Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 272/03Usnesení ÚS ze dne 23.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.272.03
Datum podání14.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 272/03 ze dne 23. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. M. Č., J. Č., M. Č., a M. Z., všichni zastoupeni JUDr. M. R., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, č.j. 9 Cmo 474/2002-90,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod čl. 1 a 90 Ústavy ČR, domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým byl potvrzen v bodě II. výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2002, č.j. 44 Cm 173/97-73, jímž byli stěžovatelé jako další žalovaní spolu s prvým žalovaným zavázáni k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení 184.403,- Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.

Stěžovatelé namítají, že sice byli ve sporu u městského soudu neúspěšní, ale při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení neměl soud věc mechanicky posoudit dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť v dané věci bylo namístě aplikovat ust. § 150 o.s.ř. Stěžovatelé totiž byli pouhými zástavními dlužníky prvého žalovaného, tedy v akcesorickém postavení, a ač ručili svým nemovitým majetkem, neměli žádnou možnost ovlivňovat jednání dlužníka, který svůj dluh nesplácel. Stěžovatelé ponechali rozhodnutí zcela na úvaze soudu s tím, že argumenty ohledně existence či neexistence dluhu mohou vzejít jen od věřitele a dlužníka. Domnívají se, že tento postoj, a to jak v rovině hmotněprávní, tak v průběhu řízení, je důvodem zvláštního zřetele hodným pro nepřiznání povinnosti k náhradě nákladů řízení, respektive pro rozhodnutí, aby k jejich úhradě byl zavázán jen prvý žalovaný (dlužník).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 9 Cmo 474/2002-90, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z uvedeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že na základě zpětvzetí odvolání bylo zastaveno odvolací řízení proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl dlužník a stěžovatelé, jako zástavní dlužníci, kteří ve smyslu ust. §152 obč.zák. podepsali zástavní smlouvu a tou poskytli žalobci zástavu nemovitostí v jejich spoluvlastnictví, zavázáni k úhradě dlužné částky a rozhodnuto o přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolání stěžovatelů směřujícímu proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení, odůvodněnému tím, že stěžovatelé vznik soudního sporu nezavinili, Vrchní soud v Praze nevyhověl.V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé platně uzavřeli smlouvu o zajištění závazku a poskytli tak garanci k uspokojení nároků z úvěrové smlouvy, čímž dali žalobci zcela transparentně najevo možnost využít této garance pro případ, že dlužník své závazky nesplní. Právě uzavřením zástavní smlouvy byl mezi žalobcem nastolen vztah smluvních partnerů, pro který obecně platí, že každý z nich se může domáhat svých práv vyplývajících ze smlouvy. Uvedeným způsobem žalobce postupoval a okolnost, že stěžovatelé, jako zástavní dlužníci a nikoliv jako dlužníci z úvěrové smlouvy nemohli počínání žalovaného nikterak ovlivnit, nemá význam, neboť jejich pasivita je pro uvedený druh smluvního závazku typická, když jejich povinnost platit nastupuje teprve poté, co dlužník řádně a včas svůj závazek neplní. Ze zřetelem na uvedené proto soud nemohl z důvodů uváděných stěžovateli aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., dle kterého nemusí soud náklady řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, ale postupoval dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., které pro rozhodnutí o přiznání nákladů řízení stanoví jako kritérium výsledek sporu.

Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu, který neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupoval podle ust. § 150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.

Stejně tak posouzení podmínek aplikace § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda uvedené ustanovení o.s.ř., které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikují či nikoliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že odvolací soud postupoval zcela v intencích zákona, námitkami stěžovatelů (totožnými jako v ústavní stížnosti) se zabýval a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil. V projednávané věci navíc ani stěžovatelé typické okolnosti, jako jsou majetkové a sociální poměry, pro které by z důvodů hodných zvláštního zřetele, nebyla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, nenamítali. Okolnostmi vedoucími ke vzniku sporu se pak odvolací soud patřičně zabýval a jeho právní závěr, dle kterého, žalobou uplatněný nárok má základ v smluvním ujednání, přičemž jen z povahy smluvního vztahu nelze dovodit existenci specifických důvodů umožňujících aplikaci ust. § 150 o.s.ř., nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Vrchní soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru