Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2721/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.2721.19.1
Datum podání19.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 345

500/2004 Sb., § 175 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2721/19 ze dne 3. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: M. D., zastoupeného Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Tdo 616/2019-249, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2018, č. j. 4 To 264/2018-219, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 T 62/2018-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Tohoto jednání se dopustil tím (zkráceně), že při svém výslechu podle § 175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř.") uvedl nepravdivě, že jmenovaní policisté jej po jeho zadržení fyzicky napadli tak, že mu měli způsobit zranění pravého ramene a ruky, které jej omezovalo v běžném způsobu života po přesně neuvedenou dobu. Za toto jednání mu okresní soud uložil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Výkon trestu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

3. Stěžovatel namítá, že stěžovatel učinil na Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje podání, jehož cílem bylo upozornit na postup policistů vůči jeho osobě při jeho zadržení v předchozích dnech. Toto podání stěžovatel učinil za účelem prošetření jednání policistů, neboť stěžovatel nabyl dojmu, že jednání policistů vůči jeho osobě bylo ovlivněno událostmi, které zákroku policistů předcházely. Podání bylo následně orgány činnými v trestním řízení vyhodnoceno jako spáchání trestného činu křivého obvinění. K tomu však stěžovatel namítá, že toto nebylo jeho účelem a že měl pouze zájem na prošetření jednání policistů, nechtěl je nijak osobně poškodit, což má dokládat i to, že žádného z policistů osobně neidentifikoval. Jeho záměrem jistě nebylo policisty křivě obvinit a poškodit je v zaměstnání. Nesouhlasí však s tím, že by mělo docházet k represi případů, kdy si občan myslí, že dochází či došlo k porušení jeho práv ze strany orgánu veřejné moci a toto své podezření se rozhodne nechat prošetřit. Takové jednání podatelů by nemělo být kriminalizováno.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

6. K tomu je dále možné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatel nepřímo dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Rovněž není pravda, že by jednání stěžovatele nebylo dostatečně prokázáno. V nyní projednávaném případě, a na to upozornily již i obecné soudy, se totiž nejednalo o situaci "tvrzení proti tvrzení", v níž je vždy obtížnější pachatele usvědčit, ale proti stěžovateli v nyní projednávaném případě stály vedle výpovědi zasahujících policistů i kamerové záznamy, které jednoznačně prokázaly, že se skutek nestal tak, jak jej stěžovatel při svém podání učiněném podle § 175 odst. 4 s. ř. na odboru vnitřní kontroly popisoval.

8. Jestliže pak stěžovatel v ústavní stížnosti nepřímo namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kdy se v otázce zavinění obligatorně vyžaduje úmysl, vypořádal se s touto námitkou již odvolací a následně i dovolací soud. Pouhý argument, že stěžovatel při podání stížnosti na odboru vnitřní kontroly neoznačil policisty, kteří se vůči němu údajně dopustili nepřiměřeného zásahu a násilí, stěžovatele nezbavuje trestní odpovědnosti. Z dalších skutečností uvedených stěžovatelem při podání stížnosti bylo totiž velice snadno dohledatelné, jací policisté měli vůči němu zasahovat. Současně stěžovateli muselo být jasné, že svým lživým tvrzením mohl policistům způsobit jejich vlastní trestní stíhání (viz str. 9 - 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

9. Ústavní soud závěrem opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

10. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

11. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru