Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2719/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Brno-venkov
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
Dokazování
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2719.11.1
Datum podání15.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 41

40/2009 Sb., § 146

85/1996 Sb., § 16


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2719/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Jurajem Grešem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 364/2011-424 ze dne 13. září 2011, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 1 T 92/2011-379 ze dne 12. července 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. září 2011 a doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 2. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, pokusem zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a pokusem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit v časných ranních hodinách 1. ledna 2011 tím, že různým způsobem fyzicky napadl celkem čtyři osoby a způsobil jim různá zranění a přitom na ně křičel, že mají mlčet, a že je pozabíjí. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu a nově byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel tvrdí, že byl těmito rozhodnutími zkrácen ve svých právech podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti jednak namítá, že nebylo vyhověno jeho opakovaným žádostem o změnu ustanoveného obhájce, které odůvodňoval zásadním narušením vzájemné důvěry. K té mělo dojít zejména tím, že obhájce přes opakované výzvy nezajistil kopie důkazů ze spisu, neměl připomínky k prováděným procesním úkonům, ačkoliv pro to byly podle stěžovatele důvody.

3. Obecným soudům dále vytýká, že nezajistily daktyloskopické důkazy, zda stěžovatel měl vůbec v ruce lopatu, kterou měl poškozenému T. způsobit zranění na hlavě, nebyly provedeny (nekonkretizované) důkazy týkající se poranění poškozených a nebylo mu umožněno uvádět další důkazy a tvrzení ve svůj prospěch, případně nebyly vzaty v úvahu. To se týká např. tvrzení, že bílá košile, kterou měl v době činu na sobě, byla prosta skvrn od krve, a dále nebyla řádně vysvětlena rozporuplnost některých výpovědí jednotlivých poškozených a svědků (bez bližší konkretizace). Navíc má stěžovatel podezření na dodatečné padělání některých důkazů, jako např. skvrn od krve na stěnách na místě činu, skvrny na kožichu, který měl mít stěžovatel v době činu na sobě, stop krve na lopatě.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Pokud jde o narušení důvěry mezi stěžovatelem a jeho obhájcem, uváděné stěžovatelem, podle obsahu námitek je zřejmé, že stěžovatel zaujímá názor, že čímkoliv v řízení obhájce zaúkoloval, tak to měl jeho obhájce učinit. To ovšem není smyslem obhajoby (srov. § 41 trestního řádu) ani povinností advokátů (srov. § 16 zákona o advokacii), kteří ji vykonávají. Jakkoliv je totiž obhájce na straně obžalovaného, rozhodně neztrácí vlastní osobní integritu a subjektivní názory na správné plnění profesních povinností.

7. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom zcela jasně vyplývá, že se stěžovatel od počátku řízení (v rámci vykonávané obhajoby) vymezoval jak vůči skutkovému tvrzení obžaloby jako celku, tak vůči jednotlivým důkazům, nabízel alternativní hodnocení a navrhoval důkazy. Z toho plyne, že právo na obhajobu bylo stěžovatelem efektivně vykonáváno a k porušení tohoto práva stěžovatele tudíž nedošlo.

8. Dále je zřejmé, že soud prvního stupně vzal vinu stěžovatele za prokázanou z výpovědí svědků D. T. ml., její matky, M. T., P. T., P. D., E. D., R. M. závěrů znalkyně S. D., resp. zdravotnické dokumentace poškozených a stěžovatele (s. 6-8 rozsudku). Důkazy původně navržené stěžovatelem nebyly tímto soudem prováděny s ohledem na to, že na nich následně stěžovatel netrval a soud je neshledal potřebnými (s. 5 rozsudku). Verzi stěžovatele shledal osamocenou s tím, že i kdyby byla prokázána, tak by nemohla nic změnit na právní kvalifikaci skutků, jejichž spáchání stěžovatelem vzal za prokázané (s. 8-9 rozsudku). Odvolací soud v postupu a závěrech soudu prvního stupně neshledal pochybení a vymezil se k důkazním návrhům stěžovatele učiněným v rámci odvolání (s. 4 rozsudku). Postup a závěry obecných soudů lze tedy považovat za ústavně souladné a tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních procesních práv je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru