 2. 1999 č. j. 19 Co 296/98-50 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. 5. 1999 č. j. 5 C 41/98-56 R. a v. d. (žalovanému) uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 44 060,71 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a stěžovateli přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně R. a v. d. (žalovaný) podalo odvolání. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2000 č. j. 34 K 6/2000-76 byl k návrhu úpadce na žalovaného ve sporu, R. a v. d., prohlášen konkurs. Řízení o nároku stěžovatele ohledně částky 44 060,71 Kč tak bylo ze zákona přerušeno před rozhodnutím o odvolání žalovaného do výroku okresního soudu, kterým bylo návrhu stěžovatele vyhověno.

Stěžovatel podal dne 20. 7. 2001 soudu prvního stupně návrh na pokračování přerušeného řízení s odůvodněním, že pohledávku ve výši 44 060,71 Kč s příslušenstvím, jež je předmětem řízení, uplatnil v konkursním řízení a správce konkursní podstaty úpadce R. a v. d. tuto pohledávku co do důvodu i výše popřel.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 361/2001-80 návrhu na pokračování v řízení nevyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že postup podle ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí (dále též "ZKV"), podle kterého jestliže bylo před prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení bylo přerušeno [§ 14 odst. 1 písm. c) ZKV], provede se určení popřené pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se nezahajuje [§ 14 odst. 1 písm. d)], je vyloučen, bylo-li původní řízení přerušeno poté, co v řízení již bylo rozhodnuto soudem prvého stupně. Dosavadní výsledky řízení pak nemohou být využitelné, neboť řízení podle § 24 odst. 4 ZKV pokračuje s jiným okruhem účastníků, na základě jiných žalobních tvrzení a pro jinak formulovaný žalobní návrh (jde o určovací spor oproti původní žalobě na plnění). Navíc pokud již v řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, je uvedený postup též vyloučen proto, že o pravosti a výši pohledávky by pak v prvním stupni a se zřetelem ke svému postavení v systému soudní soustavy rozhodoval v jediném stupni odvolací soud a účastníci řízení by nemohli uplatnit řádné opravné prostředky.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Porušení svých práv spatřuje v tom, že krajský soud při vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval zákonem stanovený postup podle § 24 odst. 4 ZKV, když neumožnil, aby v řízení o pohledávce stěžovatele, přerušeném pro vyhlášení konkursu na žalovaného v tomto sporu, byla pro účely konkursu najisto postavena pohledávka stěžovatele za žalovaným ve výši 44 060,71 Kč. Je pravda, že uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání výslovně neřeší situaci, kdy dosavadní, v důsledku prohlášení konkursu přerušené řízení probíhá u odvolacího soudu, neznamená to však, že na předmětnou situaci nedopadá. Pokud odvolací soud dovodil, že nemůže o určení popřené pohledávky rozhodnout v prvním stupni, neboť by porušil princip dvojinstančnosti řízení, zbývá zřejmě jediné řešení: rozhodnutím odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k dalšímu řízení. Pokud však odvolací soud dovodil neaplikovatelnost citovaného ustanovení z uvedených důvodů a návrhu na pokračování řízení nevyhověl, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť neposkytl ochranu jeho právům.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, JUDr. Mgr. V. S., správce konkursní podstaty R. a v. d., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a v něm obsažené závěry.

JUDr. Mgr. V. S., správce konkursní podstaty R. a v. d., se přípisem ze dne 29. 5. 2002 postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem nejednal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.

Ústavní soud neměl důvod se odchylovat od závěrů, které již vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 341/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 31, nález č. 143], neboť uvedený nález řešil obdobnou problematiku.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaného ustanovení § 24 odst. 4 ZKV, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že příslušné ustanovení § 24 odst. 4 ZKV v současné době již není součástí platného právního řádu, neboť bylo Ústavním soudem nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publikovaným pod č. 101/2003 Sb. a uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí, svazek 29, nález č. 33, s účinností od 4. 4. 2003 zrušeno. V době, kdy bylo napadené rozhodnutí krajského soudu vydáno, však toto ustanovení bylo platné a účinné. Uvedené ustanovení konstatuje, že bylo-li před prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení bylo přerušeno [§ 14 odst. 1 písm. c) ZKV], provede se určení popřené pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se nezahajuje [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Návrh na pokračování přerušeného řízení je třeba podat ve lhůtách určených zákonem [§ 23 odst. 4 a 5 a § 24 odst. 1 a 2 ZKV]; účastníky se stávají ti, které zákon za účastníky označuje [§ 23 odst. 2 a 3 a § 24 odst. 1 a 2 ZKV].

Před prohlášením konkursu na R. a v. d. s ním stěžovatel zahájil řízení, v němž se proti němu domáhal zaplacení částky 44 060,71 Kč jako náhrady podle restitučního zákona. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 41/98 rozsudkem ze dne 13. 5. 1999 soud prvního stupně jeho nároku vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku spolu s náklady řízení. Poté, co žalované družstvo podalo odvolání, byl na ně prohlášen konkurs, což mělo za následek přerušení řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) ZKV. Stěžovatel proto svou nevykonatelnou pohledávku podle ustanovení § 20 ZKV přihlásil do konkursu, ta však byla správcem konkursní podstaty popřena a stěžovatel byl poučen, aby do třiceti dnů podal žalobu k soudu.

Stěžovatel se řídil ustanovením § 24 odst. 4 ZKV a podal k soudu prvního stupně návrh na pokračování v přerušeném řízení. Soud prvního stupně jeho návrh spolu s odvoláním žalovaného předal odvolacímu soudu. Ten však návrhu nevyhověl. Uvedl, že návrh na pokračování v řízení podle § 24 odst. 4 ZKV mohl připadat v úvahu pouze v řízení před soudem prvého stupně. V posuzovaném případě, kdy již bylo soudem prvého stupně vydáno rozhodnutí, je postup podle uvedeného ustanovení vyloučen. Dosavadní výsledky řízení nemohou být v řízení o určení popřené pohledávky podle jeho názoru využitelné, neboť se jedná o jiný typ řízení (původní řízení bylo zahájeno žalobou na plnění), s jiným okruhem účastníků, na základě jiných žalobních tvrzení (§ 23 odst. 2 ZKV). Pokud by návrhu na pokračování řízení odvolací soud vyhověl, k určení popřené pohledávky by došlo v odvolacím řízení a nebylo by možné proti němu uplatnit řádné ani mimořádné opravné prostředky. Z uvedených důvodů vyloučil aplikaci ustanovení § 24 odst. 4 ZKV v dané věci. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení v tu dobu nebylo ukončeno, dovodil, že jeho zákonem stanovené důsledky, spočívající v přerušení řízení, v posuzované věci i nadále trvají.

Ústavní soud dospěl k názoru, že popsanou interpretací ustanovení § 24 odst. 4 ZKV krajského soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Citované ustanovení § 24 odst. 4 ZKV, ve znění účinném v době rozhodování krajského soudu, stanovilo závazný postup věřitele úpadce, na kterého byl prohlášen konkurs, měl-li tento věřitel vůči úpadci dosud nejudikovanou pohledávku, která byla v okamžiku zákonného přerušení řízení předmětem řízení jiného. Vytvářelo konstrukci, díky níž bylo namístě pokračovat v dosud neskončeném řízení, a to před soudem, který byl k přerušenému řízení podle tohoto ustanovení věcně a místně příslušný. Ustanovení vycházelo z toho, že soud, před nímž probíhá řízení o plnění, nutně si musí v tomto řízení alespoň co do základu vyřešit otázku určení pohledávky, a tedy důkazy v tomto řízení provedené by měly být použitelné i pro řízení o určení pohledávky pro účely konkursu. Přijaté jeho znění nijak nepamatovalo na možné situace, kdy by dosavadní kroky v řízení učiněné podkladem pro další řízení být nemohly, avšak část věty první za středníkem citovaného ustanovení, podle které nové řízení o pohledávce se nezahajuje [§ 14 odst. 1 písm. d)], přímo zapovídala zahájit řízení o těchto pohledávkách, tj. incidenční žalobu tak, jak ji zná ustanovení § 23 ZKV. Věřitel tak měl pouze jedinou možnost, jak se určení důvodu nebo výše své pohledávky za úpadcem domoci. Ustanovení § 24 odst. 4 ZKV bylo cele ustanovením speciálním, nedodržením dikce tohoto ustanovení krajský soud přivedl stěžovatele do neřešitelné procesní situace, neboť mu odebral možnost dosáhnout určení své pohledávky v řízení před soudem, což by ve svém důsledku mohlo znamenat odepření spravedlnosti. Ústavní soud proto konstatoval, že právo stěžovatele na soudní ochranu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny bylo napadeným usnesením porušeno.

Ústavní soud navíc podotýká, že krajský soud při rozhodování o návrhu stěžovatele na pokračování řízení nezohlednil skutečnost, že pro uplatnění pohledávky incidenční žalobou u konkursního soudu je stanovena lhůta třicet dnů (§ 24 odst. 1 ZKV). Za situace, kdy o návrhu na pokračování v řízení ze dne 20. 7. 2001 rozhodoval napadeným usnesením dne 11. 4. 2002, aniž by včas naznačil stěžovateli svůj právní názor ohledně aplikace příslušného ustanovení, podle kterého pro stěžovatele nastala nutnost podat incidenční žalobu, musel si být vědom, že napadeným rozhodnutím zřejmě znemožní stěžovateli, aby se svého práva zákonným způsobem domohl.

Ve světle vysloveného závěru pak je nutné rovněž uvést, že ani správce konkursní podstaty k citovanému zákonnému ustanovení § 24 odst. 4 ZKV nepřihlédl, ač byl o skutečnosti, že o pohledávku je veden soudní spor, v přihlášce pohledávky stěžovatele ze dne 18. 8. 2000 uvědoměn, a ve vyrozumění o popření pohledávky stěžovatele ohledně jeho povinnosti uplatnit svou pohledávku u soudu ve stanovené lhůtě nepoučil správně. Správce konkursní postaty rovněž byl při popření pohledávky, a zejména při formulaci vyrozumění o jejím popření, vázán zákonem o konkursu a vyrovnání v celé jeho šíři, a to nejenom samou povinností o popření pohledávky stěžovatele vyrozumět, ale rovněž jej poučit o krocích, které je stěžovatel povinen podniknout k tomu, aby předmětná pohledávka byla pro účely konkursu určena. Tuto povinnost mu stanoví ustanovení § 24 odst. 1 ZKV, když jako obsahové náležitosti vyrozumění o popření pohledávky uvádí výzvu věřiteli, aby do třiceti dnů od doručení vyrozumění uplatnil svou pohledávku u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet. Toto ustanovení však nelze posuzovat izolovaně od ustanovení § 24 odst. 4 ZKV, jež zároveň tuto možnost tam, kde již byl o pohledávce otevřen spor, nepřipouštělo, a jeho aplikace jako ustanovení speciálního měla před aplikací ustanovení § 24 odst. 1 ZKV přednost. Správce tedy byl při formulaci výzvy povinen postupovat nejenom podle ustanovení § 24 odst. 1 ZKV, ale zohlednit i právní povinnost věřitele podle ustanovení § 24 odst. 4 ZKV, tedy poučit jej řádně o možnosti, již mu zákon k určení jeho nároku jako jedinou stanoví, což však neučinil. Výzva k tomu, aby stěžovatel svůj nárok ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZKV uplatnil incidenční žalobou u soudu, který prohlásil konkurs, když zahájení nového řízení zákon zapovídá, tedy není výzvou perfektní a jako s takovou s ní nelze spojovat následky, které ustanovení § 23 odst. 4 ZKV spojuje s marným uplynutím lhůty určené k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky, totiž že již není možné pro účely konkursu k popřené pohledávce přihlédnout.

Vycházeje při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti z právního stavu platného v době vydání napadeného rozhodnutí, nemohl Ústavnísoud nezohlednit skutečnost, že příslušné ustanovení bylo před projednáním ústavní stížnosti zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publikovaným pod č. 101/2003 Sb. Dnem účinnosti tohoto nálezu přestala být zákonem podložena věcná příslušnost soudů založená ustanovením § 24 odst. 4 ZKV. V odůvodnění nálezu Ústavní soud zároveň konstatoval, že pokud by již zahájená řízení, vedená soudy, jejichž příslušnost byla založena napadeným ustanovením, pokračovala v dosavadním režimu i po vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, jímž se ustanovení § 24 odst. 4 ZKV ruší, docházelo by tak k pokračování protiústavní nerovnosti založené tímto ustanovením.

Soud se proto vedle otázky, zda došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a zda lze tento zásah reparovat zrušením napadeného rozhodnutí, nutně musel zabývat i vzniklou procesní situací, a to s cílem ujistit se, že na jedné straně nedojde k odepření spravedlnosti stěžovateli a na straně druhé nebude narušena rovnost účastníků řízení ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že by tomuto stěžovateli byla znovuotevřením možnosti pokračovat v řízení, o kterém se Ústavní soud vyjádřil, že je protiústavní, poskytnuta oproti jiným účastníkům řízení výhoda.

Ústavnísoud má za to, že je v zájmu zachování zásady rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny nutné, aby toto řízení sdílelo osud řízení vedených podle zrušeného ustanovení a před účinností nálezu č. 101/2003 Sb. neskončených, když odstraněním napadeného rozhodnutí budou pouze zachovány účinky návrhu na pokračování v řízení, který stěžovatel učinil, aniž by to umožňovalo v řízení s ohledem na závěr Ústavního soudu pokračovat, a v dalším bude obecným soudem postupováno stejným způsobem, jaký byl použit v řízeních obdobných.

Ústavnísoud je si vědom skutečnosti, že v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 162/2001 (příslušný spisový materiál Ústavní soud k projednávané věci připojil) Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 15. 10. 2003 dosud nepravomocný rozsudek, v němž pod bodem III. výroku uvedl, že žaloba, jíž se žalobce domáhal určení pohledávky týkající se "náhrady za znehodnocení hospodářských objektů u čp. 18 - kolny a dílny ve výši 44.060,71 Kč ..... se zamítá". Ze spisového materiálu však dále vyplývá, že v žalobě ze dne 20. 7. 2001, jíž stěžovatel zahájil incidenční spor, sice předmětnou pohledávku v odůvodnění zmínil, zdůraznil však, že stran této pohledávky podal návrh na pokračování přerušeného řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 41/98, a do petitu ji proto nezahrnul. I v průběhu incidenčního řízení vyjadřoval své přesvědčení o tom, že předmětná pohledávka musí být přezkoumána v řízení zahájeném před prohlášením konkursu (ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 ZKV), a nikoli v rámci řízení incidenčního. Poté, co právní zástupce stěžovatele krajský soud při ústním jednání dne 31. 1. 2003 vyrozuměl o tom, že jeho návrhu na pokračování v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 41/98 Krajský soud v Hradci Králové nevyhověl, soud se posléze předmětnou pohledávkou zabýval a do výroku svého rozhodnutí ji, jak bylo uvedeno výše, zahrnul. Učinil tak nicméně bez příslušných procesních náležitostí. V době rozhodování Ústavního soudu stěžovatel podal proti zamítanému výroku pod bodem III. (a dalším) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2003 č. j. 40 Cm 162/2001-121 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud i s přihlédnutím k popsanému stavu incidenčního řízení dospěl k závěru, že je namístě napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2002 č. j. 19 Co 361/2001-80, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, aby stěžovatelova možnost domáhat se přezkumu popřené pohledávky soudem byla postavena najisto.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru